Listopad 2010

Noční trable zpitomělé slečny

30. listopadu 2010 v 9:10 co se mi honí hlavou
Fajn, takže dneska v noci to zase byla historka za všechny prachy. Moje bezradnost mě už málem měla, ale nakonec všechno dobře dopadlo. Poslouchejte. 

Filmová noc v Karlosu neslibovala žádnou velkou akci a kromě Forresta Gumpa (kterýho jsem tak asi po milionu let viděla celýho v kuse, od začátku do konce) se taky žádná velká akce nekonala. Hned po filmu se řada lidí zvedla a odešla, což kdybych věděla, neobjednávala bych si druhý pivo a šla bych s nima. Takhle jsem musela zůstat a dopít (nebo teda ne že bych musela, ale nechtělo se mi prostě ještě pryč, hned takhle po filmu, aniž bych si vychutnala aspoň trochu toho pokecu s přáteli, no, však to znáte). 

Zbyli jsme tam čtyři a po dopití piva jsme se dva zvedli, že teda půjdem. Já ani nevim, proč jsem nepočkala na noční autobus, kterej mi jede až domů a kterym by se mnou jeli i druzí dva kámoši. Najednou se mi tam prostě nechtělo bejt a docela jsem se těšila, že si užiju cestu domů ve svý samotě a v rozjímání. No, to jsem si ji teda užila. 

Čtvrt hodiny čekání na bus s K. bylo ještě v pohodě, ale když mě pak na Opatově opustil, záhy mi došla do mozku krutá informace, se kterou jsem si nevěděla rady - a sice že je pondělí a ne víkend, a tudíž poslední metro už je pryč. A teď co já. 

Vylezla jsem zpátky k autobusům a dlouho studovala jízdní řády. Tak dlouho, až jsem z nich zblbla, no ale každopádně nic v mym směru tam nestálo. Nejbližší mi byla 175, ale ta už podle řádu jet neměla. 


Kurz meditačních cvičení podruhé + myšlenky

25. listopadu 2010 v 22:48 co se mi honí hlavou
Meditating girl (authenticityassociates.com)
Dneska jsme na meditaci cvičili dalších pár způsobů, jak se koncentrovat, a bylo nám řečeno, že hlavní věc na naší cestě je pravidelnost - že máme cvičit každý ráno ve stejnou dobu a ta doba že by měla být před šestou hodinou ranní. Na to mě napadlo, že při mym stylu života to půjde těžko.

Ne že bych nemohla vstát tak brzo, ale já když mám vstávat, potřebuju mít nějakou předem danou náplň dne, jinak mám pocit, že vstávám zbytečně, a pak to prostě nejde. Já neumím dělat věci, o nichž mám pocit, že jsou zbytečný.

Nechci se tu moc rozepisovat o samotnym kurzu, od toho mám druhej blog, ale dneska jsem pocítila takový zajímavý věci, o který bych se ráda podělila i tady. Tak například při koncentraci na plamen svíčky jsem měla jistý potíže odpoutat se od zvuků v místnosti a hlavně od spousty hlav, který mi bránily v dobrym výhledu. Navíc jsem od svíčky byla hodně daleko, takže jsem ji viděla hodně rozmazaně, no prostě fyzicky se na ni koukat nešlo. A tak jsem se na ni dívala jinak. Spíš jsem si ji před sebou představovala, představovala jsem si, že sedím blíž, že se jí dotýkám, že cítím její teplo na konečcích prstů, a pak jsem si představovala, že jsem tím plamenem. Tančím na vrcholu knotu, který prochází celým tělem téhle tenké fialové svíčky, jsem na vrcholku všeho, jsem na modré kancelářské židli a dívám se do místnosti plné lidí, kteří se na mě snaží dívat a být mnou. Celá místnost se tak pro mě otočila a já vzadu dokonce viděla sebe samu.


Jednosměrný život

24. listopadu 2010 v 22:10 poesie
Mě to tady nebaví

pravila slečna v kozačkách

a vrátila se po značkách

k prvnímu ze svých déjà vu

*

"Jsem snad padlá na hlavu?"

One way (macik.blog.cz)


The top of the evening

24. listopadu 2010 v 21:44 co se mi honí hlavou
Nejdřív mě napadlo zapsat si tu další bláznivej sen, ale to už bych ten blog vážně mohla přejmenovat na snář nebo tak něco, takže si ho radši nechám od cesty a řeknu vám jen to, že už mě konečně pustila babička. Namísto ní se mi dneska zdálo o mámě a o bráchovi. Co s tou rodinou furt mám? A kdy přijde na řadu táta? :D

Včerejší meditační cvičení bylo zajímavý; nebylo to sice tak docela to, co jsem očekávala (viz Enterspace), ale i tak to mělo hodně dobrej vliv na mou duševní pohodu - respektive tam ani tak ne, ale od tý doby jsem už cca desetkrát vyzkoušela některý koncentrační a zklidňující metody, co jsem tam pochytila, a účinky jsou až zázračný. Dneska večer jsem sice při schůzce s kamarádem chytla docela solidní depku a na chvíli mě zaplavil pocit naprostý neschopnosti a života ve slepý uličce, ale po chvíli mě to zase přešlo, zvedla jsem si náladu trochou flirtování a zase bylo dobře :D

Překvapilo mě to, měla jsem zato, že je mi docela fajn, ale zase je fakt, že nemůžu očekávat nějakej náhlej obrat nebo jako že ze mě najednou bude totálně šťastnej a vyrovnanej člověk, po tom všem, čím jsem prošla tenhle rok a co mě tak rozházelo. To bude prostě ještě chvilku trvat. 

Co bych vám dál řekla? O práci se tu bavit nechci, a přitom to je to, co mě teď zaměstnává nejvíc, takže nic jinýho mi na mysl nepřichází. Snažím se dohnat, co jsem zameškala, sypu si popel na hlavu a je mi líto, že jsem se dostala do takový situace, ale jak řiká kolega, teď neni čas plakat nad rozlitym mlíkem, je třeba zabrat a jet. 

Dneska v trambaji mě napadlo, proč chytám takovou depku z Vánoc - kromě nostalgie a bolestných vzpomínek (proč to pro mě vždycky musí bejt takovej problém?) mě napadlo, že za tenhle rok jsem toho vlastně moc nedokázala, a z toho mám hrůzu. Z toho, že jsem ho celej promarnila. Teda ne že bych neprožila fantastický chvíle a obrovsky se neposunula kupředu, ale zatím si to všechno nedokážu uvědomit, protože moje mysl je pořád příliš zaměstnaná emocema, který se mnou celej rok třískaly, a který mě tak vyčerpávaly, že jsem se nedokázala soustředit na nic jinýho. Nejsem si jistá, jestli to lze označit za ztrátu času, myslím, že něco dobrýho z toho snad taky poplyne, ale čím víc o tom dumám, tohle všechno jsem si opravdu mohla ušetřit. Představa, že bych nepotkala pana Božského, je pro mě tak lákavá, tak dobrá... jeez, mně mohlo bejt tak strašně hej. Já mohla bejt tak strašně happy. No ale co naděláš, vrátit to nelze. 

Než mi to tu sklouzne zase k nějakýmu hardcore nostalgičení, radši to utnu a půjdu si uvařit nějakej dobrej čaj (teda řeknu vám, já měla čaj vždycky ráda, ale tenhle podzim se ze mě stal normální čajoholik), a ještě vám tu teda jebnu před chvilkou sesmolenej look, kterej se mi ukrutně líbí a jsem na něj náležitě pyšná :) Samozřejmě se těším na komentáře. 

Btw začala jsem se učit The top of the morning od Mikea Oldfielda. Bohužel k tomu nemůžu sehnat noty, takže jsem zatím pouze odposlouchávala a je to taková dost zjednodušená verze, ale já to v tom stejně slyšim a zní to i tak dobře :) (btw kdybyste ty noty někdo sehnal, byl by to asi nejlepší vánoční dárek, jakej byste mi mohli dát, to jen tak pro inspiraci :D). Mno. Jdu si to znova pustit, to je prostě dokonalost!

V nejistotě

23. listopadu 2010 v 12:13 co se mi honí hlavou
Tak dneska už to byl třetí bláznivej sen v řadě a opět tam figurovala babička (byť v menším množství). Co se za tím skrývá? 

Po včerejším promítání Trainspottingu jsem spíš čekala další múry, ale naštěstí se nekonaly, spalo se mi docela dobře a kdyby mi kolega v půl pátý ráno neposlal smsku, že ruší dnešní meeting, mohlo se mi spát ještě líp. Ale zase to ve mně vzbudilo radost nad tím, že se vyspím. Mám pocit, že mi to brzký vstávání nějak nesvědčí, kor když pak člověk musí vyběhnout ven do tý hnusný zimy. 

K tomu včerejšku - jsem poněkud rozčarovaná, jelikož mi bylo řečeno cosi, co se údajně mělo stát na onom privátu a já si toho nejsem vědoma. Nebo spíš takhle - ono se to stalo, to vim, ale kamarád mi to včera podal z dost jinýho úhlu než jak si to pamatuju já, a to mě mate, jelikož myslím, že před odchodem jsem nebyla ještě tak nalitá, abych se nevnímala. Ale jistota, s jakou mi to tvrdil, mě přece jenom zmátla a trochu mě to zamrzelo. Jak se mám bránit nařčením, když mám ten večer tak rozkouskovanej? Hrozím se toho, že jestli jsou tyhle věci pravda, jsem o dost horší člověk, než si myslím. Tomu se mi nechce věřit. 

Další rozčarování přišlo jen o chvilku později, ale to už vlastně nebylo nijak překvapující a já nevim, jestli má smysl se k tomu vůbec vracet. Vy jste nejdřív s něčim smířený, pak si všimnete něčeho, co ve vás vzbudí jistou naději, pokusíte se jí chopit a zase to vyzní naprázdno. Žádná odezva. A ještě bude mít připomínky, že nepřišel podnět ode mě. Jako proč by měl sakra přijít? K čemu by to bylo? I když se o něco pokusím, je to jako házet hrách na stěnu, tak proč bych se měla znovu namáhat? Myslím, že to bylo jen další potvrzení faktu, že tohle nemá smysl. Ať dělá nebo říká cokoli, je to jenom hra, která ho asi baví, ale mě teda ne a už ji nebudu hrát. Mám pocit, že experimentuje s náma oběma a čeká, co z toho bude. Jenže na to se mu můžu vysrat. Na to se mám až příliš ráda, na to jsem na něj až příliš nasraná. 

Práce se teď teda nekoná, až odpoledne, kdy jdu za kamarádem, aby mi s tím trochu píchnul. Doufám, že to tentokrát bude přínosnější než obvykle. Jestli se jeden z nás začne rozkecávat o svejch problémech, jdu pryč, protože k tomu jsem ho opravdu nevolala. Nebo jo? 

Večer jdeme s V. na tu meditaci, konečně něco, na co se člověk může doopravdy těšit. Jsem na to hrozně zvědavá a upínám se k tomu jako k takovýmu jedinýmu jistýmu bodu v mym životě. Všechno ostatní mám rozmazaný a někdy mívám pocit, že už tady vůbec ničemu nerozumim. Co se děje, proč se lidi chovaj tak, jak se chovaj, co si myslej, co by bylo správný říct a udělat, co už jsem udělala, co bude dál... prostě nevim vůbec nic a ten pocit se mi nelíbí. No ale dneska večer se snad naučim, jak ty pocity ignorovat a jak jít dál. Nemůžu se dočkat. 


Útok noční múry

21. listopadu 2010 v 14:02 co se mi honí hlavou
Tak jsem tu s popisem dalších nočních múr. Já nevim proč, ale dost často se mi zdá o babiččině bytě a o tom, že je v něm něco zlýho, nějaký duchové a tak. Dneska zase.


Na cestě za vnitřním klidem

19. listopadu 2010 v 0:57 co se mi honí hlavou
Tak nevím, jestli je to tím tumblrem, nemocněním, čtením nebo větším množstvím času stráveného kdesi venku vším možným filozofováním s V., ale nějak mi to tu hnije. Nebo mám aspoň ten pocit. Ale co naplat. Tenhle měsíc holt tak plodnej nebude a nejsem si jistá, jestli se to v tom příštím změní, no ale uvidíme. 

Jak se mám? Jsem plná strachu a beznaděje, ale vím, že kdesi pod tím nánosem svinstva proudí ohromný množství energie, který potřebuje ven, a až se tak stane, budu neskutečně šťastná. Snažením se o protržení tý blokády, co leží na mojí duši, teď trávím většinu času, takže na psaní mi ho moc nezbývá. Není se čemu divit. Procházím i na moje poměry silným filozofovacím obdobím, a popisování toho, co jsem včera dělala nebo jedla (uvařila jsem si svou první česnečku! :)), mi vedle toho přijde prostě nepodstatný. Anyway, pokud někoho zajímá detailnější sledování mých duchovních pochodů, nechť sleduje Enterspace nebo ať se mě pokusí vytáhnout do čajovny a vyslechnout si, co se ve mně děje. Ale předem vás varuju, je to pouze pro silně filozofující žaludky :) 

Jinak abyste měli aspoň trochu přehled, dnes jsme s V. navštívili přednášku o meditaci a i když některý věci, co jsem se tam dozvěděla, jsou poněkud v rozporu s názorama, který ve mně vypěstovala buddhistická knížka, kterou teď čtu, stálo to rozhodně zato. A ještě mnohem zajímavější pak jistě bude praktický kurz meditace, kam se chystáme příští úterý. Doufám, že nám do toho nic nevleze, tohle je teď pro mě opravdu hodně důležitý, až se divím, jak moc. No ale ono se zas na druhou stranu není moc čemu divit, protože někdo jako já prostě dřív nebo později musel dojít do okamžiku, kdy už to takhle nejde a kdy je třeba hledat jinou cestu. Protože jestli se neoprostím od těch miliard myšlenek, co mi probíhají hlavou každou hodinu, jestli se neoprostím od těch zničujících emocí, co mi svírají vnitřnosti každej den, tak se z toho doopravdy zblázním, tím jsem si jistá. Myslím, že nikdo by neměl tolik přemýšlet a nikdo by neměl tolik cítit. Není to zdravý, není to dobrý, není to zábava. Takže s chutí do toho meditování, už ať je to pryč. 

Zpátky na tumblr

15. listopadu 2010 v 17:31 co se mi honí hlavou
Tak jsem založila další blog a tentokrát je celej hezky anglicky :) Ten nápad se mi v hlavě válí už několik let, jednou jsem dokonce založila anglicky psanou kategorii (to ještě na starym blogu), ale nikdy jsem se nepřiměla k tomu, abych tomu věnovala celej novej blog - zejména proto, že se znám a že sedět na dvou židlích mi nikdy nešlo. 

Ale časy se mění a po tom šílenym rozhovoru, co jsme včera dlouho do noci vedli s V., jsem pocítila nutkavou potřebu aspoň to zkusit, pustit se se svým psaním za hranice českého jazyka a zase trochu procvičit anglinu. A začít někde nanovo. A tak jsem se teda hecla, nebo jsem spíš byla hecnuta, a blog je na světě. 

Protože teď zrovna nemám chuť zkoumat nějaký nový blogovací systémy s příponou .com, vrátila jsem se na tumblr. Dneska mi sice celej den padal, ale jinak se na podobný věci docela osvědčil a myslím, že nic víc než prostor ke psaní nepotřebuju, a tudíž nemá smysl hledat něco jinýho a zdlouhavě se snažit pochopit, jak že to tam vlastně funguje, když tomuhle už jsem na kloub přišla. 

Musím říct, že první dva články mi daly dost zabrat, protože mi to pořád padalo, notes byl pomalej a k tomu ještě další technický potíže, kterejma vás nebudu zatěžovat, ale málem mi z toho hráblo, ozblášť při prvním nečekaném pádu serveru, kdy jsem přišla o celej megadlouhej článek, pochopitelně aniž bych ho měla uloženej. Prostě klasika, nic novýho pod Sluncem. 

Původně jsem myslela, že odkaz nebudu zveřejňovat, ale myslím, že pak bych těžko mohla dosáhnout svýho vysněnýho cíle - totiž rozšířit svoje ujetý filozofický myšlenky do světa - a tak mi nezbývá než vám to říct - můj nejnovější pokus o změnu světa i sebe sama tedy najdete na enterspace.tumblr.com a pokud se vám bude chtít komentovat nebo tak něco, samozřejmě s chutí do toho. Rovněž bych vás chtěla poprosit, pokud vás napadnou nějaký náměty, nějaký úplně brutálně filozofický otázky, který byste mi chtěli položit a dozvědět se na ně třeba i odpověď, tak mi to hoďte třeba sem do komentářů a já se toho zkusím nějak chopit, když budu mít chuť a čas. Ráda bych, aby to tam mělo nějakou úroveň, nějakej smysl, a myslím, že mi s tím můžete docela dobře pomoct, takže se hlavně nestyďte ;)

Jinak doufám, že to neovlivní mou činnost tady - teda určitě ji to ovlivní minimálně v tom, že se mi teď bude mnohem hůř psát, jelikož když se celej den snažím myslet anglicky, mám pak problémy přepnout zpátky do češtiny, takže se předem omlouvám za zvýšené množství hrubek, překlepů a podobných hrůzností, obávám se, že teď budu mít v hlavě větší guláš než jsem měla doteď. Hmm... guláš... mám hlad :D

Mezi láskou a přátelstvím...

14. listopadu 2010 v 17:31
Už za sebou mám pár vztahů a myslím, že tak můžu v klidu dělat závěry. A tak bych v reakci na Jasmínin článek Mezi láskou a přátelstvím není zas tak velký rozdíl chtěla poznamenat pár věcí. 

Předně že opravdové přátelství je něco, na co nemá štěstí zdaleka každý člověk. Mít někoho, kdo se pro vás skutečně klidně roztrhá, kdo v půl páté ráno sedne na vlak a dorazí do města jen aby vás potěšil, kdo vám přinese bylinkový čaj, když vidí, že vám není moc veselo, kdo hodí kamínek na okno a vytáhne vás ven, když je hezky, to všechno je obrovsky vzácná věc, a tudíž apeluji na všechny, kdo takové štěstí mají - važte si toho, a to sakra hodně. 

In a shadow...
Jsem šťastná z toho, že se mi daří tolik své vniřní energie transformovat do toho, abych byla dobrým přítelem. A myslím, že jím i jsem. Možná nejsem vševědoucí a možná nedokážu říct "hm, dneska mě moje kamarádka určitě potřebuje, pojedu za ní a potěším ji", ale jsem tady. Kdykoli mi řekne, kdykoli mě požádá, jsem tady. 

Jasmína pokládá velmi zajímavou otázku:"A proč se vlastně říká příteli, myslím teď klukovi, přítel?". Myslím, že to je proto, že by to tak vlastně mělo být. Ten, s kým "chodíme" (bože, já tak nesnáším tohle označení, ale co se dá dělat) by měl být tím, kdo je nám skutečně nejbližší. S kým je nám nejlépe. A taky to třeba nemusí být ve dne v noci, taky můžeme mít dny, kdy nemáme chuť ho vidět, ale přesto bychom měli stále pociťovat vděk za to, že ho máme, a příjemnou nutnost být mu naoplátku nablízku. A pak je tam samozřejmě i ta fyzická stránka věci, kterou J. taky správně zdůrazňuje, a sice že bychom k němu měli být přitahováni fyzicky a to by mělo být oboustranné. Pak jsou dva lidé kompatibilní, pak mohou skutečně patřit k sobě a mít ten nejkrásnější vztah, jaký si dokážeme představit. Ne proto, že se na všem stoprocentně shodnou nebo že jsou úplně stejní, to je hrozná utopie, ale proto, že jeden druhého potřebují a chtějí a že je naplňuje tu jeden pro druhého být. Myslím, že tomu se pak dá říkat skutečná láska a zároveň skutečné přátelství. A myslím, že hranici mezi těmi pojmy nemá smysl hledat a definovat.

Mám dvě nebo tři "nejlepší kamarádky", a všechny jsou pro mě vším, a jistým způsobem mě to k nim přitahuje i fyzicky. Tím třeba nemám na mysli hned čuňárny, ale že často cítím potřebu je obejmout, cítit jejich teplo a vůni a poslouchat rytmus jejich srdce. To je ostatně jedna z nejintimnějších věcí, jakou znám - poslech něčího srdce nebo vnímání jeho tepu. Když to někdo udělá mně, prožívám okamžiky ultimátního klidu a štěstí. Ultimátního souznění. A je jedno, jestli s tím člověkem spím, žiju, pařím na diskotéce nebo jestli jsem ho zrovna poznala. Ten akt sám o sobě je pro mě vrcholným projevem důvěry, intimnosti a zájmu o bytí toho druhého, a to nepotřebuje žádné další dodatky nebo "a co dál". 

Zaujal mě citát:"Muž a žena mohou být skutečnými přáteli až poté, co se spolu vyspí". Myslím, že s tím mohu vpodstatě souhlasit, protože dokud se s tím druhým nevyspíme, pořád si na něco chtě nechtě hrajeme. Pořád se snažíme ho zaujmout nebo se dělat lepším, i když o něj nemáme nějaký vědomý zájem. Je to podvědomé a je to přirozené. Jen bych k tomu ještě dodala, že to samotné vyspání se s někým zdaleka nestačí k tomu, abyste se mohli stát přáteli. Musíte si vzájemně důvěřovat a musíte se zajímat o to, co se děje v tom druhém člověku, musíte se mít opravdu a nezištně rádi a pak, když už přestanete hrát, když začnete opravdu být sami sebou, přichází skutečné přátelství. Protože přátelství není jen o tom, zajímat se o toho druhého, ale vědět, že ten druhý se zajímá o vás. Že ho neotravujete tím, co mu říkáte. Že vás bude poslouchat a vnímat, ať už budete kvákat sebevětší blbosti. 

Myslím, že s V. jsme na velmi dobré cestě, pokud jde o přátelství, a je to pro mě neskutečně osvobozující a naplňující zkušenost. Nikdy předtím jsem nezažila horší rozchod, nikdy předtím jsem pro nikoho tolik netrpěla, a nikdy předtím jsem necítila větší štěstí z toho, že se ten někdo vrátil do mého života a že jen tak neodejde. Není to comeback, není to vůbec to, o čem pořád všichni melou - takové to "vrátili se k sobě". Spíš naopak. Najednou jsme ale zjistili, že předtím jsme se zase tolik neznali a že to celé byl takový povrchní předkrok k tomu, co získáváme teď. A já začínám chápat, že to muselo být, abychom mohli být opravdu blízkými přáteli. Abychom ztratili iluze a smířili se s tím, co se nedá změnit. A abychom hlavně pochopili, že to vlastně ani není třeba měnit, protože to, co jsme našli teď, je mnohem hlubší a důležitější než co jsme měli předtím. 

A o tom to celé je. Miluju ho a miluju taky Denisu, Yuki a Maude. Miluju i pár dalších lidí a pro všechny tu budu, dokud mi síly budou stačit a dokud mě oni budou milovat stejným způsobem. Dokud i oni budou mými přáteli. 

Nejlepší na tom je, že teď už ho můžu milovat beze strachu z toho, co bude, protože o tom mám konečně docela slušnou představu. Kořen všeho zla je nedostatek poznání. Poznání přichází s touhou se poučit a a být lepším člověkem. Dosáhneme ho jedině pilným studiem všech dostupných informací, pozorováním svého kolí a sebe sama a důkladnější komunikací se vším kolem nás (ať už s lidmi nebo s věcmi a jevy kolem nás a uvnitř nás). A s poznáním přichází klid. 

P. S.: Ten buddhismus mi vážně leze na mozek, no není to skvělé? :D


Oh boy...

13. listopadu 2010 v 14:13 co se mi honí hlavou
Tak jo, myslim, že včerejšek můžu opravdu bez problémů pasovat na zatím nejšílenější privát roku. Když překousnu to narušený vnímání času a prostoru a důkladně zavzpomínám (i když to je dost blbě :D), mělo to vlastně asi všechno, co taková událost mít má:

  • Asi milion lidí v miniaturním bytě
  • Z nichž dva jsem vůbec neznala a byli fajn
  • Pěkný rozverný chlapy
  • Pěkný rozverný ženský
  • Spoooustu chlastu i nějaký ty slaný chroupátka
  • Enormní množství filozofickejch keců
  • Laškujícího fešáka, co si nejsem tak úplně jistá, že při svých návrzích vtipkoval
  • Aféru s rozbitým umyvadlem
  • Pár facek a scénku
  • Předčasný odchod několika zúčastněných včetně mě
  • Dlooouhou dohrávku na chodníku, ve sklepě a u mě doma
  • Probuzení vedle dvou borců najednou :D
  • Spoustu neškodného tulení :) (ale jako fakt, ne že zase budete myslet na kdovíco)
  • A na závěr hroznou kocovinu, kterou asi jen tak nevydejchám

Nebudu se sázet, jak navrhoval jeden můj kamarád - už jenom proto, že se zásadně nesázím - ale myslím, že tímhle večerem/nocí/ránem/dopolednem můj chlastací pohárek opět značně přetekl a že si teď minimálně měsíc k chlastu ani nečuchnu. Což pro mě neni zase takovej problém, ostatně jsem kofolová a malinovková, ale stejně to docela naznačuje, jak šíleně blbě mi teď je, když tohle říkám :D 

Aby toho nebylo málo, ztratila jsem hlas a bolí mě v krku i za krkem (co se to tu v noci dělo?), taky jsem poněkud nevyspalá, dneska díky tomu přijdu o Sázava Fest, kam jsem mohla jít zadarmiko (bohužel na to fakt fyzicky nemám), a ještě tu ráno došlo k menšímu trapasu (teda aspoň pro  mě), když jeden z borců objevil ráno u postele cosi, co by žádnej borec u holky objevit neměl :D No, ale whatever, jsme lidi a i ženská má svoje potřeby, no ne? :D 

Ještě bych chtěla dodat, že momentálně cítím jistej velkej posun ohledně V.. Posun směrem, kterej jsem naprosto neočekávala, byť nějaká moje část si to jistě trochu přála a pořád nad tím přemýšlela, a s kterým si nějak nevím rady. Teda ne že bych nevěděla, co můžu očekávat sama od sebe, ale nevím, co můžu očekávat od něj, a toho se bojím. Jsem nastražená, uši našpicovaný, a čekám. Čekám, co bude, jestli něco bude, a co z toho.

Trochu mě unavuje, jak se všechny vztahy kolem mě tak hrozně rychle zvrtávaj v něco, co se naprosto nedalo předvídat. Jeden moment někoho nemáte moc rád a o minutu později je vám ho tak strašně líto, že byste se pro něj roztrhali. Jeden moment (už téměř bez lítosti) vzpomínáte na krásný noci s V. a v druhej si jeho ruka najde vaše vlasy a začne je hladit. Jen tak, jakoby nic. A ono třeba nic, ale stejně je to krásný. A v tom právě vidím ten posun. Že se z toho dokážu radovat. Že mě to teď tak neničí (nechci řikat "už neničí", protože jak se znám a jak znám jeho, zejtra to zase můžu vidět jinak). Že už mu to pohlazení dokážu oplatit, aniž bych u toho cítila ostrý jehly v srdci a svírání žaludku. Aniž bych se musela přemáhat k chabýmu úsměvu. Aniž bych ho uvnitř tak strašně nenáviděla a milovala zároveň. Jsem prostě svobodná, aspoň pro tentokrát. 

Btw. když si to tak přeberu, včera jsem měla šanci rozdat si to se dvěma ženskejma a třema chlapama (jako ne dohromady - i když... no :D), to je docela dobrá bilance na jeden večer, i když k ničemu významnýmu nedošlo. Že by zabrala nová barvička? :) Nebo těsný tričko? Můj přirozený šarm? :D I'm too sexy for my shirt! >:)

Buddhistické zamyšlení

12. listopadu 2010 v 10:20 co se mi honí hlavou
Už nám tu zase vrtaj. To by jednomu hráblo. No, taky k tomu nemám daleko. 

Co bych vám tak řekla? Jsem nějak mimo, myšlenky mi v hlavě víří jako splašený a já nejsem schopná některou z nich uchopit a napsat něco smysluplnýho. Ostatně mi to tak připadá už aspoň dva tejdny. Třeba i napíšu článek, kterej se mi líbí nebo kterej se líbí někomu jinýmu, ale celkově vzato z toho zase takovou radost nemám. Čím to? 

Trávení času s V. je pro mě stále dost obtížnou stránkou života. Zdá se, že ve mně pořád cosi krvácí a pořád mě to nutí do něj rejt nebo mu dávat najevo věci, který bych mu najevo dávat neměla nebo který prostě nemá smysl nakousávat. A stejně mi to nedá. A stejně si pak nakonec zapálim cigaretu. Aby věděl, že můžu. Jako by ho to snad zajímalo. 

Včera povídal cosi o sexu s ex. Takovej starej ošuntělej vtip. Ale hlodá to ve mně. Nebudu tak naivní, abych si myslela, že mluvil o mně, kor když na autobus doprovází úplně jinou ex, ale stejně nad tím přemýšlím. Co by, kdyby... a jak mě bolí, když jí věnuje víc pozornosti než mě. Jsem debil, já vim, že se znaj mnohem dýl než my dva, ale stejně. 

Jeden můj kamarád našel po dlouhém hledání slečnu. Mám z nich obou radost, ale nedá mi to, abych trochu nezáviděla. Ani ne tak jim konkrétně, ale všem těm, kteří skutečně našli vzájemnou lásku a mají někoho, s kým můžou sdílet svůj svět. Chybí mi to. Někdy mě zaplavuje pocit samostatnosti a svobody, ale vzápětí mě stejně přepadá nejistota a pocit, že jsem jenom jedna půlka. Zvláštní, jak se můj život vždycky točí kolem někoho. A když ten někdo odejde, trvá mi to až nezdravě dlouho, začít bejt zase kompletně sama za sebe. A když k tomu dojde, zase mě to začne štvát a toužím být tu pro někoho. Obávám se, že můj život bude stát pěkně za hovno, jestli se tohle nezmění. 

Když jsme u toho měnění, čtu teď hodně filozofickejch knih, teď jsem konkrétně uprostřed jedný o buddhismu a přemýšlím. Přemýšlím o těch slovech a názorech na svět a říkám si: je jasný, že takovej náhled na svět by mě zbavil vší bolesti, kterou neustále prožívám, všech emocí, co se mnou třískaj, a všeho strachu, kterej mě ochromuje. A je dost možný, že bych si ten náhled dokázala aspoň na čas naordinovat. Ale byla bych to pak já? A kdo jsem vlastně já? Jsem přecitlivělej prokrastinik nebo jsem nějaká úžasná bytost, co dokáže velký věci, když má tu správnou motivaci? Jsem vyhaslej uhlík nebo doutnající pochodeň, která ještě zapálí nejednu další? Buddhista by řekl, že nic jako neexistuje. Že všechno se mění, a tudíž není možné popsat nějakou naši neměnnou podstatu. Ale týhle části jejich filozofie se bojím nejvíc. Když celej život tak lpíme na nějaký naší vlastní identitě, obzvlášť já, která pořád hledám nějaký svoje , co by se mnou provedlo, kdybych s tím hledáním najednou přestala? Kdybych přijala fakt, že už za pět minut budu něčím úplně jiným, a že je tudíž všechno možné? Kdybych otevřela oči všem těm možnostem, na který jsem doposud jenom mžourala? Svůj život si dokážu představit někde úplně jinde, úplně jinej, opravdu dokonale šťastnej, bez všech materiálních statků, bez přehršle peněz a kontaktů, bez hospod a vysokoškolských titulů, opravdu si dokážu představit sebe sama, jak odjedu někam daleko a najdu tam klid. Udělám to ale někdy? Je tohle mým osudem? Trápit se tak dlouho, až mi dojde, že to všechno bylo jen cestou k pochopení vyšší pravdy, a sice že o tomhle život opravdu není? Stává se ze mně buddhista nebo prostě jenom melu sračky? 

O přátelích v průběhu let

10. listopadu 2010 v 12:52
22 let je dlouhá doba. Dost dlouhá na to, aby se v pomyslné kolonce Přátelé mohly vystřídat desítky důležitých lidí. Samozřejmě že se to nedá určit nijak přesně, už proto, že samotné pojetí přátelství se u mě během těch let hodně měnilo, ale rozhodně můžu říct, že jsem ve svém životě poznala docela slušnou řádku lidí a hodně z nich mi bylo i je velmi blízkými přáteli. Ptáte se, co z toho? 

Mácháč 07
Přátelé nás mění. Dělají nás lepšími, pomáhají nám posunout se dál, překonat těžkosti života a obtížné situace, ženou nás kupředu a sdílejí s námi naše vlastní vzpomínky, naše vlastní já. Mnohdy sdílení i naše nálady a pocity nebo nás alespoň poslouchají, když o nich mluvíme, a to je náramně důležitá věc. Pár lidí mi už řeklo, že nemají žádné kamarády, natožpak přátele (přítel je pro mě něco na mnohem vyšším levelu). Ptala jsem se sama sebe, jak vlastně můžou žít, protože život bez přátel ve mně vyvolával představu ryby na suchu nebo auta bez benzínu, prostě něčeho naprosto neúplného a neschopného pohybu. Nešťastného. 

Já třeba přátele vnímám jako naprostou součást mě samotné a nedokážu si tudíž představit, že bych žila bez nich. Jejich ztrácení a získávání je tak pro mě mnohem důležitější proces než třeba vzdělávání se ve škole nebo hledání práce. To jsou pomíjivé věci, které, byť člověka taky obrovsky mění, mě nezajímají ani zdaleka tolik, jako fenomén přátelství. 


A je to venku...

9. listopadu 2010 v 11:05 co se mi honí hlavou
Tak jsem o zub chudší. Nakonec došlo na mý slova a sedmička, která mě trápí už snad půl roku, musela ven, aby uvolnila místo na svět se deroucí osmičce. Tak snad už budu mít opravdu pokoj. 

Musím říct, že aspoň pro tentokrát byla návštěva u zubaře dost v pohodě, a to zejména kvůli jednomu faktu - že mě doprovázel pan Ex. Abych podpořila tohleto naše nově vznikající přátelství, odteď mu budu říkat V.. Myslím, že je načase přisoudit mu v mém životě jistou pozici, kterou ta stará přezdívka moc nepodporuje - a sice pozici dobrého kamaráda. 

Cestou k zubaři jsem jela v trambaji s týpkem, kterej si nejdřív zpíval (a docela dobře), a pak začal nahlas mluvit a vyprávěl úplně šílený storky o svojí přítelkyni, o svym životě, jak mu vojna zkurvila život (jeho slova), jak ztratil nejlepšího přítele, jak je přátelství důležitá věc, jak se k němu všichni chovaj jako k debilovi, jak ho nikdo nechápe a jak po něm jde policie, jak mu někdo "zabil tygra a koalu a ukradl hady", jak snad on sám někoho zabil, jak mu dávali elektrošoky, no prostě šílený věci, který většinou zněly dost rozumně, až teda na to, že mluvil sám k sobě. V tu chvíli mě napadla taková bláznivá myšlenka, jak si tam tak vyřvával a nikdo mu nic neřek, ačkoli to všechny zjevně obtěžovalo - že on si tady klidně může mluvit o takovejch hrůzách a nikoho to vlastně nezajímá.  Všichni myslej jen na to, jak jim vadí, že ten člověk mluví, a poslouchaj ho jenom proto, že musej. I kdyby prohlásil, že někoho zamordoval nebo že se sám jde zabít, stejně by všichni dál koukali na druhou stranu a počítali stanice do tý svojí výstupní. Protože co na to jako máte říct, když si takovej magor povídá sám se sebou? Co můžete dělat?

Mno nic, to je z dopoledních myšlenek asi tak všechno, teď jdu něco sežrat, jestli mi to krvácející dáseň dovolí, a pak si asi lehnu, protože mě hrozně bolí hlava. A k večeru možná plavání s V., kdoví. Sakra, už se zase vídáme nějak často. A teď mě tak napadlo, že náš vztah by se teď dal perfektně vystihnout slovem "sourozenecký". Dvakrát po sobě se mnou šel k doktorovi, chová se ke mně hezky a dělá v podstatě všechno to, co jsem potřebovala, aby dělal předtím. A já jsem ráda. Protože to potřebuju pořád, tu podporu a pomoc. Ale nic víc v tom není. Ani u něj, ani u mě. Je to prostě můj druhej brácha. Divný.


Dodatky, které přišly příliš pozdě

8. listopadu 2010 v 17:58 co se mi honí hlavou
Poslední dobou kolem sebe pořád slýchám věty jako:"Dneska je divnej den" nebo "Dneska se mi nic nechce, zase takovej unavenej den". Myslim, že takhle na podzim je to normální, takže obvykle nemívám potřebu to komentovat, ale dneska si přisadim, dneska je fakt divnej den. 


Mineralogická výstava v Tišnově

7. listopadu 2010 v 19:56 co se mi honí hlavou
Jsem zpět z třídenní burzy v Tišnově a mám dost. To byl zase flám :D Teda samozřejmě nejen to. Tři dny práce (prodej indiánských šmuků a zkamenělin), chlastu (ořechoviceeee!) a nemravných vtípků (čtyřicátníci se nezdaj), tři vynikající večeře, jedno úchvatný dítě (chci holčičku!) a jedna naprosto dokonalá černá kočka, přesněji řečeno kocour. Zamilovala jsem se. Hrozně. 

Samozřejmě že foťák jsme nechali doma, a tak vám nemůžu hodit ani fotku onoho Mikešátka, ani tu krásnou holčičku, se kterou mi to tak slušelo (:D), ani svůj sobotní "look" - penzion, v němž přespáváme, vlastní dva mladí manželé (rodiče toho sladkýho andílka) a ta pani je mimojiné přes přírodní mastičky, zdravou stravu a "vizážení" (jeez, to je slovo :D). Zkrátka a dobře má doma kuférek, kterej má asi tak metr na vejšku a je plnej make-upů, pudrů, stínů, řasenek a dalších zlepšovátek, a s těma se v sobotu ráno vyřádila na mně a mámě, a tak jsme obě toho dne byly k nepoznání a pánům v okolí se lýtka zapalovala dvakrát tolik co normálně :) (jeden mladej hošík od vedlejšího stolu se mi dokonce styděl nabídnout buchtu, a pak když mi ji jeho máma přinesla za něj a omlouvala se, že prej se mu líbim a že se mě bojí, sednul si o židli dál, koukal jinam a strašně se červenal, což mi přišlo absolutně cuuuute :D). Jak řikám, škoda, že nebyl ten foťák. Btw - tímto oficiálně beru na milost modrou barvu. Dlouhý roky jsem ji nesnášela, ale zdá se, že už jsem do ní zase dorostla - navíc mi ty modrý stíny zjevně fakt hodně slušely :D

Takže burzu hodnotím velmi kladně - na to, že se mi tam vůbec nechtělo, to byla paráda (až na bolavej zub), navázala jsem tam lecjaký zajímavý styky (na co zase nemyslíte :D) (i když ten chlapec, co se dneska ráno ochomejtal okolo našeho stolu s lahváčem piva a pak na mě mrkal a ptal se, jestli jedu na burzu do Písku, byl k sežrání :D) a mám i něco vyděláno, takže super :) Večer mě pak navíc velmi mile překvapil kamarád, kterýho jsem dlouho neviděla a kterej mi napsal smsku, že by mě rád aspoň na dvě minuty viděl. Sice toho mám po těch třech dnech víc než dost, ale taková nabídka se neodmítá, a tak jsem souhlasila a víte co? On prej že ho znepokojily moje fotky z Halloweenu, že jsem mu na nich připadala divná a že mě chtěl vidět a dát mi čaj, aby mě potěšil. Ten čaj se jmenuje "Pohlazení duše" a já myslím, že to mluví za všechno. Samozřejmě mě to zase patřičně dojalo, takže hned po sprše si ten čaj jdu udělat a budu u něj přemýšlet o tom kouzelnym človíčkovi, kterej mi ho přinesl, a proč jich na světě neni víc. Jak je možný, že někdo toho tolik pozná z jediný fotky, zatimco jinýho to nenapadne ani po padesáti osobních setkáních?

The Puttytribe