Dodatky, které přišly příliš pozdě

8. listopadu 2010 v 17:58 |  co se mi honí hlavou
Poslední dobou kolem sebe pořád slýchám věty jako:"Dneska je divnej den" nebo "Dneska se mi nic nechce, zase takovej unavenej den". Myslim, že takhle na podzim je to normální, takže obvykle nemívám potřebu to komentovat, ale dneska si přisadim, dneska je fakt divnej den. 


Nevstávala jsem levou nohou, ale bolavym zubem, a protože se u mě tyhle potíže zastavujou častějš než návštěvy, čapla jsem bez rozmyslu telefon a objednala se k zubaři. Na prokrastinaci se musí tvrdě, obzvlášť pokud jde o zdraví. 

Sestřička mě objednala hned na čtvrt na dvanáct, a tak jsem ještě předtím stihla zajít k obvoďačce s ampulkou ranního biologického materiálu na kontrolu po zánětu močových cest - ukázalo se, že léčba byla úspěšná (no, aspoň něco) - a pak už jsem pádila. Tedy až po tom, co jsem na fb hodila prosbu o doprovod. Na tu pak k mému nemalému překvapení zareagoval pan Ex, a nakonec to dopadlo tak, že mě doprovodil do Vysočan na rentgen a pak jsme společně jeli na exkurzi po Suchdole. Zezačátku mi tam bylo hodně úzko - všude tolik studentů, menza... nesnáším veřejný prostory s davama lidí, obzvláště veřejný jídelny a menzy - ale později, když jsme si sedli v místní putice na pivo, se mi udělalo líp. Byla jsem ráda, že se ozval, i když to pro mě nebylo vůbec lehký, bejt s nim. 

Asi nikoho nepřekvapí, že se mi přitom hlavou honily tisíce myšlenek a moje zmatení narůstalo téměř do astronomických rozměrů (Proč se najednou tak stará? Co mi chce říct? Proč se na mě tak dívá? Nad čím přemýšlí?). Celou dobu jsem čekala, kdy z něj konečně vypadne to, co ho evidentně tak pálí na jazyku. Tušila jsem, že to bude něco dobrýho, že přijde něco, co mělo přijít už dávno, a měla jsem z toho divný pocity. Měla jsem pocit, že cokoli řekne, už to bude zbytečný. A měla jsem pravdu. 

Ne že bych nebyla ráda, že mi řekl, proč spolu nemůžeme bejt, spíš to na mě nemělo efekt. Jeho názor, že se k sobě nehodíme, nesdílím a ani ho nemůžu měnit, takže je to pro mě v podstatě zbytečná informace, byť jsem ráda, že jsem to konečně slyšela z jeho úst. Ale přišlo to už moc pozdě. 

Chtěl po mně, abych mu řekla, co mám na srdci. No jen si to představte. Hnusnej šedej den, zima jak v psírně, poprchává a on po mně najednou po tom všem chce, abych mu řekla, co mám na srdci. A já na něm nemám nic. Jen vrstvu zvětralý hlíny, prachu a bordelu, kterej nemám jak smést a po tom všem už to neumím ani zformulovat do nějakejch rozumnejch myšlenek. Vypsala jsem se z toho tady a to mi stačilo. Teda nestačilo, ale byla jsem smířená s tím, že víc nedostanu. Tak dlouho jsem věřila tomu, že ho moje existence naprosto nezajímá (ačkoli přijmout ten fakt mě stálo obrovský úsilí a silně mě to poznamenalo), že slyšet teď od něj naprostej opak je pro mě víc než matoucí. Srdce to nezvládá, a tak se vypíná. Blahoslavená i prokletá budiž skotomizace. 

Prostě už mu to nemůžu říct. Nevím co. Nevím proč. Měla jsem slzy v očích a a taky se mi třásly ruce, ale to už jsou jenom takový zbytkáče po všem tom trápení, už to nemá grády. Už to neprožívám. Vydávat vůči němu nějaký emoce pro mě ztratilo smysl, a tak to nedělám. Nemůžu. Je jedno, kolik spolu strávíme času nebo kolikrát mě vytáhne na brusle, protože nic dalšího nemůže být. I kdyby nakrásně změnil názor, i kdyby mu nakrásně došlo, že ta všechna jistota, kterou u mě měl, mu chybí, že mu chybí bejt se mnou, a že ho štve vidět mě s jinýma klukama, nic dalšího by už nebylo. Já bych chtěla, ale... já bych nemohla. 

Vidím to na sobě pokaždý, když jsme spolu. Je mi z něj zima, najednou v sobě nemám žádnou radost, jen zlobu, smutek a zoufalství. Cítím se zlomená. Propadám nihilismu a přestávám nějak vnímat a cítit. Zas to bezpečnostní opatření na s. 

Třeba teď, když je daleko, dokážu si naprosto živě představit, jak ho objímám, nos tisknu k jeho tváři a zhluboka dýchám. Cítím, jak voní, cítím jeho teplo a objímám ho s takovou láskou, že mám chuť brečet. Ale to jsou jenom představy. Když ho pak obejmu ve skutečnosti, je to to nejsušší objímání, jaký si dovedete představit. Nebere mě to, nezajímá mě to, za minutu už nevim, že se to stalo. Prostě blok. A to je to, co mě mrzí. Že jsem si ho kvůli němu musela vypěstovat. Že jsem v sobě musela vypěstovat tolik bezpečnostních opatření a změn, že už to ani nejsem já. Že i když nějakou jeho esenci, nějakou vizi, kterou o něm mám, pořád k smrti miluju, jeho fyzická přítomnost je pro mě náročnější než jeho nepřítomnost a nic dobrýho z ní nemám. Protože se po právu bojím něco cítit, a přitom se celou svou bytostí upínám k představě, jak vedle sebe ležíme třeba na polštářích v čajovně a v tichu, beze slov a bez myšlenek jsme spolu. Opírám si hlavu o jeho rameno a on mě pevně drží kolem ramen. Ne protože se milujeme, ne proto, že bychom se k sobě chtěli vracet, ale proto, že je nám takhle dobře. Dvěma lidem, co si to vyřikali a co si za pár chvilek půjdou každý po svém, ale teď, v tuhle chvíli jsou tu jen jeden pro druhého. Může se to někdy stát? Může tu ještě někdy být takhle pro mě? Může mě ještě někdy obejmout tak vroucně jako jsem já objímala jeho? 

Řekl mi, že onehdá ve Vagonu pocítil jistý šťouchnutí, když viděl, jak jsem se seznámila s panem Potetovanym. Usmála jsem se, ale chtělo se mi křičet. Kolikrát jsem v noci skučela do polštáře s představou, že ho naprosto nezajímá, co kde s kým dělám, že jsem mu volná a že na mě ani nežárlí. Že mě má prostě jistou, a tak jsem mu fuk. Kolikrát jsem na něj přímo křičela v myšlenkách, aby proboha aspoň nějak dal najevo, že mě chce mít jenom pro sebe. A nic. Bylo mu to jedno a teď, po dvou měsících si najednou přijde s jakymsi šťouchnutím žárlivosti a že mu v tu chvíli leccos došlo. No dobrý den. Ale mně už je to jedno. 

"Žij tak, jak chceš žít, buď sama sebou, bla bla bla." Ale kdo jsem já? Moje rovnováha je teď vychýlenější než kdy dřív, moje nálady se mění mnohem rychleji a nápadněji než jsem sama zvyklá a moje mysl se toulá kdesi v jiných sférách. Chovám se jinak, než jsem zvyklá, dělám divný věci, najednou mě rozněžňujou zvířata a děti, mnohem víc lpím na duchovních záležitostech a vůbec nevím, jestli jsem to já nebo kdo to sakra je. Cítím se strašně nemocná. A nevím, jak se mám uzdravit. 

 


Komentáře

1 T-R T-R | Web | 8. listopadu 2010 v 18:39 | Reagovat

Je hezké se, alespoň pomocí internetu, dozvědět, že někdo má stejné trable. Jen kdyby chtěl někdo povědět, co s tím dělat, protože já to zatím taky nevím. =/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe