K pocitu méněcennosti

22. října 2010 v 1:53 |  co se mi honí hlavou
Dneska mě dojebala kamarádka, kterou jsem znala půlku života a nemálo let jsme byly totální soulmates. Jenže znáte to. Those days are gone. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mě to nevzalo - a divíte se mi? Jsem už prostě taková, jsem takovej věčnej stěžovatel, kterýho zajímá, co se kolem něj děje, a kterej potřebuje spoustu lásky k tomu, aby mohl fungovat. Někdo by řekl umělec. A někdo zas tvrdí, že mám problém s nedostatkem sebevědomí a komplexem méněcennosti. No, k tomu bych se ráda vyjádřila, jestli dovolíte. 

Moje sebevědomí je naprosto v pořádku. Popadají-li mě občas záchvaty vzteku a lítosti nad tím, jak to dopadlo s panem Ex, ráda bych viděla toho smělce, co by mi to chtěl vyčítat. Jsou to nějaký dva měsíce po rozchodu a tak je snad normální, že mě to ještě dost bolí. Mám-li potřebu vyrovnávat se s tím srderyvnýma výlevama na blogu, no tak ji prostě mám a komu se to nelíbí, ať mi prdel políbí. Tady to je moje a nikoho ze svých známých nenutím číst, co se mi honí hlavou, a zařizovat se podle mých citů k někomu. 

Co je ale vtipný, je, že mě vlastně ten samotnej rozchod sere ze všeho úplně nejmíň. Co mě trápí, je ta zrada, za jakou považuju sliby o udržení přátelství a následnou ignoraci, která místo aby ustupovala, se jen stupňuje. Ale zase - chlapi to prostě vnímají jinak. Mají pocit, že takhle to bude nejlepší. Myslí si, že vám asi bůhvíjak pomůže, když se o vás nebudou zajímat a sotva odpoví na pozdrav. Zajímalo by mě, kde se v nich to přesvědčení bere. 

Za sebe můžu říct, že právě ta ignorace mě trápí, protože si nedokážu představit, jak by se dala skloubit s přátelstvím, o které stojím. Alespoň já to myslela vážně, když jsem říkala, že přátelství s ním je pro mě důležité. A jestli mě někdo chce rozebírat a hlásat, že to jen tak říkám a že se k němu upínám a doufám, že se ke mně vrátí, no fajn. Poslužte si. Já ten rozchod neiniciovala, takže to je snad normální, že občas přemýšlím, jestli by se to nedalo zase slepit, ale to je čistě můj problém a jeho to vůbec nemusí srát. On by o comeback nestál a já to beru. S tím už jsem se prostě srovnala a rozhodně nemám v plánu ho nějak uhánět, jak si někteří myslí, nebo ho na kolenou prosit, aby se ke mně vrátil. O to bych nestála ani já. Při rozchodu jsem pláč neudržela, ale to ještě neznamená, že nemám svou hrdost.  

A ménecenně si taky nepřipadám. Poněkud jsem si posrala život a už dva roky si "vychutnávám" následky, ale nelituju se. Můžu za to já, můžou za to někteří jedinci kolem mě, může za to společnost, moje příliš hloubavá nátura, moje empatičnost atd atd. Whatever. Prostě se stalo. Ale i když mám špatný období, pořád před sebou vidím světlejší zítřky. A vím, že dokážu žít sama za sebe. Postavit se na vlastní nohy. Jen se mi to dělá obtížně bez tý lásky a podpory, která je pro mě tak životně důležitá. Ne proto, že bych si sama o sobě připadala k ničemu. Ale protože jsem taková byla vždycky. Vždycky mi záleželo na druhých lidech a na tom, co si myslí, co cítí. A to, že mi záleží na panu Ex, ještě neznamená, že bych mu znovu dovolila vytřít si se mnou prdel.

Jde o to slibované přátelství. Vždycky jsem potřebovala mít po svém boku strážného anděla, který mě v mých krocích podpoří a bude po té cestě kráčet se mnou. Ne pro pocit méněcennosti, ale proto, že mi to vrací sílu, kterou mi jinak odčerpává svět kolem mě kvůli tý debilní empatii a hloubavosti o všem, co je na světě smutný a špatný. Protože toho dobrýho jsem kolem sebe viděla málo na to, aby to vyvážilo všechny sračky, který mě jinak trápí. Zbytečně? Možná. Ale vy, co vám je svět u prdele, třeba nikdy nenapíšete knihu. Váš text nikdo nezhudební. Vaše hlody si nebude číst devadesát lidí denně.  

Pro ten nedostatek síly jsou pro mě tak důležití přátelé. Proto trávím život v neustálém hledání spřízněných duší, které mi pomohou povznést se nad banality a uvidět svět zase těma nezkaženýma očima, optimistickýma. Kteří mi dají sílu setřást ze sebe všechen ten smog neštěstí, katastrof a hnusnýho lidskýho chování. Jsem proto ubožák, že můj motor jede na lásku a pochopení? 

Vtip je v tom, že lidi často nechápou. Nemůžou, nechtěj, neuměj... Když už vás poslouchaj, tak zase moc a řešej každý vaše slovo - což je třeba u mě k ničemu, jelikož sama často nevím, proč říkám to, co říkám. Rozumět vlastním pocitům je umění nad umění a přihlašte se, kdo se v sobě vždy a za všech okolností vyznáte. Vždycky můžu napsat novej článek, kterým ten starej popřu, ale tady to nefunguje jako status na facebooku, tady prostě zůstanou i vaše starý názory a pocity a kdybych se měla pořád kontrolovat, co jsem kde napsala minulej měsíc, tak se z toho zblázním. Ale to je taky normálka, že se občas vyjadřuju určitým způsobem a přitom později už to tak nevnímám. Názory se přece můžou měnit, ne? 

No tak jsem citlivka. No tak všechno moc řeším. No tak si tím ubližuju. Co je komu kurva po tom? Nikomu jinýmu bych nikdy neublížila (a narozdíl od půlky světa to myslím vážně), je to jen a jen můj boj. Myslíte si, že jste lepší jenom proto, že vám jsou kamarádi ukradení? Nebo že jste něco víc proto, že nedokážete nikoho tak sebezničujícím způsobem milovat? Blázni... Já jsem možná svým způsobem nešťastnej člověk a možná strávim půlku života ve světobolu, ale pořád budu mít víc než mnozí z vás. Pořád budu mít svoje city, který mě dělají tím, kdo jsem, a za který se nikdy, nikdy nehodlám stydět. Jsem to já. A radši ať žiju kus mládí v bolesti než necítit vůbec nic.

 


Komentáře

1 Tenny Tenny | Web | 22. října 2010 v 14:45 | Reagovat

Ten článek jsem si přečetla a dle mého skromného názoru se nejevíš jako člověk, co má problémy s komplexama a méněceností.
A taky si říkám - když člověk něco pokazí, dá se to napravit. Sice to možná bude trvat hodně dlouho a bude to mít nějaké následky, ale dá se to.
Každej člověk potřebuje lásku a pochopení, i když někteří tvrdí, že ne a hrajou si na drsňáky. To jsou ti praví ubožáci.

Člověk nemůže očekávát naprosté porozumění. Často nerozumíme ani sami sobě, tak jak by nám mohl rozumět někdo jiný, že?

Je důležité být sama sebou. :)

2 m. m. | Web | 22. října 2010 v 15:40 | Reagovat

No žejo? :D Dík za názor ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe