Koukej žít

26. ledna 2011 v 14:25
Já vlastně ani nevím, jestli mám k tomuhle tématu co říct. Pravda je, že snad už tisíckrát jsem se k ní přiblížila na tak krátkou vzdálenost, že mě skoro hladila po zátylku, ale nikdy na mě nesáhla. Na mě teda ne. 


Ale zkušenosti s ní asi nějaký mám. Vzpomínám si na nejednu noc, strávenou urputným chatováním s kamarádem nebo kamarádkou, které už za ten krk držela a oni se jí nebyli schopni vykroutit. Nevěděli, jak dál, co dál, jestli má ještě vůbec smysl na nějaký dál čekat, a tak se prostě chtěli zabít a "ukončit to trápení". A já už nevím, co konkrétně je trápilo, ale byly to hrozný věci, který by dojebaly asi každýho, takže jsem se jim nijak zvlášť nedivila - kor když i já jsem tou dobou měla podobný myšlenky. Ale byl tu ten rozdíl mezi náma, kterej mi dal sílu promlouvat jim do duše a radit v něčem, co mě nikdy nepotkalo a k čemu snad ani nemám co říct. Byl tu ten fakt, že já narozdíl od nich věřila, že život může bejt krásnej, ať se vám v něm stalo cokoli. Ostatně kolikrát to kolem sebe vidíte - lidi, co jsou vážně nemocní a prakticky denně bojují o život, lidi, co někoho ztratili, co ztratili všechno a všechny, co nikdy nepoznali rodiče, nikdy nebyli opravdu milováni, potkala je nějaká nehoda a přišli o nohu nebo ruku nebo už nikdy nebudou chodit... a vy se chcete zabít, že vám rodiče nerozumí? Že se nestydíte... 

Takhle nějak a dalšíma způsobama jsem se snažila jim vysvětlit, že ještě zdaleka není všemu konec a že ještě má smysl dál bojovat za svoje sny a ideály, protože měli vlastně obrovskou kliku - jsou zdraví, mají rodinu (která se k nim sice mnohdy chovala hrozně, ale prostě tu byla, a to je něco, za co by druzí dali všechno co mají), mají přátele nebo alespoň jednoho, kterej s nima právě teď dřepí na icq a věnuje se jim celou svou duší. Takže jakýpak nikoho nezajímám? Zajímáš mě. Tak koukej žít. 

A ono to, kupodivu fungovalo. Nevím, co jsem říkala - ani v tu chvíli jsem pořádně nevěděla, co říkám. Věděla jsem jen, že nechci, aby ten člověk tu "blbost" udělal, aby si ublížil nebo aby se jen trápil a byl na tom tak bídně. Chtěla jsem, aby se usmál, aspoň smajlíkem, a aby pochopil, že když nic jinýho, jeden člověk na světě je tu jen pro něj a dokud nepadne, bude dělat psí kusy proto, aby mu bylo líp. A víte co? Ony tyhle nešťastný děti kolikrát ani víc nechtějí. 

Tak nevím. Možná to všechno byla jen póza, kterou si ten kterej člověk vynucoval pozornost. A možná taky ne, možná tam opravdu měl u stolu krabičku s prášky a jen těch několik upřímnejch vět, co byly plný zájmu a lásky, jim pomohlo podívat se na celou věc jinak a pochopit, že nic ještě není tak hrozný, jak to vypadá. Na tom, jak to bylo, ovšem ani tak moc nezáleží, hlavní je, že to neudělali a že pokud vím, oba dva (nebo tři? už nevím...) dneska žijou vcelku šťastnej a smysluplnej život a snad si už ani nevzpomínají, že se něco takovýho někdy událo. Já si to ovšem pamatovat budu, protože ať už to byla póza nebo ne, ten pocit, že v danou chvíli máte na telefonu nebo na icq člověka, kterej vám vážně sděluje, že se právě hodlá zabít, je neuvěřitelnej. Cítíte obrovskej smutek nad jeho bolestí, obrovskou zodpovědnost a nesmírnou potřebu říct mu, že ho máte rádi a že si nepřejete, aby to udělal, opravdu ne, protože pak bude na světě o jednoho úžasnýho človíčka míň a nikdo ho nikdy nenahradí. Protože oni prostě nahraditelní nebyli, nikdo není. A snad právě to potřebovali slyšet. 

bilerico.com
A já? No ano, taky to na mě kolikrát přišlo, naposledy vloni koncem léta. Nikdy bych nevěřila, že něco tak banálního jako rozchod mi může přijít jako ta finální tečka po všech těch letech toho "trápení" a žití beze smyslu a bez východiska, ale stalo se to. Nějak se to všechno sešlo a já už toho měla vážně dost. Hroutím se teda poměrně často, protože jsem hroznej emák a psychouš, ale tentokrát to bylo vážný, to jsem sama viděla. Obzvlášť první vteřiny, minuty a hodiny byly zlý. Nemohla jsem přestat brečet, nebo spíš skučet, řvát, vzlykat a dusit se. Bylo mi strašně špatně, ale vážně. Takovým způsobem, kterej se nedá k ničemu přirovnat, protože to bylo naprosto dokonalý zoufalství, dno vší bolesti a smutku, dokonalá zničenost, konec všeho - protože co by mohlo být dál, když bez Něj už nic být nemohlo? 

Na první noc jsem si pro jistotu pozvala kamarádku na přespání. Nemohla jsem jinak, věděla jsem, že tentokrát jde všechno srabáctví stranou a že už je mi všechno jedno, a tak jsem potřebovala někoho, kdo mě ohlídá. Někoho, kvůli komu bych to neudělala - a že mám rodiče, mi v tu chvíli bylo kupodivu taky jedno, já žiju obecně spíš pro svoje přátele a pro lásku než pro rodinu a v tuhle chvíli se to ještě víc vyhrotilo a mně bylo srdečně u prdele, jestli mě druhej den najdou mrtvou a budou z toho zničení. Nevím, jestli se tomu dá říkat sobectví, v tu chvíli opravdu nemáte sílu žít, ani když je to pro někoho jinýho, nevidíte žádnej smysl v tom boji, protože nevíte, za co ještě máte bojovat, když o vás nestojí jedinej člověk, kvůli kterýmu dejcháte. Proto, že tohle vím, nikdy neodsuzuju lidi se sebevražednýma myšlenkama. Neříkám, že jsou pitomci a sobci, protože v ten moment má člověk opravdu zničený myšlení a jediný, co si přeje a co potřebuje, je vypnout tu nesnesitelnou bolest, kterou mu přináší už samotný bytí tady, samotný dejchání a každá vteřina, kdy si tak strašně bodavě uvědomuje ztrátu, co právě prožil. A co se nedá vrátit, zahojit, napravit, prostě nic. Nedá se nic, jen existovat a snažit se dodejchat se do rána a pak třeba zase do večera a tahle vegetativně bejt, ačkoli to nemá žádnej smysl a žádnou náplň a taky víte, že i když se přes to nějak dostanete, už nikdy to nepřestane bolet...

fallforward.wordpress.com
Ale ani tehdy jsem to neudělala. Abych si ulevila, popadla jsem do ruky svoje oblíbený ulevovátko - nůžky od manikúry - a trochu si poškrábala ruce. Ani ne tak pořezala, já nemám ráda řezavou bolest, teda já nemám ráda bolest vůbec, ale když je mi opravdu bídně, někdy pomůže trocha toho škrábání, a když to trochu krvácí, jen líp. Už jsem se zmínila, že jsem psychopat? Stejně by mě ale zajímalo, kolik jinak normálních lidí dělá něco podobnýho. Nemyslím si, že to úplně spadá do nějaký vážný kategorie sebepoškozování, ostatně mi to nijak zvlášť neubližuje, ne víc než když mě zdrápe kočka, ale stejně. Nakolik je taková věc běžná? Kolik lidí si podobným způsobem ulevuje a nikdy to nikomu neřeknou? On si toho totiž obvykle ani nikdo nevšimne - u mě si toho všimla jen spolužačka na gymplu, někdy ve třeťáku to myslím bylo. Ale zakecala jsem to, svedla jsem to právě na tu kočku. Protože to jsou věci, o který obvykle nemáte potřebu se dělit, aspoň teda pokud to děláte upřímně, a ne jen z tý puberťácký pózy typu - hele, mně se něco stalo, všichni se mě ptejte, co mi je a starejte se o mě.

Ale to já nějak nepotřebovala. Vím, že mám kolem sebe řadu lidí, kvůli kterým stojí za to žít. A dost možná to vědí i tatínkové od rodin a vůbec všichni ti lidé, co jim pak příbuzní chodí řvát na hrob "Proč jsi nás opustil?!". Já myslím, že tahle věc má jen jedno řešení, a to je - ostatně jako u všeho - komunikace. Je třeba zajímat se o to, co se kolem vás děje. Zajímat se o lidi a dát jim najevo (i když jsou zrovna v pohodě), že kdyby náhodou v tý pohodě nebyli, můžou za váma kdykoli přijít. Být dobrým přítelem. Aby se ty lidi měli na koho obrátit, aby věděli, že je úplně normální bejt občas v prdeli a že se za to nemusí stydět a dusit to v sobě. A když už nechtějí nebo nemůžou jít k psychologovi, ať prostě vědí, že můžou přijít za váma. A pak, pak se lidi možná nebudou tolik zabíjet, protože když to nebudou dusit v sobě, nebude je to dohánět k šílenství a jim nerupne v bedně. A budou vidět, že život ještě má smysl a že existuje nějaká cesta i pro ně. 

acupofcoffe.deviantart.com
Dál už nevím, co bych k tomu řekla. Zažila jsem ty stavy bezmoci a přesto jsem to s pomocí mých přátel zvládla. A zažila jsem chvíle, kdy se k tomu schylovalo u druhých a taky to zvládli, třeba i díky mě. A to je taky krásnej pocit. Žít pro druhé je vždycky krásnej pocit a pomůže vám to uvědomit si, že i vy máte v tom světě místo a že když už nevidíte důvod v žití sama pro sebe, můžete se chytit aspoň na chvíli tohohle. Však ony se vám ty důvody později taky vrátí. Já už dneska znám svoje místo tady a vím, že život je boj, kterej chci bojovat, protože pokud se zrovna nepoddávám nějakejm depresivním myšlenkám, je to krása. A ty krásný chvíle, kdy jste absolutně šťastný, kdy milujete a někdo miluje vás, kdy jste s rodinou nebo přáteli nebo i sami a děláte třeba něco užitečnýho a dobrýho, těch krásnejch chvil je někdy málo, ale přesto za to stojí. Tak koukejte žít a netrapte se! Všechno jednou pomine, i bolest a trápení. A bude zase dobře ;)
 


Komentáře

1 Skye Skye | Web | 26. ledna 2011 v 14:39 | Reagovat

A to k tomu nemáš co říct?

Jsi jedna z prvních, komu jsem přečetla tak dlouhý článek. Líbí se mi tvé názory a to, jak píšeš.

2 girli girli | Web | 26. ledna 2011 v 14:49 | Reagovat

taky jsem se dřív drápala nůžkama a sváděla jsem to taktéž na kočku...takže vím, o čem mluvíš...stejně tak o tom bytí ve vegetativním stavu, jen přežívat z hodiny na hodinu, ale snad už je to za mnou...a snad je to už i za tebou...

3 dorian-gray dorian-gray | E-mail | Web | 26. ledna 2011 v 14:57 | Reagovat

víte vy co je vegetativní stav - coma vigile, výpadek všech funkcí mozku kromě prodloužené míchy, člověk dýchá, žije, nemyslí, necítí, nehýbe se - je to nenávratné!

4 maybe-strange maybe-strange | Web | 26. ledna 2011 v 15:26 | Reagovat

Uch, trochu se mi i zaleskli oči.
O sebevraždu jsem se pokusila dvakrát,když to po druhé nevyšlo, snažila jsem se uklidnit, jo, to bude dobrý. Chvíli mi to vydrželo, teď jsem zase na stejnym bodě, snažím se s tím bojovat, přehlušit ten hlas v mý hlavě, ale místo toho ležim s flaškou na zemi. Jakej je vlastně smysl života?

5 Marpefi Marpefi | E-mail | Web | 26. ledna 2011 v 15:46 | Reagovat

Zdravím všechny,

sebevražda je velmi složité a komplexní téma. Lidé se mnohdy dostávají do situací, kdy se domnívají, že není cesty pryč...já si však myslím, že ta cesta je. Pracujme zde s předpokladem, že existuje "nějaký" Bůh - pakliže ano, musíme se v rámci sebevražd úzce zamýšlet i nad tím, má-li k tomu všemu co říci i jeho existence..

Zde však není prostor pro rozbor všech myšlenek, proto Vás zvu na článek zde:

http://zivot-nazory.blog.cz/1101/ztrata-smyslu-zivota-sebevrazda

S pozdravem

Marpefi

Ps. jestli si někdo myslí, že tím unikne problémům, tak se žel hodně plete...

6 m. m. | 26. ledna 2011 v 17:24 | Reagovat

[1]: Dík. Víš, já vždycky nevím, jak začít a jestli vůbec mám co napsat, a pak se to nějak rozjede... :D

[2]: Já si právě myslím, že podobný věci zažívá určitě spousta lidí. Jen se o tom moc nemluví.

[3]: Víme, netřeba upozorňovat. Tyhle nepříjemný stavy, kdy člověk přemýšlí o tom nejhorším, se na tom dají ale docela dobře přiblížit lidem, co to nezažili. Jsi sice v podstatě zdravej, ale stejně jen chodíš jako tělo bez duše, stejně jen dýcháš a nevnímáš, co se kolem tebe děje. Myslím, že je to vegetativnímu stavu v pravém slova smyslu hodně podobné.

[4]: Otázkou je spíš - co konkrétně tobě v životě dává smysl? Pár článků zpátky jsem o tom psala - jak jsem našla ten svůj. Zkus si ten článek prohlídnout a třeba tě to inspiruje.

A zkus si najít nějakou jinou cestu ze smutku než zpíjení se. Je to drahý, špatný pro organismus a štěstí ti to nepřinese, jen ti pak bude blbě. Co nějaká tvůrčí činnost? Nebo sport? Fyzická aktivita je při takovejch stavech nejvíc nápomocná a když třeba i něco tvoříš, nějakej obraz nebo kresbičku nebo třeba hrnek - člověk pak vidí, že mu pod rukama něco vzniká a hned si uvědomí, že neni tak marnej a zbytečnej jak si možná myslel :)

7 csfdkofein csfdkofein | Web | 9. února 2011 v 22:44 | Reagovat

Počuj.. skutočne výborný článok :) Ale už by si mohla prestať, áno? Vyrušuješ ma od čítania a stále kúskujem knihu :p

8 m. m. | Web | 11. února 2011 v 16:57 | Reagovat

[7]: :D Díky. Přestávku neslibuju, ale je to dost možný, takový články skutečně z rukávu nesypu zrovna denně :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe