Únor 2011

Vnitřní a vnější mír cestou meditace, Rajinder Singh

28. února 2011 v 19:46 challenge
Nemůžu jinak než začít právě touhle knihou. Byla pro mě klíčová při počátečním studiu meditace a snažení se o nalezení vnitřního klidu. Věřím, že každý, kdo se právě seznamuje nebo by se rád seznámil s meditováním nebo prostě jen hledá nějakou cestu, jak uklidnit sám sebe, ztišit ty neustálé přívaly myšlenek a negativních emocí a najít v sobě klid, který pak skrze něj bude zářit i na ostatní lidi, měl by začít právě s touto knihou.

Co mě na ní nejvíc zaujalo? To, že ke mně přišla, když jsem ji potřebovala. Bylo to to pravé, co jsem měla číst, co jsem měla prožít, co jsem si musela uvědomit. Našla jsem v ní tolik podnětných myšlenek, uvědomila jsem si tolik důležitých věcí, posunula mě zkrátka nesmírně kupředu a bylo to přesně to, co jsem hledala. Co víc si přát? (Knize navíc předmlouvá sám Dalajlama, což pro mě bylo jistým signálem, že půjde o něco dobrého, kvalitního. A nespletla jsem se)


Challenge accepted

28. února 2011 v 17:03 challenge
Už někdy od prosince přemýšlím, že bych si vedla seznam knih, které jsem letos přečetla - totéž ostatně dělám s filmy, byť jen prostřednictvím csfd, ale lepší než to nic, co jsem měla doteď. A je to přitom věčná škoda, protože mít seznam všech knih, které jsem kdy přečetla, by bylo ohromně zajímavé - a dlouhé, protože čtu skoro pořád. No ale netřeba plakat nad tím, co nezměním, raději se budu soutředit na to, co změnit můžu, že :)

A tak, když jsem dneska asi podesáté narazila na challenge od Abyss, řekla jsem si, screw the laziness, jdu do toho!

O co kráčí? Budu si vést seznam knih, které jsem přečetla, přímo tady na blogu, a ke každé vyplním kratičký dotazník jako proč jsem ji četla, co mi dala a podobně. Osobně nejsem zase tak odvázaná z toho dotazníku, který vymyslela sama Abyss, ale pokusím se ho držet a kdyžtak si dodám nějaké vlastní bodíky, snad to nebude vadit :)

Je otázka, jestli si vzpomenu na všechny knihy, které jsem přečetla od ledna. Spíš ne, protože jsem hrozně senilní a bylo jich dost, i takových těch maličkých nebo jen sbírek poezie. Jsem blbá, že jsem si to nepsala. A bohužel elektronický výpisy z knihovny jsem taky už smazala. Nevíte, jestli se dá z kartičky zjistit, co jsem si zatím půjčovala? To by mi bodlo...

No ale nevadí, začnu aspoň s tím, co si pamatuju :) Možná to bude trochu napřeskáčku, protože kolikrát čtu i několik knih najednou, ale zase lepší než nic. Takže už dost keců a s chutí do toho, až se ucho utrhne.

Focus on the good

27. února 2011 v 19:39 co se mi honí hlavou
Heej, to už začíná bejt moc podezřelý :) Seznam věcí, který ke mně samy přicházej zrovna, když o nich pozitivně přemýšlím, je čím dál tím zajímavější, a to si ještě spoustu věcí nezapamatuju. Ale tak třeba:

  • dneska ke konci burzy jsem dostala nesmírnou chuť ještě něco si koupit, něco na ruku. Uvažovala jsem opět o něčem fialovym, ale pak si řikám, že bych to neměla přehánět a že by byl pěknej nějakej křišťálovej náramek - zrovna jako maj naproti od našeho stolu. Tak se tam jdu mrknout a vidím, že všechny ty náramky jsou na zlaté zavírání, a já zlato vážně nemám ráda. Tak si říkám, že by bylo fajn, kdyby to měli třeba aspoň se stříbrným, i když teda nejlepší by byl na gumičku - no a najednou mi do ruky fakt vklouzne několik vzadu zastrčených náramků na gumičce :)
  • přemýšlela jsem, jak všichni na burze stárnou, jak je to hrozný, že ty lidi znám celej život a jsou čím dál tím sešlejší - třeba jeden chlápek, kterej se mi tam vždycky hrozně líbil a i když byl o dost starší, byl to prostě fešák - no a on je najednou takovej celej šedivej a já si řikám, sakra, chtělo by to nějakýho jeho mladší vydání. No a on si tam dneska přivedl svýho syna a ten je mu ukrutně podobnej :D
  • při sledování Tajemství mě zaujala myšlenka přací nástěnky. Pořád to mám v hlavě a třeba včera jsem celej den přemejšlela, že až budu mít čas, dám dohromady nějaký výstřižky a prostě si tu nástěnku vyrobím. Jen jsem přemýšlela, na co já to napíchám, když na svojí starý nástěnce mám pohlednice a nechce se mi je sundavat. Skoro mě až napadlo, že by bodlo mít tu nástěnku ještě jednu. No a hádejte, co jsem dneska našla v baráku u popelnic?

Jen doufám, že to takhle bude fungovat i u pracovních záležitostí, bodlo by mi pár stabilnějších brigád. Ty věci, co dělám teď, postrádaj řád. No ale pokusím se ho v tom vyrobit. Tak třeba každej čtvrtek úklid baráku. Každej pátek doučování angličtiny. O víkendu druhý nebo jít zase někam dělat hostesku. Prostě něco. Je třeba makat, makat, makat. A samozřejmě při tom všem nezapomínat na tu hlavní práci, kde jsou sice penízky zatim nejistý, ale přestat se soustředit by tomu vůbec nepomohlo. A pak, soustředění je prostě zapotřebí u všeho a stalo se to mou novou prioritou, mým heslem. Live. Feel. And focus.

By the way, ta naše krakeňata jsme včera vypustili z krabice do předsíně a taky do nich už cpeme i něco tužší stravy, jelikož v jednom kuse řvou a dělaj, že maj asi hlad nebo co. Takže pribináček a rozmočený piškoty na scénu :)

Vzhledem k tomu, že ty mrňata rostou jako z mlíka a každej den vypadaj úplně jinak, jé téměř nemožný házet vám sem furt aktuální fotky. Navíc teď nebyl ani čas a v předsíni neni světlo, takže nejnovější fotky máme zatím někdy z úterka nebo kdy to bylo. A protože jsem zatím úplně nepochopila vkládání odkazů, hodím vám sem jen pár těch fotek pod celý článek. Víc tradičně najdete přímo na webovkách naší chovné stanice Peridot.cz.


Tajemství staré tisíce let

25. února 2011 v 13:57 co se mi honí hlavou
Mně to nějak nejde, psát do toho novýho editoru :P Furt na to koukám, už včera jsem chtěla psát, co jsem dělala a tak, ale neni to ono - a teď ještě koukám, že ty písmenka jsou tu nějaký úplně miniaturní O.o No, on si to po mně stejně nikdo nepřečte, protože statistiky návštěvnosti potvrdili, že mě čtete jenom když název článku obsahuje slova "sex" nebo "kurva" :D Ne, to bych kecala, čtete mě i jindy, až se divim, co tu furt hledáte, ale ty poslední články opravdu trhaly rekordy. No, až zase budu nasraná nebo nadržená, budu pamatovat na to, že přesně to čtenářská obec baští, a podělím se :)

Dneska vás ale asi zklamu, mám docela dobrou náladu, ba dokonce velmi dobrou, až se divim. Proč to? Řekla bych, že to souvisí s tím, že včera jsem ji měla naprosto otřesnou (odnesl to kolega, chudák, byli jsme spolu tři hodiny v kavárně a během tý doby se mi podařilo dokonale ho vydeptat a vysát z něj všechnu energii. Dobře já) a že dneska svítí sluníčko, takže se ta svinská zima dá vydržet, no a taky jsem se včera večer podívala podle doporučení na dokument Tajemství (2006, neplést s filmem 2007), což mi sice neřeklo zase tolik novýho, jelikož přesně o tyhle věci se zajímám už delší dobu a snažím se aktivně je praktikovat od minulýho podzimu, kdy jsem začala chodit do meditačního kurzu a zajímat se o buddhismus. Přesto mi to ale nesmírně pomohlo, protože slyšet ty věci od tolika významných (a hlavně úspěšných) lidí, v takový koncentraci a v takovym podání, na mě mělo prostě větší efekt než všechny ty knihy, který jsem o tom doposud přečetla. Nebo ne větší, ale prostě mě to víc heclo.
(enter)
Na druhou stranu, deset hvězdiček bych tomu dokumentu nedala, protože chvílema mi ty lidi lezli ukrutně na nervy, hlavně teda když se tam stokrát opakuje to samý (to ovšem z větší části přičítám svojí mizerný náladě) a zní to všechno tak hrozně propagandisticky a sektářsky, ale klidně vám tady odpřísáhnu, že už ve druhý polovině filmu mi najednou bylo mnohem líp a zjistila jsem, že se nepřetržitě usmívám nebo dokonce i směju, čemuž bych teda na začátku rozhodně velký šance nedávala. A pak, byl tam takovej úžasnej moment, kdy divák dostane za úkol podívat se na svoje ruce a dobře si je prohlídnout. V první chvíli si řikáte:"Na to ti seru, ty mi nebudeš řikat, co mám dělat" :D, ale tady se ukáže, jak moc chcete změnit svůj život, jak moc se chcete mít líp a jak moc se máte vůbec rádi - no a já se mám hodně ráda a rozhodně se chci mít líp, takže jsem se na ty ruce fakt podívala a zkoumala je. A pán na obrazovce mi pak řekl, ať si představím ty svý ruce na volantu svýho novýho auta. A lidi, já nevim, jak dobře mě znáte, ale já nemám řidičák, auta mě nezajímají, ani v sobě nemám žádný puzení si ten řidičák dělat, natožpak si pořizovat auto, ale v tu chvíli jsem si to prostě představila a já jsem úplně cítila povrch toho volantu a cítila jsem vůni toho novýho auta a viděla jsem před sebou cestu a najednou jsem se usmívala jako debil a ten pocit mě totálně zaplavil, jako bych snad byla v nějakym transu nebo zfetovaná. Najednou jsem věděla, že ten řidičák chci mít, že chci držet v rukou jízdu svýho auta (života? Že by záměrná paralela? Proto ten příklad s autem a řízením?) a že až k tomu dojde, budu mít naprosto úžasnej pocit, kterej mít chci.
(enter)
Musím říct, že to byla zatím nejúčinnější reklama na automobilismus, jakou jsem kdy zažila, protože v těch pěti nebo kolika vteřinách mě, totálního automobilovýho ignoranta, přiměla chtít auto a hrozně se na ně těšit :D No kdyby nic jinýho, tak už tohle dokazuje, že ten film je sakra účinnej.
(enter)
Jinak si myslím, že mi pomohl a ještě pomůže, jako ostatně všechno, co dělám přibližně od toho podzimu. Už teď vidim obrovskej efekt a to jsem pořád sotva v půlce cesty, kterou bych si přála urazit. Spíš ještě míň, protože můj požadovanej cíl je vlastně spíš takovej první tábor a za ním je toho ještě mnohem víc, po čem zatím nebažím, ale bažit určitě budu. Pořád si říkám - kam já se jednou můžu dostat s takovým přístupem? Jak šťastná a skvělá můžu být? Jak můžu zářit? Nesmírně se na to těším a každýmu, kdo má jakýkoli problémy, radím následovat. Tohle možná nezabere do týdne, do měsíce, možná ani do roka, ale pokrok můžete cítit každej den, každej moment, kdy se vám podaří zastavit se, nadechnout se, uvědomit si ten konkrétní moment, v němž se nacházíte a jímž jste, a být prostě happy, byť jen na chviličku. Protože i ta chvilička pro vás může být nekonečná a můžete si ji s sebou nést klidně po zbytek dne a nikdo vám ji už nevezme.
(enter)
Je to ale boj, to rozhodně. Zvlášť pro mě jakožto člověka, kterej byl vždycky mnohem emotivnější a mnohem přemýšlivější než lidi běžnýho rázu, jelikož právě mysl a negativní emoce jsou věci, který se musím snažit odříznout a kontrolovat. Je to vlastně pokus o naprostej převrat ve mně samotný a víte co, lidi se mění, ale nikdy to není ze dne na den, ani když moc chcete nebo se moc snažíte. Nic velkýho nemůže přijít samo, pokud do toho nevložíte pořádnej kus energie a nepilujete to každej den a každou vteřinu. To ale rozhodně není důvodem k nějakýmu strachu nebo couvání, protože jak se říká, pozitivní myšlenka má stokrát větší sílu než ta negativní, takže když se chcete změnit k lepšímu a chcete dosáhnout něčeho krásnýho a velkýho, a když se tomu budete opravdu cele oddávat a dáte do toho srdce, tak to prostě přijde, ať zejtra nebo za rok. A to klidně odpřísáhnu.
(enter)
No ale teď mě už omluvte, jdu makat a přemýšlet o tom, jaký si koupim to autíčko :D See ya ;)
(enter)
P.S.: Jestli vám tenhle článek nedával moc velkej smysl, podívejte se na ten film nebo čtěte moje starší články o meditaci a smyslu života, jelikož tohle na ně navazuje.

Kurva, kurva, kurva! A už toho mám fakt všeho dost

22. února 2011 v 23:32 co se mi honí hlavou
Ještě chvilku to tu nechám, protože některý z vašich reakcí mě potěšily, ale asi ne moc dlouhou chvilku. Některý výlevy jsou holt prostě jenom výlevy a člověk si nepotřebuje pokaždý, když se koukne na svůj blog, připomínat, jak mu ujely nervy. Zase tak si v tom nelibuju.
(enter)

Sex a já aneb Pohled jedné dvaadvacítky

21. února 2011 v 17:56
web4men.eu
Říká se, že o sexu nejvíc mluví ti, kteří ho nemají. No, nemůžu to potvrdit ani vyvrátit, ale je fakt, že se začátkem sexuálního života se ze mě celkem podstatně vytratila chuť se o něm bavit. To téma prostě ztratilo svoje kouzlo, člověk už se nad tím nepozastavil, nehrklo v něm, nezastyděl se, nečervenal, neměl pocit, že říká něco hrozně necudnýho nebo zvrácenýho, spíš naopak. Docela rychle jsem se naučila vnímat sex jako něco zcela běžnýho, co není třeba rozebírat, stavět na piedestal nebo o tom diskutovat. Sex je fajn, většinou je i příjemnej, ale nepřipadá vám, že už o něm prostě tak nějak bylo všechno řečeno? 

Myslím, že se to dost podobá tématu homosexuality nebo ekologie. No, o ekologii se ještě máme hodně co učit a je co zlepšovat, ale co prosimvás pořád chcete omílat na otázkách "Je homosexualita normální?" nebo "Jaký je váš názor na sex?". Odpovědět se dá jednou, dvěma větama, a tím to hasne. Nothing special. 

Přesto jsem si ale řekla, že se teda taky vyjádřím, jelikož už jsem dlouho nepsala nic na téma týdne a trochu mi to chybí :D Nevěděla jsem ovšem, jak začít, a tak jsem si sepsala pár otázek, který se obvykle s tímhle tématem pojí, a protože si říkám, že články na tohle téma budou nejvíc zajímat mladší čtenářky, který ještě žádný zkušenosti se sexem nemají, pojmu to hodně otevřeně a upřímně. Ostatně není třeba dělat kolem toho zbytečný cavyky, je to prostě jen sex :D Takže v celém článku to máte a třeba to někomu objasní pár nejasností. A třeba taky ne, no, to už je riziko povolání :) Tákže...


Bez kontaktu (inside joke)

20. února 2011 v 23:34 | m. |  poesie
Banány v medu

a srdce kus ledu

jak vločky co padají

když od tebe jedu

healthnews.ediets.com

Noční běsy z hloubi mé duše aneb Co nikomu nepřeju a co by rozhodně neměl číst nikdo, kdo mě osobně zná

19. února 2011 v 13:51 co se mi honí hlavou
Varování: obsahuje citlivé informace, takže lidi, co mě znaj, by to opravdu neměli číst, nebo se dozvědí něco, co nechtěli vědět. Neměla bych to sem vůbec psát, ale nemůžu si pomoct, po dnešní noci fakt ne. Číst se povoluje jedině Mauděti, ta už dávno ví, že jsem magor, takže jí to nezaskočí.

The pain is killing me (lixuanjustforyou.webs.com)
Vždycky když si myslím, že se věci v mym životě začínaj dávat do kupy, něco se hrozně posere, aby mi to připomnělo, že to tak vůbec není. Jako třeba dneska v noci.

Včerejší narozeninová oslava pro kamaráda byla úžasná. Skvělý lidi, skvělá zábava, roztomilej pes, nějakej ten alkohol a navíc se nám dokonale povedlo ho překvapit, takže prostě deset hvězdiček z deseti. Ale k čemu je dokonalej zevnějšek, když uvnitř vaší hlavy probíhá ukrutnej boj?

Předně všechny ty kecy o tom, jak mám celou tu záležitost s rozchodem za sebou, šly do prdele hned v prvních několika vteřinách. Ne, nemám. A opět ztrácím víru v to, že se z toho někdy dostanu. Je to už víc než rok, co jsem ho potkala a zamilovala se do něj. Od toho okamžiku, co jsem mu prvně řekla "ahoj", jsem prožívala nebe i peklo zároveň a nebylo nic, co by mě před tím mohlo ochránit. Na nějaký řečičky jeho kamarádů, že neni na vztahy nebo že se nechce vázat, jsem kašlala a byla jsem do něj čím dál tím větší blázen, ať udělal nebo řekl cokoli. Trvalo to těch několik měsíců, kdy se mnou nechtěl nic moc mít, trvalo to dalšího půl roku, kdy jsme byli spolu a bylo to asi nejkrásnější období mýho života, pokud jde o lásku, a trvá to dodnes, ačkoli bolest, kterou jsem si kvůli němu prožila, se nedá slovy popsat a nikdy ji nepřekonám. A já se pořád musím ptát - kurva proč? Co ještě by mi musel udělat, aby mě to pustilo? Abych ho konečně začala nenávidět tak, jak bych měla. Abych se přes to přenesla, zanadávala si a měla pokoj. Abych neměla chuť vyskočit z kůže když ho vidím v jedný místnosti s jeho bývalou přítelkyní. Kolik bolesti kvůli němu ještě mám vytrpět?

A neviním ho, to je na tom to nejhorší. Nemám si to na kom vylejt, nemůžu ho přece obviňovat z toho, že ve mně nenašel to co já v něm. Že pro něj nejsem ta pravá, když on pro mě bezesporu je. Není jeho vinou, že hledá něco jinýho, ať už je to cokoli a ať mi to přijde sebenepochopitelnější. Udělala jsem tolik. Tak strašně jsem se snažila a snažila bych se dál, kdyby to mělo mít nějakej efekt, jenže ono ho to nemá a nikdy mít nebude a to mě trhá na kusy. Každá vteřina, kdy jsem s ním, je pro mě obrovským mučením, ale když s ním nejsem, je to úplně stejný. Co mám doprdele dělat, já se z toho zblázním!!!


Asi takovej pocit

17. února 2011 v 12:13 co se mi honí hlavou
Kdy naposledy jste si připadali jako úplný debilové? Já asi tak před půl hodinou a i když to nakonec dopadlo nebo ještě dopadne dobře, nemůžu ze sebe ten pocit setřást. Že já dneska chodila z baráku.

Začalo to tím, že jsme se včera s kolegou domluvili na předání nějakých důležitých papírů - řekl mi, že cca mezi desátou a jedenáctou bude v jedné kavárně a ať se tam pro to stavím. No tak dobře, žejo, dopoledne jsem měla mít volné, takže proč ne.

Jenže ráno, když jsem byla na odchodu, mi volal, aby mi ohlásil změnu, a následně nastal chaos. Pochopila jsem to tak, že musel z kavárny odejít dřív, a tudíž tam ty papíry nechal u číšníka. Ubezpečil mě, že nemusím spěchat, povídal něco o odpoledni nebo celém dnu jako že si tam pro to můžu zajít kdy chci a že to tam najdu.

Vzhledem k tomu, že jsem už stejně byla na odchodu a odpoledne nemám čas, vyrazila jsem. Jenže když jsem dorazila na místo, číšník na mě koukal jako na debila (tedy až po tom, co jsem na něj pět minut čekala u baru, než se uráčil dostavit se ze zákulisí), číšnice jakbysmet a o ničem nevěděli. Pan kolega tam prý dnes ani nebyl, ani nevolal. Já byla zmatená a ti dva se na mě dívali jako že co to tady předvádím, o co mi jde a podobně. Tak jsem teda volala kolegovi a ukázalo se, že jsme si nerozuměli. Do kavárny prý jde až odpoledne a papíry mi tam teprve nechá. Číšníkům jsem tedy řekla, že to bylo nedorozumění, že zatím děkuji a odešla jsem. Ani nechci vědět, co si tam o mně po mym odchodu říkali - a přitom jsem tam nic tak hroznýho neprovedla, tak o co jim šlo?

Nj, ale teď jsem byla ve městě a přece zase hned nepojedu domů, to by to byla velká ztráta času. A tak jsem se rozhodla projít si aspoň CA v naději, že tam seženu nějakou slušnou košili nebo kalhoty. To se bohužel nekonalo, a tak jsem zaplula aspoň do Alberta, že teda nakoupím, protože kdybych měla domů přijít s prázdnou, tak jsem právě zabila celý dopoledne. Bůhvíproč jsem z toho měla tak hroznej pocit, normálně čas zabíjím bez slitování skoro pořád a výčitky z toho nemám, tak proč teď?

V Albertu mě ovšem čekala další vtipná záležitost - u vchodu si mě odchytla nějaká slečna, co tam stála u stánku s voňavkama, mile se představila, řekla, že jenom dělaj anketu na názor a jestli mám chvilku. Tak co bych neměla, žejo, zastavila jsem se. Slečna se představila, podala mi ruku a spustila. Ani nevím, co mi to všechno povídala, ale pochopila jsem, že jde o voňavky, jelikož jich na mě asi pět nastříkala. Ptala se mě pak, která se mi líbí nejvíc, oznámila mi, že v pondělí jdou na trh a že oni tady na ně dělají promoakci, že ty voňavky pak budou stát jedna asi patnáct set a že dneska má ona jako promotérka možnost vybrat si dvacet nejsympatičtějších lidí a dát jim speciální akci. Samozřejmě dodala, že si vybrala mě. V tu chvíli jsem se už trochu ztratila, protože ona mi pořád cpala před obličej některý ty krabičky s voňavkama a pořád se tvářila jako že mi je dá, ale pak začala s tím, že mi navíc může položit soutěžní otázku a zeptala se mě, kolik že je v těch voňavkách nějakejch aromatickejch olejů. Poznamenala, že mi to říkala na začátku (wtf? to si to mám z toho jejího projevu pamatovat? nevim ani jak se jmenuje, a to se mi představovala) a pak mi teda dala nápovědu že buď čtyři nebo osm procent. Tak jsem se rozhlížela kolem sebe a jakoby koukala do blba, přičemž jsem si prohlídla krabičky voňavek, co stály na jejím stánku, a následně odpověděla osm, což byla "Správná odpověď, no to je úžasný!" :D

Pak mi zase začala cpát pod nos ty krabičky a pořád povídala cosi o akci a o tom, jak je to nesmírně výhodný oproti tomu, že od pondělka to bude stát patnáct stovek a že tady byla přede mnou pani, která si jich vzala asi šest, protože má spoustu kamarádek a jánevim co ještě, no a nakonec jsem z toho pochopila, že mi chce dát asi tři krabičky těch parfémů za nějakejch dvanáct stovek, což byla určitě fajn nabídka, navíc mi ty parfémy i voněly, ale copak jsem nějakej zazobanec, abych sebou běžně nosila takový prachy?

A tak jsem jí poděkovala a během toho, co mi pořád vysvětlovala, jak je to skvělý, jsem jí do toho vstoupila s tím, že jí rozumim, ale že to asi nepůjde. Na to ona zas že mi teda může dát jenom dvě za pět stovek, že teda budu mít parfém za 250 korun, což je úplně extra výhodný, mlela že se jí líbím a že to je nějaká studentská sleva a jestli mám isic. Tak jsem jí řekla, že isic mi prošel a že se mi její nabídka sice líbí, ale ať to slevuje jak to slevuje, pro mě to pořád znamená, že jí mám dát najednou pět stovek, se kterejma počítám do nákupu. Řekla jsem jí, že jí moc děkuju, že je na mě hodná (opravdu moc se snažila to nějak vyřešit, aby mi narvala aspoň něco :D), ale že prostě můžu nanejvýš jít domů, tam se na to zeptat a kdyžtak se vrátit.

Ona už se přestala usmívat, dívala se na mě jako na hroznýho chudáčka, kterej sebou nenosí litry po kapsách, když jde nakoupit, a řekla mi, že si teda stejně chtěla tu jednu vzít domů pro přítele a že mi dá jen tu jednu, co se mi líbila, za těch 250,- a že isica vidět nepotřebuje, že mi rozumí :D Mno tak jsem teda trochu neochotně vytáhla peněženku a najednou byl parfém můj a my se rozloučily a já šla teda konečně nakoupit.

Celou dobu jsem se ale pořád nemohla zbavit toho debilózního pocitu, furt jsem si říkala - sakra, mně se ten parfém fakt líbí a ta cena je prostě fakt dobrá, tak o co mi jde? Proč se cítím tak hrozně?

Cestou ven jsem teda radši dělala, že tu slečnu nevidím, a velmi rychle jsem zdrhala domů. A teď jsem teda dorazila a furt nevim, proč si připadám tak blbě, když jsem se prostě jen prošla po Praze - což je zdravý, nic mě to nestojí a zabrání mi to prospat dopoledne - koupila si pěknej parfém za ultra výhodnou cenu a nakoupila něco jídla. Proč? Já to fakt nechápu :D

A ještě celá vonim od těch jejích voňavek, to jsem zvědavá, jak dlouho to na mně vydrží :P

Změny na poli AK - že by se to ještě dalo zachránit?

16. února 2011 v 22:49 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Ano, ano, ano! Vyšší moc konečně zasahuje, hlas lidu promlouvá, ledy se lámou a vůbec, v AK se konečně dějou věci a ještě větší věci se dít budou. A nevím jak vy, ale já se na to třesu jak kocour na smetanu :)


Šmoulalala, má dlouhý běžky ♫

15. února 2011 v 22:43 co se mi honí hlavou
Muhaháá... :) Mám radost. Celej ten víkend strávenej u Gilmorek mě dokonale odřízl od světa a zbavil veškerý motivace k činnosti (protože člověk si rychle zvykne na to, že se nemusí s nikým bavit, nic dělat, nic říkat, nikam chodit, a pak se mu mezi ty lidi vychází ještě mnohem hůř), ale naštěstí jsem si toho byla plně vědoma, a tak jsem se rozhodla s tím zatočit. 


Poetické objetí

15. února 2011 v 0:02 poesie
V slovech tvých mám často útěchu
když ve světě plném posměchu
jen trápení nacházím
a až moc jeho vlivem scházím

A básnička vždy je jak pohlazení
polibek na tvář a povzbuzení

Poetické objetí
co způsobuje dojetí
jak když hladíš bříško kotěti
co hoví si tiše v pelechu

*

Sere mě Valentýn. Ten článek s tim sice nijak nesouvisí, ale měla jsem potřebu se o to podělit.

13. února 2011 v 23:48 co se mi honí hlavou
Už je to tak, mám nadpřirozený schopnosti. Dokážu nějak na dálku ovlivňovat věci kolem sebe, aby vycházely tak, jak se mi chce, přesněji jak se mi nechce. Vysvětlím. 

Už to trvá tak rok, začalo to nenápadně, ale stupňuje se to a mně už to začíná bejt podezřelý. Prostě kdykoli se mi někam zase tak moc nechce, na poslední chvíli to kiksne. Samozřejmě to nefunguje na všechno, jen na osobní setkání, která většinou sama iniciuju, ale stejně je tom vždycky část lenosti nebo nervozity nebo něčeho, kvůli čemu se mi pak prostě pár hodin před akcí přestane chtít tam chodit. A tak si řikám, jak by bylo super, kdyby se ten člověk ozval s tím, že mu do toho něco vlezlo. A světe div se, on se skoro vždycky ozve. Jako dneska. 

Nejdřív to byla zkušebna. Jasně, melu o tom už aspoň měsíc, že bych tam strašně ráda šla a že chci hrát a vůbec, a taky je to pravda, ale přiznejme si to, neděle ráno není zrovna moje nejaktivnější část týdne a že by se mi na to chtělo vstávat, když mi navíc cesta na místo určení potrvá hodinu, to se mi teda nechce. A jak tak nad tím dumám a přemlouvám sama sebe, že to bude super a že to za to stojí, přijde mi zpráva od Maude, že se v noci vůbec nevyspala a že jí hrozně bolí hlava, takže zkušebna se ruší. Měla jsem chuť si nafackovat za to, jakou úlevu jsem pocítila. Nevěděla jsem sice, co s načatým ránem, ale to se vyřešilo, jakmile jsem si na minutku sedla na postel a začala se mazlit s kočkou. Najednou jsem se vzbudila a bylo půl dvanáctý a mně bylo krásně, vyspaně a příjemně. A začala jsem přemýšlet, jak se zabavím před třetí hodinou, kdy se mám sejít s J. a jít na procházku po Vyšehradu. Jenže. 

Venku nebylo moc vlídno, doma bylo teplo a mě najednou přepadla nechuť kamkoli chodit. To ta moje sociální fóbie, která mě čas od času zaplavuje a znemožňuje mi kontakt s veřejností. Prostě se mi najednou nechtělo jít ven a culit se, smát se, bavit se, odpovídat na otázky typu "jak se máš", "co práce", "co kluci"... bože, jak já tyhle otázky poslední dobou nenávidim! No a jak to dopadlo? Samozřejmě mi zničehonic přijde smska od J., že se pro něco stavil v práci a že ho tam hned chytli za límeček a že se nemůže utrhnout a že to tedy musíme odložit. No dobře, řikám si, mám tu Gilmorky a nemám problém strávit nad nima celej den, ale neni už to trochu divný? 

V pondělí jsem volala několika klientům, jimž jsem se podvědomě vůbec nechtěla dovolat, protože mám z volání hrůzu (o tom možná někdy příště), a taky že jsem se jim nedovolala. Ve čtvrtek večer jsem se měla sejít s J., ale taky se mi moc nechtělo, a samozřejmě přesně na ten večer připadla návštěva bazénu a Molekuly, což se už nějakou dobu chystalo a prostě, to se nedá odmítnout. V pátek jsem měla vidět dva kamarády, na něž jsem vůbec neměla náladu (a neni v tom nic osobního, prostě někdy fakt nemám chuť nikoho vidět - teda spíš skoro pořád, ne jen někdy) a ani jeden z nich se neozval. A pak ten víkend. Kromě těch dnešních věcí mi kiksly i dvě věci včera. Byla jen ta babička, a tu jsem opravdu vidět chtěla, i když mě ty její návštěvy spíš zmáhají než aby mi dělaly radost. Ale prostě jsem ráda, že jsme v kontaktu. 

Tak mi teda řekněte, vám tohle přijde normální? Nebo se ve mně vážně konečně probudily nadpřirozený schopnosti, po nichž jsem takový léta prahla? Už tak dva roky mi spousta lidí řiká, že jsem měla jít na psychologii a že umím perfektně uklidňovat lidi a že jsem skvělá na bůhvíco dalšího, ale kde se to ve mně vzalo? Kde se ve mně bere tolik stability, o kterou se můžou opírat mí přátelé (a dokonce i úplně neznámý lidi, viz kolegyně po certifikační zkoušce)? Já si totiž vůbec stabilní nepřipadám. A zvláštní je, že čím víc se lidem vyhýbám, tím hůř se pak cítím, tím hlubšímu nihilismu propadám. Vlastně to není vůbec zvláštní, asi to tak má hodně lidí, ale já bych s tím ráda něco dělala. Nevadí mi, že prosedím dva víkendový dny u Gilmorek, já zbožňuju Gilmorky, ale nemělo by mi to vadit? 

Doma je pochmurná nálada, nikdo si mě nevšímá, táta kolem mě dneska prošel v kuchyni a pak mi zhasl světlo a na moje zavrčení prohlásil, že si mě nevšiml. Měla bych bejt ráda, ale nejsem. Něco visí ve vzduchu, je tu divný ticho, všichni jsou sklíčení ze špatných zpráv z okolí a já mám pocit, že se něco musí stát. Je to zvláštní, kolik pozornosti najednou věnujeme těm koťatům. Jako by to bylo to jediný, co nás drží na nohou. A přitom kolem nás krouží tolik ošklivejch věcí a nepříjemností. Je to divný mít dobrou náladu za takových podmínek, ne? Řečnická otázka, nečekám odpověď, jelikož ty podmínky neznáte. Spíš si tak povídám sama se sebou, to já hrozně ráda. Hej, m., jak se vede? - Hele, ani nevim. Ne, vážně, já to fakt nevim. 

A stará kočka si už měsíc zevluje v pelíčku na gauči. No fakt, je v něm od rána do večera a už měsíc nezměnila lokaci. Přibližně jednou denně ji na minutu zahlídnu u misky se žrádlem nebo jak pod tím pelechem drápe koberec, ale to je tak všechno. Neni to taky divný? 

Minulej tejden jsem měla pocit, že mám všechno naplánovaný a celkem pevně v rukách, ale je neděle večer a já si nějak nemůžu vzpomenout, co že jsem to chtěla dělat v pondělí. Nebo měla. Asi jsem měla někomu volat, ale komu a proč? Co bude dál? Co je to se mnou? Cítím se v pohodě, ale zároveň mě něco hrozně deptá a já nevím co. Proč mi všechno připadá tak divný? Jaktože nevim, jak se mám? A co na to Jan Tleskač?

Where is my muse?

12. února 2011 v 23:15 co se mi honí hlavou
Čaute děcka, tak co jste dneska vyváděli? :) Musím říct, že já sobotu docela prozevlovala - ráno jsem teda perfektně vyluxovala a pak jsem si převlíkla postel (huá, jak já se do těch voňavejch peřin těšim), ale to je asi tak všechno. Po obědě, kterej nebyl nic moc, přišla babička, tak jsem byla nějakou dobu poblíž a když už mě to nebavilo, přesunula jsem se k pc a pokračovala v čučení na Gilmorky. Později jsem psala nějaký maily, zpatlala návrh na klientskou analýzu (jsem zvědavá, co mi na ni boss řekne), hrála trochu na Sunny a to je ze zajímavých činností asi tak všechno. 

Koťata už napůl koukají, ale ne všechna. Lepší fotky než posledně zatím nemám, ale jsou v plánu. A zítra jdu konečně po dlouhý době do zkušebny, na což se sice mrtě těšim, ale trochu mě sejří, že kvůli tomu musim brzo vstávat. Nevim, jestli tam takhle po ránu budu co platná :D 

Btw, všimla jsem si, že se docela rozmáhá trend psaní drabblů - čili krátkých příběhů o daném počtu slov s několika zadanými slovy, která se v něm musí objevit. Přemýšlím, že bych se toho taky zúčastnila, přijde mi to jako dobrej trénink :) Mno, tak snad někdy, teď jdu zapadnout do těch neskutečně voňavejch peřin a zejtra další typicky víkendovej den - zkušebna a procházka s panem J., kterého jsem delší dobu neviděla a škoda tomu jest. Takže se zase jednou projdem po Vyšehradu a večer pak budu přemýšlet o práci na další tejden. Páni, ty víkendy si teď fakt docela užívám, jen co je pravda :)

P.S.: Co se mi sakra stalo, že píšu tak krátký články? Kam se poděly moje ultradlouhý litanie, který zřídkakdo četl celý, ale aspoň mě nějakým způsobem identifikovaly? :D Tyhle krátký, bezmyšlenkovitý rádobyčlánky mě serou. Chci zas psát něco vtipnýho a zajímavýho. Muse, where have you gone?

Ve vzpomínce

11. února 2011 v 17:07 poesie
Za tvoje srdce
mé dál bude bít
pro vzpomínku na tě
já dál budu žít

vždyť dalas mi víc
než mnozí tuší
tak sbohem a šátek
já v citech mám zmatek
však tebe vždy budu milovat
a noc co noc nechám si o tobě zdát
miláčku, Meliso

celou svou duší

*



The Puttytribe