Prosinec 2010

No dobře, přemluvili jste mě...

31. prosince 2010 v 17:09 co se mi honí hlavou
Já vám stejně nevím, tyhlety bilance, mě už to nějak nebaví. Už to není, co to bývalo, ostatně jako všechno moje psaní. S postupem času jsem se naučila čím dál tím víc věcí si nechávat pro sebe, nebo je spíš někomu osobně sdělit - počemž odpadá nutkání zveřejňovat to na blogu. Krom toho jsem bohužel letos udělala tu chybu, že jsem se o adresu tohodle blogu podělila s lidmi, u nichž to prostě nebyl dobrej nápad. Bohužel, zpátky už to vzít nemůžu, a tak mám vlastně jenom dvě možnosti - přizpůsobím to tu tak, abych se nikoho nedotkla a aby se nikdo nedozvěděl víc, než by měl vědět (což jsem vlastně dělala doteď a dost mě to ubíjí), nebo se v příštím roce vzmužím, vykašlu se na ně a napíšu sem všechno, co se mi honí hlavou, hezky od srdce? Jeez, jenom když si to představím, ty lidi by ze mě asi hodně nemohli... 

Ale vidím to tak, že k tomu brzo dojde. Ono to totiž takhle nejde. A nemyslím tím jenom to, že mi ubývá čtenářů a komentářů - já se tomu vůbec nedivim, když sem nepíšu nic zajímavýho a pobuřujícího - ale i to, že to tu stojí pěkně za prd. Nic se tu neděje. A já ten blog přitom mívala jako deník, stačilo podívat se do něj a věděla jsem, co jsem kdy dělala, na co jsem tehdy myslela a vůbec, ale teď? Vím prd. Protože to píšu tak, aby všichni věděli prd. To mě prostě ne a ne a nebaví. Už ne. Anyway...


Trochu o meditaci a plánech do budoucna a trochu řetězák

30. prosince 2010 v 14:22 co se mi honí hlavou
Tak jsem zjistila, že ten satén je ještě lepší záležitost, než jsem myslela. Narozdíl od tlustý noční košile z bavlny se totiž mnohem rychleji zahřeje a tu teplotu si drží, takže je to vlastně takovej koloběh - tělo zahřeje satén a satén udržuje teplo v těle. Taky je to samozřejmě mnohem příjemnější a nikudy do toho nefouká, protože to krásně ulpívá na těle. No a že to vypadá asi tak milionkrát luxusněji a více sexy, o tom už se snad ani nemusim zmiňovat :D Takže - satén rulez!

Už nevím, kdy jsem se tu naposledy zmiňovala o meditaci - moc to sem necpu, když na to mám druhej blog, ale říkám si, že je to škoda. Díky tomu je tenhle blog takovej nekompletní, protože s tou meditací teď souvisí vpodstatě všechno v mym životě, a tak by to tu taky mělo bejt. Hlavně třeba fakt, že jsem prošla takovou lehkou krizí, kdy se mi vůbec nedařilo dodržovat denně Mantra japu, že lekce z minulýho úterý byla spíš trochu utrpením než pomocí a že ta předvčerejší byla oproti tomu naprostej zázrak a neuvěřitelně mě nabila. Konečně tam s náma byly nějaký ženský, takže jsem mohla nasadit svůj vysokej hlásek, aniž bych si připadala jako idiot mezi všema těma chlapama :D No ale hlavně šlo o tu energii, že jsem konečně nebyla jediná odstrčená na levou stranu místnosti, ale bylo nás tam víc, že lektorka zhasla světlo a meditovali jsme jen při svíci, že jsme těch manter zpívali opravdu hodně, že tam bylo krásný ticho a teplo (minule jsem tam hrozně mrzla) a že i toho povídání bylo o hodně míň. Ona taky tahle slečna mluvila mnohem víc k věci a byla mnohem víc naladěná na naši vlnu - možná to bude mít něco společnýho i s tím, že medituje pouhé dva roky, narozdíl od těch ostatních týpků, co to dělaj třeba už 16 let. Asi prostě ještě není tak zblblá :D 

Napadlo mě v tý spojitosti, že by možná tohle mohlo bejt něco, v čem se jednou uplatním. Jestli mi to nadšení meditací vydrží (i když si to nedokážu dost dobře představit, mně nikdy nic nevydrží tak dlouho), možná bych i já mohla za nějaký dva roky vést kurzy nebo aspoň pár lekcí. Možná i já budu jednou ta, co sedí u přehrávače a vybírá hudbu a mantry ke zpívání. Možná to jednou budu já, kdo bude s úsměvem vyprávět všem těm lidem okolo sebe, jak jsem přišla k meditaci, co mi to dalo a jak mě to změnilo. Kdoví. Možná se mi jednou splní sen pomáhat lidem povídáním o vlastních zážitcích a uvědoměních. Možná mě při těch filozofickejch a "životosmyslovejch" přednáškách jednou někdo bude poslouchat a něco si z toho vezme. Kéž by. 

Plánuju sepsat nějaký body, co mi ta meditace zatím dala, a jak to pokračuje, ale to už asi fakt půjde na druhej blog, zatím to neni tak objevný, abych o tom musela psát sem. Taky plánuju sepsat pár věcí, kterejch bych chtěla dosáhnout v příštím roce nebo vůbec do budoucna. Nejsou to předsevzetí, nebudu si rvát vlasy, když se nestanou, ale tak víte co. Plánovat je dobrý a je to zapotřebí. Jak tady řekla slečna Angel Darkwood v komentářích, člověku to připomíná, že má ještě pro co žít. Takže tu nelelkujte a běžte psát svoje seznamy :D Klidně mi pak hoďte odkaz, ať si taky počtu :) 

Tak, a teď pro odlehčení přikládám v celym článku takovej "řetězák" od Venom, kterej mě docela zaujal a řekla jsem si proč se nezamyslet nad těma otázkama :) Jestli budete mít zájem, můžete pokračovat: 


Co všechno bylo pod stromečkem

24. prosince 2010 v 22:48 co se mi honí hlavou
Dárky
Tak, to bychom měli :) Štědrej večer proběhl nad očekávání dobře a dárků bylo až nezvykle hodně  takže si myslím, že si rozhodně nemáme na co stěžovat :) Taky stromeček je letos obzvlášť krásnej a navíc jsem se letos přiměla nesnažit se na něj navěsit všechno co máme (obvykle mě zaplavuje vlna sentimentu a lítosti pro ozdoby, na něž se nedostane - těšej se na to celej rok a pak nic? To zamrzí., no ne? :D), takže neni přeplácanej, právě naopak. Profesionálně nazdobenej. Prostě krásnej :)

Atmosféra byla letos taky příjemná. Nějakým zázrakem se mi povedlo aspoň na ten večer zapomenout na všechny stresy a užít si to. Radovat se. Relaxovat.

Ale o tom jsem se zase tolik šířit nechtěla, nikoho nezajímají moje postřehy od štědrovečerního stolu a komu jak chutnalo, takže to všechno rovnou přeskočím na seznam dárků, které jsem dostala :)


Výkřiky duše

23. prosince 2010 v 15:23 co se mi honí hlavou
Řekni mi, co mám dělat. Řekni mi, kterou možnost mám zvolit. Nemůžu vzít všechny tři, na to si netroufám. A nemůžu vzít jen jednu, protože nechci litovat času a energie, kterou jsem do toho už vložila. Nedokážu se vzdát nadějí, který do toho všeho pořád vkládám. Ale už nemám sílu. Tak strašně bych se toho všeho chtěla pustit a vymazat to ze svýho života, pustit to z hlavy a mít klid, ale nemám ani sílu udělat to, protože právě to puštění se je pro mě strašně nepředstavitelný a děsivý. 

Chytla jsem se do vlastních i cizích sítí a nemůžu se pohnout. Jen se v nich mrskám a říkám si, "co bude dál?". Kam mě teď vezmou, co tam se mnou udělají? Pustí mě na svobodu nebo mě vykuchaj?

Jsem drak. Jsem neuhasitelný oheň plný věčné energie. A uvízla jsem v blátivym rybníčku. Co mám dělat? Jak se mám vyhrabat? 

Jsem pyšná na svou kamarádku. Jsem tak strašně ráda za všechno, co se jí podařilo, že to ani nedokážu popsat. Věděla jsem, že to má v sobě, tak jako každá ženská, a že to jednou vyleze - a ono to vylezlo. Jsem hrdá na to, že jsem člověkem, kterýmu o tom řekne. Jsem hrdá na to, že jsem tím, kdo s ní může sdílet tu radost a pocit z vítězství. Že na ní můžu bejt pyšná. 

Letos se cítím zničenější než obvykle. Dennodenně dostávám ťafku v podobě všech různejch hádek, neshod, nepříjemností a nejistot, a je pro mě čím dál tím horší najít v sobě sílu ustát to. Cítím se tak nějak narušená, nestabilní, rozhozená a neschopná se bránit. Jako by mi přivázali křídla k tělu a já se zoufale snažím vyhrabat ven, zatímco se pořád jen nořím hlouběji a hlouběji... 

Mám vůbec na to, abych si pomohla sama? Nebo mi nezbývá jiná možnost než čekat, až někdo přijde a podá mi ruku? A přijde vůbec někdo? 

Nepřijde mi normální cítit takovou nechuť vylézt z baráku nebo už jenom z pokoje. Nebo probouzet se pětkrát v noci s pocitem, že jsem na něco zapomněla nebo něco hrozně nezvládla a teď už je pozdě cokoli dělat. Ten pocit viny je neuvěřitelnej, a přitom nevim, proč mě tak pronásleduje, protože jsem dělala psí kusy proto, aby se všechno podařilo a vyšlo. Jsem unavená z pocitu provinilosti, kterej si nezasloužim. A z práce, kterou nikdy nikdo neocení. Z toho, jak dlouho už jsem neslyšela:"Děkuju" nebo "To se ti povedlo". Z lidí kolem mě, který všechno překrucujou tak, abych já byla za tu špatnou a nicotnou. Za tu línou a nepodařenou. Za tu neschopnou a blbou. Unavuje mě to a deptá, protože prostě nejsem dost odolná. 

Naděje. Je to můj pohon a zároveň největší mor. Někdy se to všechno tak blbě zamotá, co ti má pomáhat, tě drtí... Zamotalo se to. Nevím, jak dál. Bojím se. 

A pak jsou tu jedinci, o který jsem přišla a nemám z toho velkou radost. Ne že by mi oni sami tak chyběli, ale chybí mi to porozumění, který jsme dřív měli. Chybí mi to, jací jsme byli a jak jsme se měli. Někdy, ale vážně jen někdy, si vzpomenu a přemýšlím o nich. Kam jsme se to dostali? Proč? 

Letos je kolem mě velmi málo lidí, kterým opravdu věřím a kterých si vážím. Je to malinkatý číslo, ale o to intenzivnější jsou moje pocity ohledně nich. Jsou mi oporou, berličkou, majákem, přístavem, výlevnou, prostě vším, čím vám ti opravdu nejbližší mohou být. Nevím, jak jim poděkovat, nevím, jak to vyjádřit. K vyjádření opravdových citů slova nestačí. 

Hledám lásku. Ne jako že bych nutně musela s někým chodit, ale cítím, že mi zoufale chybí něčí klín, do nějž bych mohla složit hlavu a pobrečet si. Ruka, která by mě hladila po vlasech a říkala:"Jsem tady. Cokoli se ti děje, jsem tady". Náruč, v níž se budu cítit bezpečně a která mi neuteče na poslední metro nebo tak něco. Náruč, která zůstane. 

Já vím, že moje problémy mají řešení. Zatím ho nevidím nebo ho zatím nemůžu dosáhnout, ale mají ho, a tudíž nemá smysl se kvůli nim trápit. Často si to opakuju a často to zabírá. Často se cítím dobře a klidně, protože vím, že to nějak dopadne. Nechci, aby mě někdo litoval nebo utěšoval, chci jen aby to někdo věděl. Aby to někoho zajímalo. A chci ten klid získat na delší dobu. Cítím se ztracená, tak moc, že už skoro nevěřím, že zas najdu cestu. Už nechci čekat, nemám sílu. Chci jistotu. Bezpečí. Lásku. Domov. Chci všechna ta klišé, o kterých denně čtete nebo slyšíte a kterým se smějete. Která jsou pro vás prázdnými slovy. Chci je, potřebuju je, protože pro mě prázdný nejsou. 

Blázním z Gold Frames. Musím se podělit. Poslouchám to furt dokola a šílím z toho. Hudební orgasmus. Spousta emocí. Chuť rozmlátit židli o zeď, roztrhnout na sobě tričko a vřískat a křičet, dokud neztratím hlas a dokud mě neodvezou. Chuť odněkud skočit a všemu uletět. Chuť usnout, zamknout se ve vlastních snech a zahodit klíč. Už nikdy se neprobudit. 



A tohle všechno jsem musela napsat, protože už hrozně dlouho sem nepíšu od srdce a chybí mi to, nehledě na to, že ta věčná nutnost kontrolovat se, co sem napíšu a co ne, mě ubíjí snad ještě víc než to všechno, co se kolem mě děje. Lidi ať si jsou blbý jak se jim chce, to zvládám. Ale když o tom nemůžu psát, sžírá mě to. 

Zakládat další, anonymní blog, nemá smysl, stejně bych ho časem prokecla nebo by mě přestal bavit a zrušila bych ho. Nějakou tu blogerskou historii už za sebou mám, znám se. A tak to čas od času musí proniknout ven tudy. Prostě musí. Neznám jinej důvod, proč bloger píše ze srdce a proč se dělí o svoje niterno a intimno s milionama lidí na internetu. Musí. 

K večeru

21. prosince 2010 v 18:03 co se mi honí hlavou
Tak nevim, čim začít. Můj pondělní strůčo článek se nakonec protáhl tak, že jsem ho ani nedopsala, přestalo mě to bavit. A ani se mi ho nechce dopisovat, ono toho v něm zase tolik zajímavýho neni, spíš naopak.

Řečeno v bodech, kolega opět zrušil domluvený schůzky, tentokrát jich ale bylo fakt hodně a to zrušení mě docela citelně zasáhlo, protože jsem se na ně docela dost těšila (i když mě sralo, že kvůli nim budeme muset jet do Rokycan, ale whatever, práce je práce a mě to baví). Navíc jsem na ně spoléhala. Vkládala jsem do nich naděje, že bude líp, že se zadaří a že do konce prosince odevzdám něco, na čem bude moje jméno a co mi vynese slušný prachy - konečně odměnu za tu všechnu dřinu. Něco, co mi v neděli řekl táta, mě totiž hodně zasáhlo (jak on to dělá?), a sice že přes veškerou naději, kterou do toho dávám, přes veškerou snahu a veškerou víru, že se to brzo zlomí, už tři měsíce to dělám zadarmo. A třeba konkrétně tenhle měsíc toho dělám sakra hodně než abych nad tím mohla ještě mávnout rukou.

A tak jsem zůstala doma. Jen večer jsem se rozptýlila návštěvou Chodova s bráchou (což mě zase tak nebavilo) a potom posilovnou (což mě bavilo hodně). Přemýšlím nad tím, že bych si od něj nechala dát permici. Ráda bych totiž zatočila se všema těma polštářema, co s sebou furt musim tahat, a zase se nějak dostala do kondice. Přijde mi, že v tomhle počasí je fitko docela dobrá volba. 

Co bych vám tak ještě řekla. Situace doma se opět přiostřuje, ale to nemá smysl rozebírat a krom toho se o tom ani nechci a nemůžu veřejně šířit. 

Hm. Psavá došla :D Tak zas někdy :) A jedna dobrá rada: nenechte si od druhých vyčítat, co vás baví. A taky je nenechte plivat na vaše sny a cíle. Jsou jenom vaše a nikdo nemá právo vám je kritizovat. Tečka.

Btw. hudební doporučení na závěr - cédéčko A banquet se mi dneska konečně dostalo do ruky a je to baštaaaa :) 

Btw. nr. 2: Založila jsem Enterspaceu facebookovou stránku (odkaz na ni najdete hned pod titulkem), takže pokud jste tam někdy byli a přemýšleli jak komentovat, teď máte možnost. Taky jsem rozšířila repertoár, odteď se tam dost možná budu věnovat i nějakejm minimalistickejm a dalším filozofickejm myšlenkám (přičemž se samozřejmě můžou opakovat některý věci, který jsem psala tady) a taky se pokusím psát ty články kratší a čitelnější (ale to neslibuju, dlouhý slátaniny jsou moje specialita :D), takže jestli jste tam nenašli nic zajímavýho na první pohled, zkuste tomu věnovat druhej a třeba se váš dojem upraví :) 

Pozitivní m. (ano, to slovo ještě znám :D)

17. prosince 2010 v 17:04 co se mi honí hlavou
Včera a dneska jsem se dozvěděla několik věcí:
  • Že jsem hezká, sexy, zajímavá, normální, v pohodě a pěkně prsatá (sem zase jednou zašla na chat... :D). 
  • Že jsem hlavně dost pěkná na společnost, kde pracuju (některý lidi fakt uměj lichotit :D). 
  • Že důvod, proč za mnou známej přišel s hodně zajímavou nabídkou práce, je ten, že mám svůj styl a dělám si věci po svém (nabídku mimochodem stále zvažuju a začíná to vypadat opravdu vážně. Kam mě ten život zavede, to fakt ještě bude zajímavý)
  • Že naučit se meditovat poránu bude asi opravdu zásadním krokem na mojí duchovní cestě. Takže na tom pracuju. Ale dneska to teda fakt brutálně nevyšlo :D
  • Že jakmile seženu všechny potřebný informace (což je bohužel dost obtížný), budu bez problémů chodit i na schůzky s podnikatelema sama bez kolegy, protože ty věci, který jim tam valí do hlavy, prostě nejsem schopná ani poslouchat, natožpak pokyvovat hlavou na souhlas. On jim tam prostě normálně lže a plácá blbosti já na to nemám nervy. Dost na tom, že to musim poslouchat, když klienty kontaktuje. Chci, aby mí klienti byli jen mí, a aby mi důvěřovali. A tu důvěru si rozhodně nehodlám vynucovat nějakejma hláškama jako že jsme nejlepší ve všem na trhu a že naše služby jsou bezkonkurenčně nej. Tomu by přece nevěřil ani ten největší blbec, tak proč bych měla tu důvěru nabourávat takovejma kecama?
  • Že mít několik zajímavejch možností, pokud jde o kariéru, je pomalu stejně na palici jako nemít žádný. Fakt prostě nejsem schopná jednu z nich zvolit a držet se jí. Ale ono je to možná dobře. Když to nechám chvilku vyhnít, ono se to nějak vyvine a ta správná cesta se projeví. Chce to jen čas, a já mám teď zase tak nějak pocit, že si ho můžu dopřát. I když je to teda hodně na hranici. 
  • Že když si odpustim vyjadřování svých citů a myšlenek, ušetřím sice lidi kolem sebe zdánlivě nudnejch proslovů (za což jsou v první chvíli vděčný a já docela taky), ale vzápětí skoro stoprocentně dojde k nějakýmu strašnýmu nedorozumění, z nějž pak vzejdou nepříjemnosti. Buď se někoho dotknu nebo jsem na někoho zbytečně hnusná nebo někdo získá dojem, že mi s ním není dobře (což je k smíchu, když víte, že je to přesně naopak. Takže mlčet se rozhodně nevyplácí, opět.
  • Že když budu vědět, co a jak, dokážu všechno. Mám prostě na víc. Mám to v sobě, i když to někdy trvá dlouhý měsíce, než se zvetim po všech těch krizích a podobně, ale prostě to tam je. A já cítím, že je načase zase si začít věřit. A hlavně, v hlavě mi teď pořád zní tahle velká moudrost:"Pokud má problém řešení, není třeba se kvůli němu trápit. Pokud ho nemá, veškeré trápení je zbytečné" (schválně, poznáte autora bez googlení? :))
Jinak, hodlám sepsat seznam předpokládanýho vývoje příštího roku, jako jsem psala minulej rok. A docela se na to fakt těšim, jsem ohromně zvědavá, co mě potká a s kým se seznámím. Ani si nepamatuju, kdy jsem se tak moc těšila na novej rok. Ten příští vidím jako opravdu zlomovej, ať už se stane cokoli. A taky mám nějaký předsevzetí nebo spíš plány a věci, na který se můžu těšit a na nichž můžu pracovat. Ani byste nevěřili, jak mě už jen to naplňuje. Jakou radost mi působí vědomí, že v lednu nebo v únoru mě čeká to a to a že během toho roku se stane to a to. Těším se na to. Nemůžu se dočkat. 

Ty meditace mi beze všech diskutací nesmírně pomáhají. Moje schopnost těšit se z každýho okamžiku je teď tak strašně znásobená, že mi to bohatě postačí k tomu, abych dokázala říct "mám se dobře" a myslet to vážně, i když se v mym životě pořád hodně věcí sere. O klidu, kterej se mi pomaloučku polehoučku vrací do duše, ani nemluvě. Tak teď jen to ranní vstávání :D

Btw, příští týden začíná druhá část kurzu, tentokrát v mnohem příhodnějších prostorách a mnohem víc do hloubky. Jsem na to fakt nejvíc natěšená :) A docela by mě zajímalo, jestli někdo z vás sleduje ty moje anglický zápisky z kurzů. Nějak se mi tam nepodařilo zprovoznit komentáře a mám docela pocit, že tam prostě nejdou, pokud teda nejste člen tumblru a nesledujete, takže nemám vůbec žádnou zpětnou vazbu. Asi se tam pokusím vložit nějakej shout, ale mám pocit, že ani to nepůjde. Mno, uvidíme :)


A banquet + The Feud, Chapeau Rouge

16. prosince 2010 v 9:03 co se mi honí hlavou
Wohoooo!!!! Někdy to prostě vyjde a vy zažijete ten nejlepší koncert vůbec :) Jako třeba včera. A banquet byli skvělí, něco mezi IAMX a MUSE (no doprdele, aby nebyli skvělí s takovou kombinací) - a nevzdám se, stojím si za tím, že Matěj (zpěv, kytara) vypadal totálně jako Chris Corner :D - a The Feud samozřejmě jakbysmet, Chapeau Rouge taky neni špatný místo (i když nějakej klub s pódiem by příště nebyl od věci) a vůbec celý to bylo fuckin' awesome! Kromě dokonalýho hudebního zážitku jsem si odnesla feuďácký cedlo a tričko (banqueťácký nějak nebylo k dispozici, hoši ještě odklízeli a my s Maude musely jít) a taky jsem prohodila pár fanouškovskejch vět s Feudama, za což jsem ráda (měla jsem toho sice na srdci víc, ale na takový řeči je ještě čas a krom toho mám facebook, tak jim to můžu sdělit tam :)).

Promo plakát (bandzone.cz/abanquet)
Mým cílem bylo zanechat v nich co nejlepší dojem z českýho publika, aby se jim sem chtělo hodně brzo vrátit, a já myslim, že se to docela povedlo. Krom toho, že červenej klobouk (to zní fakt dobře, Maudě :D) je pěkný místo a byl narvanej až po strop, si myslím, že jsme i docela dobře křepčili (na to, jak nás omezoval stísněnej prostor) a kdyby nebylo jednoho idiota, co se vepředu rozhodl do všech narážet a na všechny padat (co je to sakra za lidi, jsou nějaký narušený nebo co?), nemělo by to chybku. Na tomto místě je ovšem třeba dodat, že Feudi se projevili jako dokonale vyzrálá kapela i tím, že onoho týpka nejdřív varovali, a když nedal pokoj, nakázali mu vypadnout někam dozadu a že dokud neodejde, nebudou pokračovat v hraní. Což samozřejmě stačilo na to, aby se řada lidí nasrala a milého chlapce vyprovodila. Wohoo!

Jedinou chybkou bylo to, že jsme s Maude musely kolem půlnoci odejít, což mě štvalo nejen proto, že se mi nechtělo od kapel a že party DJ hrál salsu, ale i že mám docela silnej pocit, že v budoucnosti to už lepší nebude a že paření do rána odzvonilo (holt už nejsme takový mladice jako dřív a ranní vstávání do práce nás v lesčems omezuje - což jsem taky jen pár hodin předtím řešila s kámošem. Je zvláštní, jak maj tyhle teorie tendence potvrdit se hned po tom, co je pronesete).

Anyway, aspoň jsme přestaly v nejlepším a nestihly jsme zažít nic, co by nám večer pokazilo. Cestou domů jsme si ještě trochu zařádily postaru (muhaha, wassssssuuuup! :D), prošly se na Hlavák a odtamtud jsem frčela domů. Btw, zmožená po koncertě nejvíc miluju, když ke mně přijde nějakej ožralej týpek a zahlásá něco jako:"Slečno, vy jste hezká". Jen kdyby mu nebylo asi čtyřicet a netáhlo to z něj jak z lihovaru :P :D

Mno a jestli si myslíte, že to bylo všechno, tak zdaleka nebylo, protože po tom všem následovaly brutálně dlouhý a živý sny o tom, jak maj Feudi asi třídenní koncert a každej ten koncert trvá celou noc bez přestávky. Nejdřív jsem tam samozřejmě byla s Maude, ale nakonec jsem tam zůstala sama - protože jsem byla příšerně unavená, po pár hodinách jsem se začala motat a upadala jsem do bezvědomí. Jednou jsem se prostě opřela o stěnu a když otevřu oči, Maude je pryč, protože musela jít. Nechala mě tam, potvora :D Přesto jsem nebyla schopná odejít a vydržela jsem až do konce.

Po koncertě jsem venku potkala Jamieho (zpěv, kytara) a shodou okolností jsme měli společnou cestu, tak jsem se s ním trochu bavila a on byl hrozně milej a rád, že jsem takovej skalní fanoušek. Ten koncert se konal u nás za rohem, někde v místech, kde je Bílá kráva, a tak jsme si nepovídali dlouho, ale i tak to bylo super. Doprovodil mě až ke dveřím, tam mě objal a popřál mi dobrou noc. A druhou noc to vypadalo podobně.

No, pak už nevim, bylo to střihnutý několika věcma, většinou obrazy z nějaký noční/ranní cesty domů skrz Starý město, všude se válel sníh a náledí a nic nejelo, takže procházka za všechny prachy. A pak jsem taky byla v nějakym nově navrhnutym obchoďáku a ten se pořád měnil, a pak jsem byla u Maude v nějakym jejím novym bytě, kterej byl hrozně mrňavej a šlo se tam po hrozně stísněnejch schodech. No, už fakt nevim, děla se tam řada věcí, ale nepamatuju si je. Myslím, že stejně jedinej důležitej moment toho snu, kterej si budu chtít uchovat, je ten samotnej koncert a krátkej rozhovor s Jamiem, což se vlastně stalo i ve skutečnosti, i když tam to probíhalo trochu jinak a žádnej hug nebyl :D No ale nevadí, není všem dnům/snům konec a krom toho jsem si to celý opravdu užila. Byla to prostě f-u-c-k-i-n  a-w-e-s-o-m-e  n-i-g-t!!!!!

Čím mě obdarovat

15. prosince 2010 v 14:01
Inu dobrá, máme tu půlku prosince a přesně podle očekávání, nejeden člověk se na mě už obrátil s dotazem:"A co teda chceš k těm Vánocům?" Odpovídat každýmu zvlášť nehodlám, protože by to bylo na dlouho; je milion věcí, kterejma mi můžete udělat radost, a tak jsem sepsala takovejch pár tipů pro ty, kteří fakt nevědí (pche, lidé bez fantazie a bez nápadu... zasvěcení vědí :D), a taky doufám, že to třeba pomůže někomu, kdo mě sice vůbec nezná a dárky mi dávat nehodlá, ale zato neví, čím potěšit své blízké. Věřím, že řada z nich bude podobnýho ražení a potěší je ty stejný věci jako mě, obzvlášť pokud jde o holky a slečny. Takže - here you go :)


Letargie

15. prosince 2010 v 9:19 co se mi honí hlavou
To by mě zajímalo, z čeho ta krize plyne. Že bych neměla o čem psát, to se rozhodně říct nedá. Jen se zdá, že najednou nemám chuť se s tím svěřovat. Ono to bude souviset i s tím, že některý věci se prostě najednou staly velkym tabu a i když bych ráda, nemůžu o nich psát. A přitom by mi to docela bodlo. No ale dobře, pokusim se držet mimo ně. 

Jsem rozčarovaná a zklamaná. Kolega mi dneska opět zavolal, jestli by bylo možný přesunout setkání v práci na desátou. No tak jasně že bylo, proč ne, ale je to pro mě další signál toho, že takhle to nejde. Moje možnosti?

  • Požádat o změnu vedení: Že bych nasrala jeho, to mě až tak netrápí. Spíš vidím problém v tom, že na pobočce těžko bude někdo, kdo by si mě vzal pod svá křídla. Vzhledem k tomu, že tam všichni maj co dělat už teď a že moje vykázaná aktivita neni právě přesvědčivá, obávám se, že na tohle už je pozdě. Měla jsem to udělat dřív. 
  • Změnit zaměstnavatele: Mám jistou nabídku. Je to něco, čemu jsem se dlouhou dobu bránila, ale když si to tak přeberu, je to vlastně přesně to, co dělám teď, jen v mnohem efektivnější podobě, nemluvě o fixní patnáctce, která by mi brutálně vytrhla trn z paty. Otázka je jen - mám na to ještě nervy? 
  • Změnit obor: Bůh ví, že už dlouhou dobu se koukám i mimo svůj obor (je to vůbec můj obor, když mi to tak strašně nejde?), ale možností je pomálu. Momentálně jediná nabídka, kterou mám kromě toho výše, je jít na recepci do hotelu (casina? čehosi), kde pracuje právě můj výše zmíněný kolega. A to nechci. Chci se ho zbavit. Jako kamarád fajn, ale pracovat s ním prostě už nechci. 
  • Taky jsou tu různý brigády, kterejma momentálně zkouším dokrejt svou mizernou situaci. Mámina uklízečka je nemocná, a tak už pár tejdnů uklízím barák (funny storka z pondělka, ale o tom až později). Přes kamarádku se mi podařilo sehnat brigádu hostesky, zatím jsem tam byla jednou a možná půjdu znova, protože mi pořád posílaj další nabídky. Nebylo to špatný, ale o tom taky jindy. A pak jsou tu moje doučka angličtiny, z nichž jedno asi už padlo (od léta se neozvali) a druhý je takový ošemetný, protože když už se domluvíme na vyhovujícím datu, může jen na jednu hodinu, a to se na to můžu vykašlat, táhnout se tam kvůli jedný hodině. Taky mám rozdělanej web pro známý, přesněji řečeno text toho webu. Z nějakejch základních bodů dávám dohromady nějakej barvitější celistvej text (pokud možno) a pak to ještě překládám do aj. Neni špatný, ale nějak jsem to dlouho odkládala a teď se k tomu furt nemůžu přimět, protože těch bodů mám málo a vůbec nevim, co si tam mám vymejšlet. Bleh. 
A tak to teď vlastně všechno nechávám vyhnít. Soustředím se na meditace, na vánoční přípravy a nákup dárků (už budu mít brzo hotovo), na nějaký ty návštěvy po kamarádech a na himym, když zbyde čas. Jsem trochu smutná a mám velkej strach, co bude. Ale nějak o tom nejsem schopná moc přemýšlet, spíš jen tak čekám, až to přijde, protože jsem se teď docela naučila žít okamžikem. Asi proto mi to psaní tak nejde, protože než k tomu sednu, okamžik je dávno pryč a mně se k tomu nechce vracet. 

Btw, včera jsem byla na koncertě Tata Bojs, po strašně dlouhý době, a já nevim proč, ale moje nadšení nějak opadlo hned s prvníma tónama. Poprvý v životě mě TB docela zklamali. Ale řekla bych, že to bylo hlavně proto, že v Roxy je to debilní dvoumetrový pódium, což vytváří šílenou bariéru, že ozvučení nebylo nic moc, že Bublajs byl hrozně falešnej a že jsem tam nešla s Maudětem, což byl hroznej nezvyk a jako zkuste si křepčit na svou milovanou kapelu, když tam s váma je někdo, koho to přirozeně zase tolik nebere :D Prostě to neni ono. 

Nicméně vzhledem k tomu, že jsme tam byli za třicet kaček, není si na co stěžovat a já si taky nestěžuju. Jen jsem trochu posmutnělá, čekala jsem víc. Není ovšem pochyb o tom, že dneska si to bohatě vynahradíme. To jdeme s Maudětem na The Feud a já už se nemůžu těšit víc. Jestli mi TB přišli málo energičtí, Feudi to rozhodně napraví. Jen doufám, že mě moje bolavý záda nebudou moc trápit. O faktu, že jsem hrozně nevyspalá, nemluvě. 

Ohó, docela dlouhej článek, není-liž pravda? Dobrej začátek. Však já tu krizi nějak překoušu. Jen kdybych tak věděla, co se to se mnou děje. Chovám se teď asi divně, ale moc si to neuvědomuju. Na některý lidi jsem vyloženě anti-milá, protože na ně prostě nemám náladu a nedokážu se přetvařovat. Nechce se mi na ně usmívat, protože úsměv je pro mě teď hrozně namáhavá záležitost. A jak málo se teď rozrušuju; všechno beru tak nějak stoicky a málokdy do mě vstoupí nějaká opravdová radost. A ještě v menším procentu jsem pak schopna ji vyjádřit navenek. To se mi nepodobá. Ale možná je to prostě jen tou zimou. Nebo jsem toho možná letos zažila až moc nehezkýho a emoční vyčerpání přetrvává. Asi to holt bude ještě chvíli trvat. Jen doufám, že se to vůbec někdy zahojí, tohle moje já je sice o hodně míň nervózní, ale zároveň je nezvykle letargický a nejsem si jistá, jestli se mi to líbí. Nechci bejt za pesimistu, nejsem taková a taky nejsem tak na dně, jak to možná vypadá, jen jsem ty pocity nějak uzamkla uvnitř. A ani o tom si nejsem zdaleka jistá, jestli je to dobře. 


Kelímek svařáku a sníh

14. prosince 2010 v 23:54 poesie
Máš kapky na řasách

a já mám strach


Uprostřed úsměvů

když se nedíváš

není mi do zpěvu

když se nehlídáš


Nevím, co bude dál

čas to uspěchal


Kelímek svařáku držím v rukách

slíbat ty otázky z tvého ucha


Koblihy ke snídani

a myšlenky té tváře k zulíbání

Co cítí s rukou v její dlani?

Co vidí, když se dívá na ni?


pandz0rz.deviantart.com



Ve známých vodách

13. prosince 2010 v 19:54 poesie
Jsi snílek, řeko plynulá,
nám noc už dávno minula

A ty jsi pořád v mých snech stejná,
jsi věhlasná i bezejmenná

Tvé břehy jsou rty bránící se
srdce buší, mně hoří líce

A ještě máš ke vstupu povolení

 - Naše blízkost -

Nic míň, nic víc v tom není

penglounge.ning.com

Pár poznámek k vánočnímu shonu

7. prosince 2010 v 23:12 co se mi honí hlavou
Tak mám za sebou druhou vlnu vánočního nakupování a řekla bych, že velmi úspěšně. Sice před sebou pořád mám asi milion úkolů, ale seznam se ztenčuje, a to ještě neni ani půlka měsíce. Myslim, že když nic jinýho, s dárkama letos problém mít nebudu. 

Všem tápajícím bych chtěla doporučit Arkády - je to tam přiměřeně velký a dá se tam sehnat spousta věcí. Pro lidi jako já - co chytaj nerva z davů - je to mnohem lepší než třeba Chodov, ten je fakt obří a hrozně snadno se tam ztratíte, nehledě na to, že to stejně neprojdete celý dřív než vám začnou umírat nohy. To Arkády jsou tak akorát :) 

Dobrý jsou taky vánoční trhy na Míráku a Palačáku, před Arkádama je taky pár stánků, ale víceméně se žrádlem - klobásy, masný výrobky, sýrovej stánek... Taky už se vytasili se stromkama. Bleh, to zase bude letos honička. Ale mám pár tipů, tak uvidíme. Myslim, že horší než vloni to bejt nemůže. 

A jako asi poslední z mých tipů doporučuju Body Basic, tam maj už dlouhou dobu velký slevy (doufám, že je ještě nezrušili, teprve se tam chystám). 

Uf. Mám pocit, že letos to bude fakt docela fajn. Taky je tu docela slušná šance, že letos nebudeme jako obvykle žrát cukroví až do března, neboť dneska jsme s babičkou asi šest plechů spálily (přesněji řečeno ona spálila, já za nic nemůžu :D). Takže pokud jí nehrábne a nezačne místo toho přidělávat další, mohl by se nám podařit náš odvěkej task - přimět jí dělat toho cukroví míň :D Mno, uvidíme. 

Kromě pečení a nakupování jsem dneska samozřejmě byla na meditaci, zejtra možná nějakej report na Enterspace, dneska už totálně usínám. A kdyby někdo nevěděl, co do ucha, tak já teď furt dokola protáčím The Feud a už mi z nich asi jebne :D Příští tejden maj koncert v Chapeau Rouge a já se na ně těšim jak malej smrad na novýho gameboye, protože po tom, co jsem je viděla na RFP, je nemůžu dostat z hlavy a v jednom kuse jsem se modlila, aby zase přijeli. A ono jo! No a protože nejlepší věci jsou zadarmo... no, tak zadarmo to úplně nebude, ale 130,- za kapelu takovýho rázu plus A Banquet? To je vážně spíš symbolická cena. Takže prostě žádný výmluvy a všichni ať jste tam! :D 

Taky bych ráda viděla Tata Bojs, který hrajou jen o den dřív a který jsem neviděla ani nepamatuju, ale kdoví jak to všechno bude.

Chm, víc toho ze mě fakt nevypadne, krize přetrvává a krom toho mi tu padá hlava do klávesnice. Tak se mějte a radim vám, jestli jste ještě nezačali shánět dárky, jděte na to, než to v těch centrech bude k nevydržení. Jestli se něco nevyplatí odkládat, tak tohle. A víte co, duševní pohoda především :)

Krize, řekla bych...

5. prosince 2010 v 14:45 co se mi honí hlavou
Trapped
Myslím, že procházím blogerskou krizí. Už si ani nepamatuju, kdy mě to potkalo naposledy. Celý dny prostě nějak plynou a mizí kdesi v dáli, aniž bych je jakkoli zaznamenávala, a nijak zvlášť mi to nevadí. Možná si občas udělám poznámku do diáře, že tehdy a tehdy jsem byla tam a tam, ale to je tak všechno. Žádný myšlenky, žádný nápady, nic, o co bych se chtěla podělit. Co mi je? 

Včera jsme byli bruslit na Štvanici, podruhý, a já nevím, co bych k tomu měla dodat. Bylo to fajn, ale připadala jsem si spíš nepřítomně. Že by mě už zase zaplavovala skotomizace? Mám ten dojem. Jako bych vůbec neprožívala, co se děje, nebo spíš jako bych to prožívala jen v tom daném okamžiku a jakmile to pomine, je to prostě pryč a já už se k tomu nemám potřebu vracet. Stejně jako nemám potřebu plánovat cokoli do budoucna. Momentálně se spíš bojím, co bude, a tak to moc neřeším, spíš se snažím dělat nějaký konkrétní kroky k tomu, aby bylo všechno dobrý, ale zase tolik o tom nepřemýšlím a vlastně se mi o tom ani nechce mluvit. Přijde mi, že není o čem. Možná jsem se prostě už vykecávala tolik, že mě to samotnou přestalo bavit. Ale spíš to bude jen takový letargický období. A taky bych pořád spala. 

V pátek jsem měla svým způsobem krásnej večer. Včera byl svým způsobem krásnej večer. Tak proč je mi tak bídně? Štve mě, že si takový okamžiky nemůžu vychutnávat na sto procent. Ale předně by bylo nebezpečný vkládat do toho příliš mnoho citu, a pak, ono se vždycky něco posere. Asi to prostě očekávám už od samotnýho začátku, takže nějaký užívání si pak neni dost dobře možný. To neni pesimismus, to je zkušenost, která se ostatně v pátek potvrdila. 

Hodně času teď trávím v práci. Snažím se nějak s tím vším pohnout a rozjet to, ale nemám štěstí, zatím se mi nedaří. Zítra by se to mohlo změnit, ale ta zkušenost ve mně se zase ozývá a já nějak cítím, že z toho jako obvykle nic nebude. Ale kdoví, třeba mě osud pro jednou mile překvapí. 

Přemýšlím, jestli letos pojedu na hory s přáteli. Ráda bych, ale. Nevim, jestli na to budu mít prachy, nevim, jestli na to budu mít náladu a sílu, nevim, jak to bude dál vypadat s mou prací. Jsem zmatená a mám hroznej strach, i když dělám co můžu, abych ho zahnala. Meditace mi pomáhá, v podstatě jsem klidná a utlumená, ale stejně se mi těžko hledaj důvody, proč mít radost. Proč jít dál. I když musím říct, že mě poslední dobou až podezřele často přepadají záchvaty bezdůvodný radosti a jakýhosi míru. Je to příjemný, ale neni to dost silný na to, abych byla schopná vyřešit svoje problémy. Jsem připravená chopit se správný příležitosti, ale která příležitost je správná? Zrovna teď se mi naskytla naprosto obrovská příležitost, až se její velikosti lekám. V podstatě do toho nechci jít. Chci, aby se věci vyvíjely jinym směrem, jenže co dělat, když se tím směrem nevyvíjejí? Mám pořád čekat? Mám teď tolik možností a ani jedna z nich mi nepřijde správná. Co dál? 

A jo, můžete k tomu přičíst i jistou depku z toho, že letos budu Vánoce trávit sama. Ani zdaleka to neni poprvý, ale Vánoce u nás doma, to je obvykle peklo na zemi a letos mi podpora obzvlášť chybí. Achjo.
The Puttytribe