V nejistotě

23. listopadu 2010 v 12:13 |  co se mi honí hlavou
Tak dneska už to byl třetí bláznivej sen v řadě a opět tam figurovala babička (byť v menším množství). Co se za tím skrývá? 

Po včerejším promítání Trainspottingu jsem spíš čekala další múry, ale naštěstí se nekonaly, spalo se mi docela dobře a kdyby mi kolega v půl pátý ráno neposlal smsku, že ruší dnešní meeting, mohlo se mi spát ještě líp. Ale zase to ve mně vzbudilo radost nad tím, že se vyspím. Mám pocit, že mi to brzký vstávání nějak nesvědčí, kor když pak člověk musí vyběhnout ven do tý hnusný zimy. 

K tomu včerejšku - jsem poněkud rozčarovaná, jelikož mi bylo řečeno cosi, co se údajně mělo stát na onom privátu a já si toho nejsem vědoma. Nebo spíš takhle - ono se to stalo, to vim, ale kamarád mi to včera podal z dost jinýho úhlu než jak si to pamatuju já, a to mě mate, jelikož myslím, že před odchodem jsem nebyla ještě tak nalitá, abych se nevnímala. Ale jistota, s jakou mi to tvrdil, mě přece jenom zmátla a trochu mě to zamrzelo. Jak se mám bránit nařčením, když mám ten večer tak rozkouskovanej? Hrozím se toho, že jestli jsou tyhle věci pravda, jsem o dost horší člověk, než si myslím. Tomu se mi nechce věřit. 

Další rozčarování přišlo jen o chvilku později, ale to už vlastně nebylo nijak překvapující a já nevim, jestli má smysl se k tomu vůbec vracet. Vy jste nejdřív s něčim smířený, pak si všimnete něčeho, co ve vás vzbudí jistou naději, pokusíte se jí chopit a zase to vyzní naprázdno. Žádná odezva. A ještě bude mít připomínky, že nepřišel podnět ode mě. Jako proč by měl sakra přijít? K čemu by to bylo? I když se o něco pokusím, je to jako házet hrách na stěnu, tak proč bych se měla znovu namáhat? Myslím, že to bylo jen další potvrzení faktu, že tohle nemá smysl. Ať dělá nebo říká cokoli, je to jenom hra, která ho asi baví, ale mě teda ne a už ji nebudu hrát. Mám pocit, že experimentuje s náma oběma a čeká, co z toho bude. Jenže na to se mu můžu vysrat. Na to se mám až příliš ráda, na to jsem na něj až příliš nasraná. 

Práce se teď teda nekoná, až odpoledne, kdy jdu za kamarádem, aby mi s tím trochu píchnul. Doufám, že to tentokrát bude přínosnější než obvykle. Jestli se jeden z nás začne rozkecávat o svejch problémech, jdu pryč, protože k tomu jsem ho opravdu nevolala. Nebo jo? 

Večer jdeme s V. na tu meditaci, konečně něco, na co se člověk může doopravdy těšit. Jsem na to hrozně zvědavá a upínám se k tomu jako k takovýmu jedinýmu jistýmu bodu v mym životě. Všechno ostatní mám rozmazaný a někdy mívám pocit, že už tady vůbec ničemu nerozumim. Co se děje, proč se lidi chovaj tak, jak se chovaj, co si myslej, co by bylo správný říct a udělat, co už jsem udělala, co bude dál... prostě nevim vůbec nic a ten pocit se mi nelíbí. No ale dneska večer se snad naučim, jak ty pocity ignorovat a jak jít dál. Nemůžu se dočkat. 

 


Komentáře

1 Clerie Clerie | Web | 23. listopadu 2010 v 14:29 | Reagovat

Krásně napsané i přehledné. Mám z tohoto textu, takový zvláštní pocit, asi se s tím trochu ztotožňuju :)

2 m. m. | Web | 24. listopadu 2010 v 21:23 | Reagovat

To je zvláštní, vždycky když mi přijde, že píšu největší sra*čky, který nikdo nemůže pochopit, najde se někdo, kdo mi rozumí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe