Ultimate Chopper strikes again

2. října 2010 v 13:13 |  co se mi honí hlavou
Už jsem se zmínila o tom, že zázraky se dějou? V mym životě teď skoro běžně, za což musím opět poděkovat velkému UChu (Ultimate CHOpper), tedy onomu stvoření, oné energii, která nás všechny obklopuje a čas od času pro nás udělá něco dobrýho, když už jí přestane bavit dělat nám naschvály.

Tak třeba včera jsem na dně skříně našla červenou flashku, kterou hledám už od jara, a to vám říkám, že jsem tu skříň od tý doby několikrát i vyklízela a ta flashka tam rozhodně nebyla. Nebyla ani v tašce, v níž jsem ji na jaře vezla do Tišnova, nebyla prostě nikde. No a pak najednou hledám kalhoty a ona si tam jen tak leží pod nánosem šatstva, jako by se nechumelilo ("...v čemž bylo třeba dát jim za pravdu, neboť byl na tu dobu nezvykle horký srpen" - Z. Jirotka, Saturnin).

Tím to ovšem ještě nekončí. Včera byl sice bláznivej a hodně náročnej den, ale večer jsem pak byla v Karlosu a tam se to tak nějak vyvážilo.  V momentě, kdy na mě začala padat jakási úzkost z toho všeho, co se mi děje a neděje, jsem najednou spatřila JI. Bárku. Kamarádku z dob minulých a krásných, která bydlí v Táboře a má tolik svejch starostí se školou a se vším, že do Prahy přijede přibližně jednou za uherák. Její návštěva je pak samozřejmě obrovskou událostí, takže se na ni obvykle těšíme jako na cukroví, obvykle se sejdeme ještě s jednou do trojice a jdeme kecat, kecat a ještě trochu kecat, a někdy i "zapařit", když je kam a kdy. 

Taková událost to obvykle bejvá, že nám z toho jdou slzy do očí, když se vidíme a když spolu můžeme zavzpomínat na to, co se všechno událo, když jsme byly mladší, ztřeštěnější a šťastnější. No a v jednom naprosto banálním okamžiku, v zapadlym klubu v zapadlý části města si najednou tahle Bárka stojí uprostřed hloučku lidí, který jsem v životě neviděla, a posmutněle se rozhlíží po klubu, kam byla zatažena sestřenicí, která se jí zrovna moc nevěnuje. Koukala jsem na ni asi minutu a dělala rozbor každý křivky jejího obličeje a jejích vlasů, protože jsem prostě nevěřila, že by to mohla bejt ona. Dokonce jsem zvedla telefon a že jí zavolám, ale pak se tak nějak víc natočila ke mně a já věděla, že to prostě ona je, jakkoli je to nepravděpodobný, až nemožný, a že jsme se prostě takhle potkaly. 

A tak jsem se v mátohách zvedla ze židle, vykročila si to k ní a o vteřinu později jsme si visely na krku a smály se jako malý blázni tomu krásnýmu zázraku, co nás svedl dohromady tady, v prdeli všech prdelí. Poetické. Neočekávané. Téměř nemožné a přece pravdivé. Krásné. 

Po zbytek večera se už nic zvláštního nedělo, jen jsme prostě seděly u stolu, vzpomínaly (v rámci možností, klub byl včera hrozně narvanej a člověk neslyšel vlastní myšlenky, natožpak něčí řeč), občas tancovaly a občas pily. Celkově vzato to byl včera jeden z lepších večerů, řekla bych, i když jsou tam nějaký mouchy, který mě trápí. Ale to přejde. Hlavní jsou ty zázraky. Nacházení dávno ztracených předmětů, který pro mě mají obrovskou cenu, naprosto nepravděpodobná setkání s těma nejlepšíma lidma, kteří se kdy mihli mým životem, neočekávaný úsměv jedné slečny, která snad přestala mít důvod mě nenávidět, a tak tomu podobně. 

Večer jsem ještě přemýšlela o tom, jak se teď na podobných akcích chovám. A došla jsem k závěru, že je to pro mě nutnost. Musím se bavit. Musím dělat bláznivý věci, protože sedět celej večer zkroušená u stolu a čekat na prince na bílý motorce, to prostě neni pro mě, a koneckonců je lepší cejtit se mizerně jen cestou domů než celej večer. Totiž, nemusela bych se cítit mizerně vůbec. Mohla bych bejt šťastná a spokojená, mohla bych mít sílu a chuť do života a mohla bych se cítit bezpečně v náručí člověka, kterýho miluju. Ale to ne, zase tak milosrdný UCho nebude. Asi se mě snaží něčemu naučit nebo co. Jen bych si přála chápat čemu. 

Cestou domů jsem poslouchala Nickelbacky, abych neusnula, a jako poslední písničku před příchodem ke dveřím mi to "náhodně" vybralo Savin' me. Jak příhodné. 

‎...teach me wrong from right... (ty pohledy... proč nic neřekneš? co si myslíš? co bych měla dělat, aby to vyhovovalo tvejm podivnejm představám o vztahu? ne že bych měla chuť se podle toho zařizovat, seru na tebe, nezasloužíš si moje trápení, ale nedá mi to spát. řekni mi, kde byla chyba??) ...and I'll show you what I can be (nemáš ani ponětí, neznáš mě. soudíš mě tak snadno, tak strašně snadno) and say it for me, say it to me (proč mlčíš...?) and I'll leave this life behind me (měnit se je tak přirozený... proč se těch změn tak bojíš?), say it if it's worth savin' me... and all I need is you, come, please, I'm callin' and oh I scream for you... hurry I'm fallin', I'm fallin'... ("When I'm sinkin' down, will you give me hand?" - m., For over months)

Už se tomu ani nesměju. Proč mi to UCho dělá? Čeho si myslí, že tím dosáhne? 

Dneska se žádný velký akce neplánujou, mám tu spoustu práce, hroznej bordel v kuchyni i v pokoji a spoustu studia do práce. Takže s chutí do toho, až se ucho utrhne.
 


Komentáře

1 Irwain Nornossa Irwain Nornossa | E-mail | Web | 2. října 2010 v 17:49 | Reagovat

To Tvoje ucho nechce dosáhnout ničeho.
Takový shledání jsou super, to jo.

2 askaban9 askaban9 | Web | 2. října 2010 v 23:27 | Reagovat

mrkni na můj blog pls teprve začínám jo mimochodem skvělí blog a zajímavé články
tento jsem četla je dost dobrý

3 phoenix phoenix | Web | 3. října 2010 v 6:06 | Reagovat

V dobrém i špatném se vyplatí uchu důvěřovat...ono ví,proč to dělá,i když ty třeba ne.a soudě z mojí osobní statistiky to je vždycky k něčemu dobrý.
Ha,blogová jmenovkyně!

4 m. m. | Web | 3. října 2010 v 11:04 | Reagovat

Důvěřuj, ale prověřuj. Slepá důvěra taky neni dobrá věc a když dostávám takový ďahy pod pás, chci vědět proč.

Nj, a je nás mnohem víc. Založíme klub fénixů? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe