Noční trable zpitomělé slečny

30. listopadu 2010 v 9:10 |  co se mi honí hlavou
Fajn, takže dneska v noci to zase byla historka za všechny prachy. Moje bezradnost mě už málem měla, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Poslouchejte. 

Filmová noc v Karlosu neslibovala žádnou velkou akci a kromě Forresta Gumpa (kterýho jsem tak asi po milionu let viděla celýho v kuse, od začátku do konce) se taky žádná velká akce nekonala. Hned po filmu se řada lidí zvedla a odešla, což kdybych věděla, neobjednávala bych si druhý pivo a šla bych s nima. Takhle jsem musela zůstat a dopít (nebo teda ne že bych musela, ale nechtělo se mi prostě ještě pryč, hned takhle po filmu, aniž bych si vychutnala aspoň trochu toho pokecu s přáteli, no, však to znáte). 

Zbyli jsme tam čtyři a po dopití piva jsme se dva zvedli, že teda půjdem. Já ani nevim, proč jsem nepočkala na noční autobus, kterej mi jede až domů a kterym by se mnou jeli i druzí dva kámoši. Najednou se mi tam prostě nechtělo bejt a docela jsem se těšila, že si užiju cestu domů ve svý samotě a v rozjímání. No, to jsem si ji teda užila. 

Čtvrt hodiny čekání na bus s K. bylo ještě v pohodě, ale když mě pak na Opatově opustil, záhy mi došla do mozku krutá informace, se kterou jsem si nevěděla rady - a sice že je pondělí a ne víkend, a tudíž poslední metro už je pryč. A teď co já. 

Vylezla jsem zpátky k autobusům a dlouho studovala jízdní řády. Tak dlouho, až jsem z nich zblbla, no ale každopádně nic v mym směru tam nestálo. Nejbližší mi byla 175, ale ta už podle řádu jet neměla. 


Náhoda je blbec (kretén, svině, potvora!), a tak jsem si toho dne pochopitelně zapomněla doma mobil, tudíž jsem nemohla zkontaktovat nikoho z kamarádů a zeptat se na postup, který by mi doporučili (:D), no a tak jsem se dala do řeči s jednim týpkem, co postával na zastávce a tvářil se podobně ztraceně jako já. Řekl mi, že podle jeho telefonu by měla za chvilku jet 135, který jsem si původně v tom řádu vůbec nevšimla, jak jsem byla zblblá nenadálou situací, a která mi jede přímo domů, tak jsem se ukolébala a čekali jsme. Bylo půl jedný a na zastávce se mezitím začali vynořovat další lidi, takže bylo jasný, že něco ještě musí přijet, ať to bude cokoli. Celou dobu jsem myslela na to, jak bych zkontaktovala někoho ze svých přátel, a jakej jsem byla debil, že jsem nepočkala na ten noční autobus na Pavlák. Ve třičtvrtě na jednu jsem pak musela myslet na ty dva, co na něj počkali v Karlosovi, a teď už si nejspíš vezou prdel hezky v teple a klidu domů. 

Proč jsem nevlezla do busu v protisměru, nevrátila se na Volhu a nechytla ho tam? Nevim, zafungovala panika a podle jízdního řádu na mojí straně jsem usoudila, že ani v protisměru už nic nepojede. Což byla chyba, jak jsem zjistila později, neboť 177 na Volhu ještě ve třičtvrtě jela a krásně bych tam mohla přesednout. Nj, kdyby... 

Jenže kdyby se nekonalo a nekonala se ani 135. Když už mě to čekání přestávalo bavit a lízátko bylo dolízaný, přijela 175. A než jsem se stihla mrknout do řádu a připomenout si, že jede na Floru, ujela mi i se všema lidma, co tam do tý doby čekali se mnou, včetně toho týpka. Zase ta moje debilita. Proč jsem nevlezla dovnitř, když tam šli všichni plus on? Vážně nevím. Chtěla jsem čekat na 135, kterou mi slíbil, a taky jsem nevěděla, kam vlastně jede on. Vůbec nemusel jet mým směrem, takže kdoví kde bych skončila. No, fakt je, že kdybych ho následovala, dojela bych na Floru a odtamtud už by se mi situace řešila mnohem líp. 

Opatov potemněl. Zůstala jsem sama, sněžilo, a já neměla šajnu, co teď budu dělat. Nechtělo se mi panikařit, a tak jsem horečně přemýšlela, jaký jsou moje možnosti. Za chvilku se na zastávce objevil nějakej pán, myslim, že od dpp, tak jsem se ho zeptala na radu, ale nic mi neřekl, jen že si mám teda vzít taxík. Ten nápad už jsem měla taky, ale já taxíkama nejezdim, vůbec jsem netušila, kolik by to mohlo stát, a v kapse jsem měla asi tak sto padesát korun. Tak jsem slezla dolů po zastavenym eskalátoru a kolem vchodu do metra jsem hledala bankomat. Byla tam tma, všechno zavřený, nikde nikdo, a panika se najednou dostavila. Světýlko naděje, bankomat čsob, pohaslo, jakmile jsem si přečetla nápis "Automat mimo provoz". Za co?!

Vypadalo to, že moje možnosti jsou značně omezený: 1) použít telefonní automat a zavolat mámě (jediný číslo, co si z hlavy pamatuju), aby mi zkusila najít nějaký mhd spojení - což by ji vzbudilo a nasralo a ještě by trvalo hrozně dlouho, než by nastartovala počítač a něco našla a navíc bych to pak měla další rok na talíři. Nebyla to lákavá možnost. A tak jsem se rozhodla pro druhou, 2) zkusit si odmávnout taxíka a zeptat se, jestli nebere karty nebo jestli by mě nemohl vysadit u nějakýho bankomatu. Když mi nebude věřit, že mu neuteču, nechám mu třeba v autě tašku, to je jedno, a je mi už u prdele, kolik to bude stát, prostě chci domů. A tak jsem udělala. 

Taxikář byl takovej... no, prostě taxikář :D Souhlasil s mým plánem, že najdem bankomat, i když mu prej komplikuju práci :D, a tak jsem nastoupila. Byla jsem tak nervní, že jsem si i zapomněla zapnout pás, musel mě na to upozornit (to se mi nestává). Pořád jsem v ruce tiskla platební kartu a přemýšlela, jakej je zázrak, že na ní zrovna mám dost peněz. Pomalu jsem se uklidňovala, když mě napadla taková věc: Proč já debil jsem si neodmávla taxi v opačnym směru, nedojela na Volhu a tam nevzala ten zpropadenej noční autobus? :D Vyšlo by to určitě levněji a nemusela bych nervozně sledovat cestu, kudy jsme jeli, protože jak znám Prahu víceméně jen z pohledu mhd, dlouhou dobu jsem nevěděla, jestli mě vůbec veze správným směrem, jestli mi rozuměl, kam chci, a tak tomu podobně. Hlavou se mi honily myšlenky jako že co když mě bude vozit po celý Praze a pak mě bude chtít hrozně okrást, co když mám přečerpanej limit na kartě a nebudu moct vybírat, co když... bla bla bla. 

Všechny "kdyby" a "co když" jsem ale zahnala, když jsme se začali blížit Vyšehradu. Řekla jsem si, že no co, víc než litr to stát nemůže, a i když normálně bych z takovejch promarněnejch peněz šílela, jsou to vlastně jenom prachy a za blbost se platí a já to prostě dám za to, že už budu doma. Zajímavý, jak vám v takovejch chvílích dojde, jak strašně moc jste mimo svoje zaběhnutý postupy a trasy zmatený, kor když je najednou noc a všude je nasněžíno. Celý město vypadá jinak a vy najednou vůbec nevíte. No dobře, vy ne, vy byste z toho třeba nedělali nic dramatickýho, nenapsali byste o tom článek jako noha a nerozbrečeli byste se štěstím ve chvíli, kdy vás taxikář vyhodil na známý ulici a chtěl po vás pouhých 313,- korun. Nechala jsem mu třistapade a byla tak strašně šťastná, že jsem doma. Bylo půl druhý a já měla asi tak v sedm vstávat do práce, ale v tu chvíli mi bylo všechno jedno. Jen jsem se zařekla, že už nikdy nepojedu z Karlose sama a že si vytisknu jízdní řády všech možných spojení s domovem ve dne i v noci, abych už nikdy nedělala takový zmatky. 

Vím, že se situace dala vyřešit mnohem elegantněji. Mohla jsem se vykašlat na pivo a odejít s kamarádama, když šli oni, nebyla-li jsem si jistá svým spojením. Nebo jsem mohla počkat na pitomej noční bus s těma dvěma, co zůstali, nebo jsem se pak mohla vrátit z Opatova, když nejelo metro, nebo <insert dalších tisíc možností, co vás napadnou>, ale ne. Prostě jsem se musela zachovat jako naprostej blbec, nechat si všechno ujet a pak se nervovat z jízdy taxíkem, která je pro mě krajně nepřirozená (někomu by to třeba přišlo jako první možnost, ale mně teda fakt ne) a z "co když". Mnj. Stane se. Tak zas příští pondělí v Karlosu, děcka :D
 


Komentáře

1 Maude Maude | Web | 30. listopadu 2010 v 13:00 | Reagovat

ty už prosimtě seď doma na zadku radši:D:D

2 Kuba Kuba | 1. prosince 2010 v 16:15 | Reagovat

Nebudeš příště chtít doprovodit?

3 m. m. | Web | 1. prosince 2010 v 16:58 | Reagovat

"Ne, to zvládnu" asi v tomto případě není odpověď, který by se dalo věřit, co? :D

Příště prostě musim dávat větší pozor na to, co je za den. Nebo odcházet před půlnocí nebo počkat na první noční. Žádný bezmyšlenkovitý výlety na Opatov už.

4 Kuba Kuba | 1. prosince 2010 v 18:53 | Reagovat

Tož jak chceš, mě by to nedělalo problém. Hele, taky jsem šel domů pěšky, protože autobus končil na skalce...

5 verIZA verIZA | Web | 4. prosince 2010 v 14:52 | Reagovat

Jó, Opatov je děsivej, jezdim tam každý réno do školy. V noci bych tam bejt NIKDY nechtěla :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe