Krize, řekla bych...

5. prosince 2010 v 14:45 |  co se mi honí hlavou
Trapped
Myslím, že procházím blogerskou krizí. Už si ani nepamatuju, kdy mě to potkalo naposledy. Celý dny prostě nějak plynou a mizí kdesi v dáli, aniž bych je jakkoli zaznamenávala, a nijak zvlášť mi to nevadí. Možná si občas udělám poznámku do diáře, že tehdy a tehdy jsem byla tam a tam, ale to je tak všechno. Žádný myšlenky, žádný nápady, nic, o co bych se chtěla podělit. Co mi je? 

Včera jsme byli bruslit na Štvanici, podruhý, a já nevím, co bych k tomu měla dodat. Bylo to fajn, ale připadala jsem si spíš nepřítomně. Že by mě už zase zaplavovala skotomizace? Mám ten dojem. Jako bych vůbec neprožívala, co se děje, nebo spíš jako bych to prožívala jen v tom daném okamžiku a jakmile to pomine, je to prostě pryč a já už se k tomu nemám potřebu vracet. Stejně jako nemám potřebu plánovat cokoli do budoucna. Momentálně se spíš bojím, co bude, a tak to moc neřeším, spíš se snažím dělat nějaký konkrétní kroky k tomu, aby bylo všechno dobrý, ale zase tolik o tom nepřemýšlím a vlastně se mi o tom ani nechce mluvit. Přijde mi, že není o čem. Možná jsem se prostě už vykecávala tolik, že mě to samotnou přestalo bavit. Ale spíš to bude jen takový letargický období. A taky bych pořád spala. 

V pátek jsem měla svým způsobem krásnej večer. Včera byl svým způsobem krásnej večer. Tak proč je mi tak bídně? Štve mě, že si takový okamžiky nemůžu vychutnávat na sto procent. Ale předně by bylo nebezpečný vkládat do toho příliš mnoho citu, a pak, ono se vždycky něco posere. Asi to prostě očekávám už od samotnýho začátku, takže nějaký užívání si pak neni dost dobře možný. To neni pesimismus, to je zkušenost, která se ostatně v pátek potvrdila. 

Hodně času teď trávím v práci. Snažím se nějak s tím vším pohnout a rozjet to, ale nemám štěstí, zatím se mi nedaří. Zítra by se to mohlo změnit, ale ta zkušenost ve mně se zase ozývá a já nějak cítím, že z toho jako obvykle nic nebude. Ale kdoví, třeba mě osud pro jednou mile překvapí. 

Přemýšlím, jestli letos pojedu na hory s přáteli. Ráda bych, ale. Nevim, jestli na to budu mít prachy, nevim, jestli na to budu mít náladu a sílu, nevim, jak to bude dál vypadat s mou prací. Jsem zmatená a mám hroznej strach, i když dělám co můžu, abych ho zahnala. Meditace mi pomáhá, v podstatě jsem klidná a utlumená, ale stejně se mi těžko hledaj důvody, proč mít radost. Proč jít dál. I když musím říct, že mě poslední dobou až podezřele často přepadají záchvaty bezdůvodný radosti a jakýhosi míru. Je to příjemný, ale neni to dost silný na to, abych byla schopná vyřešit svoje problémy. Jsem připravená chopit se správný příležitosti, ale která příležitost je správná? Zrovna teď se mi naskytla naprosto obrovská příležitost, až se její velikosti lekám. V podstatě do toho nechci jít. Chci, aby se věci vyvíjely jinym směrem, jenže co dělat, když se tím směrem nevyvíjejí? Mám pořád čekat? Mám teď tolik možností a ani jedna z nich mi nepřijde správná. Co dál? 

A jo, můžete k tomu přičíst i jistou depku z toho, že letos budu Vánoce trávit sama. Ani zdaleka to neni poprvý, ale Vánoce u nás doma, to je obvykle peklo na zemi a letos mi podpora obzvlášť chybí. Achjo.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe