The top of the evening

24. listopadu 2010 v 21:44 |  co se mi honí hlavou
Nejdřív mě napadlo zapsat si tu další bláznivej sen, ale to už bych ten blog vážně mohla přejmenovat na snář nebo tak něco, takže si ho radši nechám od cesty a řeknu vám jen to, že už mě konečně pustila babička. Namísto ní se mi dneska zdálo o mámě a o bráchovi. Co s tou rodinou furt mám? A kdy přijde na řadu táta? :D

Včerejší meditační cvičení bylo zajímavý; nebylo to sice tak docela to, co jsem očekávala (viz Enterspace), ale i tak to mělo hodně dobrej vliv na mou duševní pohodu - respektive tam ani tak ne, ale od tý doby jsem už cca desetkrát vyzkoušela některý koncentrační a zklidňující metody, co jsem tam pochytila, a účinky jsou až zázračný. Dneska večer jsem sice při schůzce s kamarádem chytla docela solidní depku a na chvíli mě zaplavil pocit naprostý neschopnosti a života ve slepý uličce, ale po chvíli mě to zase přešlo, zvedla jsem si náladu trochou flirtování a zase bylo dobře :D

Překvapilo mě to, měla jsem zato, že je mi docela fajn, ale zase je fakt, že nemůžu očekávat nějakej náhlej obrat nebo jako že ze mě najednou bude totálně šťastnej a vyrovnanej člověk, po tom všem, čím jsem prošla tenhle rok a co mě tak rozházelo. To bude prostě ještě chvilku trvat. 

Co bych vám dál řekla? O práci se tu bavit nechci, a přitom to je to, co mě teď zaměstnává nejvíc, takže nic jinýho mi na mysl nepřichází. Snažím se dohnat, co jsem zameškala, sypu si popel na hlavu a je mi líto, že jsem se dostala do takový situace, ale jak řiká kolega, teď neni čas plakat nad rozlitym mlíkem, je třeba zabrat a jet. 

Dneska v trambaji mě napadlo, proč chytám takovou depku z Vánoc - kromě nostalgie a bolestných vzpomínek (proč to pro mě vždycky musí bejt takovej problém?) mě napadlo, že za tenhle rok jsem toho vlastně moc nedokázala, a z toho mám hrůzu. Z toho, že jsem ho celej promarnila. Teda ne že bych neprožila fantastický chvíle a obrovsky se neposunula kupředu, ale zatím si to všechno nedokážu uvědomit, protože moje mysl je pořád příliš zaměstnaná emocema, který se mnou celej rok třískaly, a který mě tak vyčerpávaly, že jsem se nedokázala soustředit na nic jinýho. Nejsem si jistá, jestli to lze označit za ztrátu času, myslím, že něco dobrýho z toho snad taky poplyne, ale čím víc o tom dumám, tohle všechno jsem si opravdu mohla ušetřit. Představa, že bych nepotkala pana Božského, je pro mě tak lákavá, tak dobrá... jeez, mně mohlo bejt tak strašně hej. Já mohla bejt tak strašně happy. No ale co naděláš, vrátit to nelze. 

Než mi to tu sklouzne zase k nějakýmu hardcore nostalgičení, radši to utnu a půjdu si uvařit nějakej dobrej čaj (teda řeknu vám, já měla čaj vždycky ráda, ale tenhle podzim se ze mě stal normální čajoholik), a ještě vám tu teda jebnu před chvilkou sesmolenej look, kterej se mi ukrutně líbí a jsem na něj náležitě pyšná :) Samozřejmě se těším na komentáře. 

Btw začala jsem se učit The top of the morning od Mikea Oldfielda. Bohužel k tomu nemůžu sehnat noty, takže jsem zatím pouze odposlouchávala a je to taková dost zjednodušená verze, ale já to v tom stejně slyšim a zní to i tak dobře :) (btw kdybyste ty noty někdo sehnal, byl by to asi nejlepší vánoční dárek, jakej byste mi mohli dát, to jen tak pro inspiraci :D). Mno. Jdu si to znova pustit, to je prostě dokonalost!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe