Fantasie včera a dnes

23. října 2010 v 19:39
Fantazie je krásná věc a dost dobře nechápu lidi, co o sobě tvrdí, že žádnou fantazii nemají. A nejen že to tvrdí, ona to je z velké části i pravda. Nevědí, co mají nakreslit, když je požádáte o obrázek, neumí vám vymyslet věnování do památníku a když mají vymyslet nějakou primitivní storku na vyprávění, nic je nenapadá. Takovým lidem nezávidím. Já jsem za svou fantazii neskonale vděčná, protože je to pro mě cesta, jak se vyrovnat se světem a jak najít sama sebe.

A co ta fantazie je? No, pořád si třeba něco představuju, nad něčím uvažuju, sním. 24 hodin denně prožiju ve scénářích what if, a z velký části to zahrnuje nadpřirozený, až magický úkazy, popis ideálních situací (jak by se měly věci dít a lidi chovat), duchaření, smrt i život, moje vize do budoucnosti nebo analyzování minulosti s cílem vzpomenout si na to dobrý a z toho špatnýho se poučit a příště to udělat líp. 

Téma se samozřejmě mění podle toho, co na mě v dané chvíli nebo v daném období nejvíc působí, takže kdybych se měla zamyslet nad tím, co se mi v hlavě nejčastěji honí v poslední dobou, tak musím přiznat, že je to hlavně smrt a přemýšlení o budoucnosti. Často si chtě nechtě musím představovat, jak by to vypadalo, kdyby mi umřel někdo blízkej nebo kdybych umřela já sama, nebo naopak kdyby neodešli ti, kdo jsou už pryč. Kdyby svět měl více Wericha, Sováka, Somra, Plachty, více Smoljaka, více Hrušínského, Menšíka, Zázvorkové, Růžičkové a dalších. A často taky přemýšlím nad tím, čeho chci v životě dosáhnout a jak se k tomu dostanu. Mám spoustu vizí a neustále je přehodnocuju podle nových i starých poznatků a uvažuju, co se dá udělat pro jejich splnění a které jsou vůbec reálné.

Fantazie mi pomáhá ujasnit si svoje místo v životě a jeho smysl. Pomáhá mi uvědomit si, kdo jsem a kým mohu být, když na sobě budu pracovat. Žene mě dopředu, k cíli, kterej jsem si vytyčila a o němž vím, že když ho dosáhnu, budu opravdu šťastná. 

Říká se, že převážná většina velkých osobností v dětství a mládí intenzivně snila o tom, že se stanou velkými osobnostmi, takže věřím, že mi to může pomoct stát se o mnoho lepším člověkem - prostě si vysním své ideální já a budu se podle toho obrazu chovat. Ne že bych chtěla bejt zrovna velkou osobností ale chci po sobě něco dobrého zanechat, až jednou odejdu. Cokoli. I když stát se velkou hvězdou je taky lákavé, ostatně we all just wanna be big rockstars :D

Takže fantazie mi nechybí, ale stejně si myslím, že jsem sotva průměr; na světě je obrovský množství lidí, jejichž fantazie naprosto nezná mezí a oproti nimž si připadám ještě hoodně omezená. Namátkou mě napadá třeba J. K. Rowlingová. No koho z vás během cesty vlakem napadne tak promakaný téma na sedmidílnej světovej bestseller? 

Proto mám třeba hrozně ráda děti a dětství jakožto fenomén. Jejich fantazie je bezbřehá a úžasná a při sledování homevidea z mých dětských let jsem fascinovaně strnula nad tím, co všechno jsem si tehdy dokázala vymyslet za hry a představy, a jak snadno jsem na to všechno zapomněla. S kamarádkou jsme třeba dlouhý roky byly rmenový víly, který pořád ohrožoval nějaký černokněžník a který mohly vždy jednou za čas vytáhnout z pytlíčku papírek a poprosit o pomoc zvíře na něm zobrazený. Ze rmenu jsme vařily čaj a ten nám dával naši magickou sílu. A s jinou kamarádkou jsme zase měly takový napůl plyšový mimino, Toma, a o něj jsme se vždycky přetahovaly, která jako bude jeho máma a která její kamarádka :D Zdá se, že už odmalička jsem v sobě měla silnej mateřskej pud :) A víte, že jsem třeba měla imaginárního neviditelnýho psa?

Je mi strašně líto, že už tyhle věci nedokážu nebo že mě tolik nenaplňují. Že je vytěsnil stres a obavy z věcí a lidí kolem mě, že je vytěsnila rutina běžnýho dospěláckýho života a že je tak těžký přivolat zpátky starý světy, v nichž jsem tehdy žila. A myslím, že kdybych se k tomu dokázala vrátit, i moje písemná tvorba by dostala naprosto jinej rozměr a bylo by o co stát, protože vím, že tehdy jsem to v sobě měla (stačí mi kouknout se na slohovky ze základky a nestačím se divit). Asi jsem blázen, že žárlím na svoje dětský já :D Ale tehdy byl svět úplně jinej a mnohem skutečnější než je teď. Teď je všechno takový plochý a nevýrazný, ale tehdy i barová stolička měla tisíc významů a tisíc jmen a svět jako by měl o rozměr víc. Škoda, že dneska z toho zbyly jenom vybledlý střípky a že se nedá jít zpět. Ale zase vidím pozitivum v tom, že si na to vůbec ještě vzpomínám. A co vy? Jakou jste měli fantazii, když jste byli malí?

 


Komentáře

1 Miwako Miwako | Web | 23. října 2010 v 20:01 | Reagovat

moc hezký článek, vystihla jsi přesně to, co jsem původně chtěla napsat já (jenže nakonec jsem napsala něco úplně jinýho :'D)

2 Reni Reni | Web | 23. října 2010 v 20:01 | Reagovat

No, já si nemyslím, že když člověk v danou situaci nemůže něco narychlo vymyslet, že by měl malou fantazii - např. já, když na mně někdo moc tlačí a já musím něco vymyslet, tak mi to prostě úplně vypne a pak můžu říct jakoukoliv blbost, takže to asi není tak úplně otázka fantazie xD
Jinak pěkný představy z dětství, já jsem si s kamarádkama hrála na podobné věci. Je celkem depresivní, že už to nejde vrátit zpátky, že už se musím chovat dospělácky...Nechci být dospělá -_- Jinak pěkný článek ^^

3 Bea-Mall Bea-Mall | Web | 24. října 2010 v 13:59 | Reagovat

Vystihla si přesně moje pocity na toto téma... Akorát mě přijde tragikomické že v děctví jsem se obouvala starší ségře do bot a půjčovala si její "dospělácký" šaty a už jsem honem honem chtěla bejt dospělá.
A ted..Ted bych dala klidně prodala ledvinu a přidala veškeré své úspory kdybych si mohla koupit zpátky své děctví a svou Fantazii.
Je to takový malý Tragikomický paradox děctví a dospívání..

Možná by se dalo říct že znakem Děctví je Přání si být dospělým a Znakem dospělosti je Přání Býti dítětem.

Zní to šíleně ale když se to vezme kolem a kolem..je to nejspíš krutá pravda..
:)

4 m. m. | Web | 24. října 2010 v 17:22 | Reagovat

[1]: To se mi taky stává :D

[2]: Nojo, ale já nemluvím o nějakém honem honem presu, ten člověk na to může mít klidně hodinu a stejně ho nenapadne ani blbá storka o tom, jak šel nakoupit, nebo ti nenakreslí ani strom. To už mi přijde dost smutný.

[3]: To jsou známé životní paradoxy. Člověk totiž vždycky chce to, co nemůže mít, a nedokáže si užívat toho, co má. Třeba že je zdravej. Že je mladej. Nebo že je naopak dospělej a může si dělat co chce. Že má volební právo. Cokoli.

5 Irwain Nornossa Irwain Nornossa | E-mail | Web | 26. října 2010 v 23:10 | Reagovat

Měl jsem fantazii, mám jí stále. Hrozně mi v minulosti pomohla. Je to fajn, umět si jen tak vymýšlet.
Taky hodně času trávím sněním. Venku je to nejlepší, je tam prostor, můžu do něj dát, co chci. A povídky z mé reality. Jsou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe