Říjen 2010

Monster Halloween party v Karlosu

31. října 2010 v 10:55
Mnoo, tak letošní Halloween bude rozhodně patřit k těm zajímavějším, o tom není pochyb :D Včerejší noc sice nebyla tak fenomenální, jak jsem doufala, ale rozhodně to mělo něco do sebe.

elmagico.cz (zahrnuje mou maličkost)
V Karlosu totiž pořádali Monster Halloween party, což zahrnovalo masky, UV zářivky, UV bodypainting, monster s vodkou za 29,- a samozřejmě mě :D Banda tentokrát dorazila v mnohem menším zastoupení, než bych při takový události očekávala, ale i tak to stálo za to. Předně musím pochválit výzdobu Karlosu - dýně se jim opravdu povedly - a masky zaměstnanců. Nejlepší byl podle mě Joker a pak jeden DJ, co po nás neustále stříkal takovou tou party pěnou a měl nemravný kecy do mikráku jako že nás všechny postříká atd. No, nebyly to moc originální kecy, ale docela mě to bavilo :D 

Další ohromný plus patří Karlosu za vaření. S Yuki jsme dorazily tak brzo, že byl Karlos prakticky prázdnej a barman nám normálně donesl jídelní lístek a ptal se, co si dáme k pití. Byly jsme trochu překvapený - Karlos a obsluha? Karlos jako restaurace? Nepoznané :D Bylo nám blbý si říkat hned o monster, tak jsme si prozatím daly kolu jako dvě dámičky na večeři, kterými jsme ostatně byly :) Než donesli baštu, dorazil taky zbytek osazenstva a ještěže tak, neboť ta porce byla vskutku olbřímí a nás šest se z toho docela pěkně nažralo. A navíc to bylo ukrutně dobrý. Další nevídaná věc. 

Ještě nevídanější pak byl pan Ex, kterej mi hned po příchodu koupil drink, aby splatil dluh z minula, což mě docela mile překvapilo. Pan Ex a prachy? He? :D Ne, jako nemyslim to nějak zle, jsem za něj ráda, ale nevidí se to prostě každej den. 

No a pak už jsme pili a kecali a když konečně začali něco hrát (což jim teda trvalo sakra dlouho), šli jsme i trsat (což bylo trochu obtížný, za hudbu jim teda palec nahoru nedávám) a koukat po dalších kostýmech. Pokud jde o tohle, tak u mě to na celý čáře vyhráli dva upíři, dva mimové a smrťák. Jeden z upírů si to u mě potom trochu zkazil, když jsem zjistila, že svoje nadšení krví nepředstírá a že má poněkud sadistický sklony. Neustále mě zamatlával umělou krví, ačkoli jsem ho důrazně žádala, aby to nedělal, a spojení "vykousnout se s někým" dostalo ten večer novej význam, kterej bych si docela odpustila poznat - bolí mě celej krk, kousnul mě do rtu a taky na levym rameni mám obrovskej otisk jeho zubů :D Navíc mám neblahej pocit, že až tam příště půjdu, budu potřebovat masku mnohem víc než včera, protože se chlapec chvílema trochu rozjížděl, sem tam se mnou vrazil do nějakýho stolu, až se na něm rozkymácely půllitry, nebo mě dost brutálním způsobem přimáčknul na zeď. No, čas od času se takovejm praktikám nebráním, obzvlášť k Halloweenu se to docela hodí, ale ty lidi kolem moc nechápali :D

elmagico.cz (naše promo)
Večer pak skončil někdy před druhou ráno, kdy jsme se já a Dizzy, tedy zdravé jádro, odebrali na zastávku. Už jsme toho měli taky dost a bolela nás hlava. Teda jako každýho ta jeho, ne že bysme měli jednu dohromady :D (bože, já jsem dneska zase vtipná, zabte mě) Chvilku jsme čekali na bus a zahřívali se na obrubníku (proč musí bejt vždycky na podzim taková hnusná klendra?), a pak už mi to přijelo, a tak jsem frčela. Doma jsem byla asi ve čtvrt na tři a musela jsem zvonit, jelikož v zámku byl z druhý strany zastrčenej klíč. Maminka se netvářila nadšeně, ale copak já za to můžu? 

Takže večer byl skutečně zajímavej, ale to samozřejmě ještě nebylo všechno, protože Halloween je ve skutečnosti až dneska a to ještě hodlám nějak oslavit (i když uvážím-li, jak jsem se dneska brutálně lekla, když jsem byla v koupelně potmě a pračka se začala otřásat ždímáním, asi to proběhne zase nějakou zkrácenou a ne příliš odvážnou verzí :D Nehledě na to, že jsem dneska měla zase naprosto šílený a živý sny a že to nechci provokovat nějakýma supernatural zážitkama) Ale než k tomu dojde, zpátky do reality, posnídat, nakoupit a pokračovat v ráno započatym úklidu, než přijde na návštěvu babička. Huáá, těšim se :)

Pozn.: Dneska jsem měla mít druhý rande s panem Potetovanym z Vagonu (viz Ajajajajaj... :D a Koktejl z myšlenek), ale neozejvá se. Že by the end of a story? Doufám, že ne.


Halloween po anglicku

30. října 2010 v 16:36
Ono se pořád dokola mluví o tom, jak vypadá americkej nebo anglickej Halloween, ale já vám povim, že dokud jste to nezažili přímo tam, nevíte, o čem to je. Vůbec se nedivím, že se tolik Čechů tomuhle svátku vzpouzí, protože Halloween v Čechách, to kolem pravý halloweenský atmosféry proletělo velkym obloukem. 

pinkgreenandsouthern.blogspot.com
V Anglii se to naopak bere děsně vážně. Anglická architektura je sama o sobě kouzelná, ty jejich cihlový baráčky prostě musej jednomu přirůst k srdci, ale teď si to ještě všechno představte ozdobený barevným listím, dýněma, klasama obilí, svícema, lucernama a lampionama, netopýrama a pavoukama, kostlivcema a čarodějnicema, no prostě všim, co si jen dokážete s Halloweenem a podzimem samotným spojit.

Angličani jsou umělci. Už týdny před samotným svátkem všechno zdobí, hlavně teda veřejný místa jako knihovny, školy a podobně, samozřejmě ulice a obchody, no ale co některý lidi dokážou udělat s vlastním barákem a zahrádkou, to u nás nemá obdoby.

Stačí se projít jedinou anglickou ulicí a nevíte, kam dřív koukat. Na zahrádkách vyrůstají celý hřbitovy, garáže oplétají obří pavučiny, zpoza oken se na vás šklebí kostlivci, za komínem u sousedů číhá ježibaba a u boudy pro psa si hoví vlkodlak. A to prosím ne nějaká nafukovací hračka, ale neuvěřitelně realisticky ztvárněná potvora, který třeba ještě svítí oči nebo se jí nadouvá hřbet, jako že dechem. Někteří jdou v tomhle ještě dál, zapojí reproduktory a ze všech stran se na vás řinou děsivý zvuky jako skřípání dveří, meluzína, kroky, šepot nebo děsivej smích a rachot klíčů. Je to prostě přehlídka dekoratérského umění a mě jen mrzí, že jsem tehdy nepořídila pár fotek. Asi jsme měla moc práce nebo co, nevim, každopádně to byla demence a vám tak budou muset stačit pouze ilustrační fotky.

life123.com/holidays/halloween/halloween-decorations/outdoor-halloween-decorations.shtml
Naše rodinka ten den pořádala obrovskou party pro všechny teenagery z okolí, takže jsme se s L. (spolubydlící) dostali do domu jen na večeři a pak jsme musely zmizet do svýho - i tak jsme  ale čubrněly. Interiéry si totiž v Anglii nezadají s exteriéry, takže jsme vážně nevěděly, kam  dřív koukat. Obrovskej kulatej stůl, obvykle zasypanej bordelem, drobkama a zbytkama strouhanýho sejra (oni ho žrali snad ke všemu), se prohýbal pod nánosama speciálních halloweenských dobrot a dekorací. Už si nevzpomínám, co všechno jsme to tehdy jedli, ale mimojiné jsme měli tradiční dýňovou polívku, pečený kuře a snad i nějakej dort, to už si nevzpomínám. Pak tam samozřejmě byla spousta cukroví a dalších ňamek.

Na zahradě pak stála velká káď s jablky a my se je pokoušeli bez použití rukou vytáhnout z vody. V tom jsem byla nejrychlejší, ale musím říct, že jen díky nápadu chytit to jablko zubama za stopku, protože zakousnout se do něj, když se vám pořád potápí do vody, byl silně nadliskej úkol, kor když mi furt nějaký vtipálci nečekaně pokládali ruce na týl a potápěli mi hlavu pod vodu. Haha, blbá au-pair, utopíme jí.

sodahead.com/fun/apple-bobbing-contest-whos-in/
Když jsme se najedli a party se pořádně rozjela, sebralo se těch asi třicet děcek  plus my (samozřejmě všichni v kostýmech) a šlo se průvodem po městečku. Byla už tma, takže výzdoba dostala konečně pořádně "creepy" charakter, všude svítily lucerny a dýně.

Pamatuju si, že byla hrozná zima a že jsem strašně nechápala nějaký náctiletý holčiny, co si vyšly div ne nahatý, měly na sobě jen lehký šatičky a křidýlka, jako že jdou za víly.  Měly úplně holý ramena i záda a to byl prosim konec října a my ostatní cvakali zubama. Pche. Telata blbý mladý, jednou se jim to vymstí. 

Já byla za takovou moderní čarodějku, byla jsem celá v černym, černý rty a linky, no takovej trošku satan look, ale nevadí :D L. šla naopak za tradiční old-fashioned ježibabu s dlouhou sukní a teplym přehozem přes ramena. No, obě jsme vypadaly náramně :)

Trick-or-treating netrval moc dlouho, děcka se spíš valily davem po ulicích než aby stavěly u baráků - k tomu došlo jen párkrát, a to jsme se s L. moc nezapojovaly, aby nás někdo nevyhnal, že už jsme na to moc starý :D I když teda musim říct, že ti čtrnáctiletí parchanti vypadali pomalu starší než my a já kdybych je potkala sama na ulici, tak se jich leknu. Anglický děti vypadají vždycky tak o pět let starší než kolik jim je, a taky si o sobě kolikrát dost myslej. S nočním klidem si teda starosti nedělali, řádili fakt jak strašidla a hulákali na celý kolo. No, ještě že je to jen jednu noc v roce :D 

Později jsme se s L. trhly a šly na hřbitov, jen tak ve dvou. Chěla jsem tam oslavit Samhain a potřebovala jsem ji jako doprovod, poněvadž já a vlízt v noci sama na hřbitov? No way :D Nakonec se mi tam docela líbilo, ale i tak to proběhlo jako hodně krátká verze, jelikož ona se hrozně bála (pche, křesťani...:D) a mně byla docela zima, takže jsme to zabalily. 

Mrzí mě, že o tom nemám nějaký písemný záznamy, jsem fakt idiot, že jsem si to nezapsala a nenafotila, ale snad aspoň těch pár vzpomínek postačilo, abyste si udělali představu, jak to vypadá, když jste doopravdy přitom :)

Koktejl z myšlenek

28. října 2010 v 20:56 co se mi honí hlavou
Hm, tak odezva na Ask Phoenix nebyla nic moc, takže prozatím asi nic :D 

Kolega se v pondělí neozval a jelikož jsem máslo, neozvala jsem se ani já jemu a namísto práce jsem šla na oběd s kamarádkou a později na rande (muhihi, m. randí, kdo by to byl řekl :)).

Pokud jde o oběd, tak musim říct, že s naší milou Venezií to jde s kopce. Než mi to jídlo přinesli, málem jsem tam vyrostla a Denda už měla dojedeno. A když to konečně přišlo, viděla jsem před sebou přesně Ramsayho ksicht a "you're fuckin' kidding me". Jak totiž řekla Denisa, asi mají "nového kreativního kuchaře" (největší zlo), kterej mi ty špagety carbonara naservíroval takovym způsobem, že jsem se nezmohla na slovo - hromádka špaget byla nahňácaná v jednom koutě talíře (už nevim přesně, ale myslim, že byl hranatej), zatímco všude okolo byla "umělecky" nacákaná jakási hnědá omáčka připomínající čokoládu (nevim, co to bylo, ochutnávání jsem neriskovala). Na tý hromádce pak ležel obrovskej plátek mrkve (může mi někdo vysvětlit, co dělá ve špagetách carbonara mrkev???) a jako "zlatý hřeb večera" z toho trčely dvě tvrdý zakroucený špagety jako tykadýlka. Prostě - WTF???? :D

Tykadýlka a mrkev jsem teda s maximálním odporem odstranila, omáčky jsem se ani nedotkla a pustila se do špaget. Byly dobrý, ale probůh ta úprava? Fakt jsem to nepobrala. Nemluvě o tom, že než nám donesli jídlo, slečna číšnice nás připravila o košík, v němž ještě byl jeden chlebíček a spousta pomazánky. Na nic se neptala a prostě to odnesla. Nezmohly jsme se ani na to, abychom ji zastavily, jak jsme byly v šoku. Taky ta sklenička, do níž mi nalila kolu, už na stole stála, když jsme přišly, a já se nemůžu zbavit dojmu, že v ní byl zbytek vína. Ale možná to byl fakt jenom dojem. No, prostě, příště si  dvakrát rozmyslim, jestli tam vlezu.

Pokud jde o rande, tak bylo skvělý. Bylo to hrozně milý, zahrnovalo to příjemnej pokec, horkou čokoládu a hrušku, hraní si s cukříkama, historky z RFP, hledání společných zájmů a známých a tak tomu podobně, a já z toho měla víc než dobrej pocit. Ten se mi trochu pokazil příštího dne, kdy jsme se měli znovu sejít, ale nekonalo se. Že by neměl zase takovej zájem? Nicméně den jsem si užila i bez něj, obzvlášť večer, kdy jsme byli v Mole a kopali do sebe jednu zelenou za druhou. Byl to hodně příjemnej večer :D

Jinak pořád lítám po doktorech; včera jsem byla na alergologii, kde mi nic nenašli (jaké to překvapení), a tak mě poslali ještě na další vyšetření krve (grrrrr). Taky se musím objednat na kardiologii. Už mě to vážně nebaví. Je to zvrácený, ale skoro se modlim, aby mi tam něco našli, protože tahle nevědomost mě ubíjí. 

Dnešek byl vysloveně sváteční. Dopoledne jsem totálně prospala, vstala jsem až někdy ve tři a od tý doby jsem dřepěla víceméně u kompu a editovala obsah starýho blogu za účelem vytisknout si ho (bohužel i po úpravách to pořád vydá na cca sto stránek oboustranně potištěných, a to by mi maminka asi nepoděkovala, takže se to snažím ještě nějak okrájet - ale zase nechci moc zasahovat do obsahu, ztratila bych tak přehled o tom, co jsem kdy psala, a to by byla škoda). Trochu času jsem taky strávila čtením C. G. Junga, což mi zase jednou zamíchalo myšlenkama. Je v tom tak obrovský množství pravdy, až je mi z toho špatně, a hlavně je to přesně ta pravda, kterou si sama už dlouhou dobu uvědomuju, takže mě to děsí. Jak jsem se z celý knihovny mohla trefit přesně do knížky, která tak dokonale popisuje mou vlastní filozofii? Možná na to téma napíšu nějakej článek, až to dočtu. Ať taky víte, o co go. 

Taky se snažím napsat článek o Halloweenu v Anglii, ale zatím mi to moc nejde, protože o něm nemám žádný písemný záznamy (nechápu, že ani v deníku) ani fotky (!!!) a z hlavy si vůbec nepamatuju, co všechno se tam vlastně dělo, takže to nemůžu napsat jako nějakej souvislej článek. Hledala jsem k tomu aspoň nějaký pěkný fotky z netu, na nichž bych mohla stavět, ale kupodivu jsem ani těch moc nenašla, takže kdoví, co z toho článku nakonec bude. 

Včera jsem měla docela důležitej rozhovor po icq s panem Ex, což bodlo. Zdá se, že život přece jen jde dál. 

A jinak už fakt nevim, co bych vám řekla, jsem dneska celá taková zmatená, mám pocit, že stojim v otevřenejch dveřích, mám nakročeno ven, ale furt nějak nevim, jestli tam vůbec chci jít, co tam je, co je uvnitř a kde jsem se tu vzala. Prostě zmatek. Dnešní sny tomu taky pomohly, už zase tam byly dvě mimina, který jsem někomu hlídala a chovala je obě v náručí. Zajímavý je, že jsem se včera večer pokoušela stejným způsobem chovat dvě kočky. Co se mi to ty sny snaží naznačit?

Halloween a já + perlička :)

25. října 2010 v 19:38
Tak tentokrát dávám Standovi obrovský palec nahoru za zvolené téma, neboť Halloween je mým vůbec nejoblíbenějším svátkem roku a období kolem něj prožívám mnohem víc než vlastní narozeniny nebo i Vánoce :) 

uloveno na www.umfm.com/events/presents
Už týdny před Halloweenem žiju v jiném světě než obvykle - ve světě podzimních dní, prozářených slábnoucími paprsky Slunce a nádherou barevného listí - toho, co zbylo na stromech, i toho šustícího pod nohama. Nasávám vůni ořechových listů, které mi vlažný vítr shazuje z kolečka, když shrabávám zahradu, kochám se lesklými kulatými kaštany, co se mi převalují po kapsách, a bavím se focením vší té nádhery, která je mi posledním balíčkem energie z přírody před dlouhou šedou zimou. To všechno ve mně probouzí chuť nějak tu přírodu oslavit a podniknout něco neobvyklého, magického.

Uprostřed těch dnů totiž vnímám víc než jindy kouzlo toho všeho, co nám příroda dává. Cítím, jak mnou prochází stále silnější magické vibrace (nebo tomu říkejte třeba životní energie nebo jak chcete) a jak roste nové odhodlání; přehodnocuji také všechno, co jsem v tom roce udělala. Vyrostla jsem v ateistické rodině, ale sama se cítím být pohanem, a tudíž je pro mě právě podzim obdobím zastavení se, rekapitulace roku, přehodnocení postojů a dávání si předsevzetí do dnů příštích.

Jako každý správný pohanstvím praštěný člověk totiž slavím svátek Samhain, který je pro mě  už několik let tou nejdůležitější událostí roku - koncem starého a začátkem nového, lepšího. Obvykle jsem tou dobou sice mimo město a nemívám tudíž příležitost oslavit ho s přáteli tak jako dřív, ale stejně si vždycky najdu nějaký způsob, jak poděkovat přírodě za to, co mi celý rok poskytovala, vzdát hold duchům, co nade mnou drží ochranou ruku, a vzpomenout na blízké, kteří už tu nejsou (což je jinak to jediný, co Čechy touhle dobou zajímá, a to ještě jen v podobě nějakýho blbýho věnce koupenýho na hrob, "když jinak nedáte"). 


(az)Smart girl

24. října 2010 v 23:01 co se mi honí hlavou
Hele, já jsem fakt asi vzdělaná. Reklama se mě zeptala, jestli vím, co znamená "panta rei", a já to nejen věděla, ještě jsem hned zmerčila, že to maj špatně napsaný :D (Těch šestnáct táců za AZ-Smart se vyplatilo, fakt že jo :D)

Zvítězila jsem nad hmotou a zprovoznila last.fm :) Bohužel jsem trochu neprozíravě zvolila svou starou přezdívku, a proto vám sem nedám odkaz - někdo by mě tu podle něj mohl najít a to bych docela nerada, i když myslim, že dneska bych se mu už postavila statečněji než minule. Jeden nikdy neví. 

Dneska jsem po delší době byla s našima na chatě a dokonce se přidal i brácha, takže to byl takovej family výlet. Nevídané. No ale že by mě to nějak bavilo, to se říct nedá. Cestou tam řídila máma, takže jsem se neustále musela bát o svůj život a ještě k tomu poslouchat, jak se hádá s tátou o špatně nakreslenejch pruzích na silnici. Cestou zpátky to nebylo o nic lepší, protože táta byl celej natěšenej na řízení a jel s náma jako by nás ukrad, takže se mi dělalo špatně a bála jsem se úplně stejně. No a mezitím to taky nebyla žádná sláva, když jsme celej den běhali po zahradě, česali jabka, odváželi hlínu z krtin a tak dále. Normálně bych proti tomu nic neměla, práce na zahradě mě docela baví, ale byla svinská zima a ke všemu mě bolí celej člověk po pátečním bruslení. Včera to ještě šlo, ale dneska mě ty svaly nějak rozbolely, o debilnim zubu nemluvě. Fakt nechápu. Už mi ho vrtali asi dvakrát, vytahali z něj nervy, zaplombovali ho - ten zub má bejt prostě mrtvej, tak co mě na něm furt tak strašně bolí?

Jinak vám toho asi moc nepovím, jsem tu spíš jen z nudy a snahy navázat na tu krásnou psavou, co mě chytla v pátek. Můžu vám říct tak nanejvýš to, že jsem se hecla promazat disk, na kterej mě to pořád upozorňovalo, a už mě to neupozorňuje, což mě těší :D A že zejtra bych měla mít pracovního spicha s kolegou, ale zatím se neozval, takže budu muset vstát brzo ráno a čekat na telefonát, jestli teda něco bude. No a jestli ne, tak se musím sama přimět k aktivitě, ostatně tak nějak jsem si to slíbila, takže bych to měla dodržet. Aspoň krůček po krůčku, když mi nejdou ty standartní. Musím si tu činnost nějak rozpitvat na ještě menší podúkoly a po těch už důsledně jít, jinudy cesta nepovede. Chm. Mrznu, mám hlad a zívám. To mám jako jít spát v jedenáct hodin? To se mi nepodobá :D

Ještě bych chtěla zmínit, že jsem se při tom všem sledování Charmed opět našla ve Phoebe. Ty její sloupky v novinách, studium psychologie, Ask Phoebe, empatie, záliba v bad guys... No celá já :D Až na to jméno teda. Že bych založila rubriku Ask Phoenix a prubla to svoje rádobypsychologický rádobynadání v praxi? Má někdo zájem dělat pokusnýho králíka? :D


Fantasie včera a dnes

23. října 2010 v 19:39
Fantazie je krásná věc a dost dobře nechápu lidi, co o sobě tvrdí, že žádnou fantazii nemají. A nejen že to tvrdí, ona to je z velké části i pravda. Nevědí, co mají nakreslit, když je požádáte o obrázek, neumí vám vymyslet věnování do památníku a když mají vymyslet nějakou primitivní storku na vyprávění, nic je nenapadá. Takovým lidem nezávidím. Já jsem za svou fantazii neskonale vděčná, protože je to pro mě cesta, jak se vyrovnat se světem a jak najít sama sebe.

A co ta fantazie je? No, pořád si třeba něco představuju, nad něčím uvažuju, sním. 24 hodin denně prožiju ve scénářích what if, a z velký části to zahrnuje nadpřirozený, až magický úkazy, popis ideálních situací (jak by se měly věci dít a lidi chovat), duchaření, smrt i život, moje vize do budoucnosti nebo analyzování minulosti s cílem vzpomenout si na to dobrý a z toho špatnýho se poučit a příště to udělat líp. 

Téma se samozřejmě mění podle toho, co na mě v dané chvíli nebo v daném období nejvíc působí, takže kdybych se měla zamyslet nad tím, co se mi v hlavě nejčastěji honí v poslední dobou, tak musím přiznat, že je to hlavně smrt a přemýšlení o budoucnosti. Často si chtě nechtě musím představovat, jak by to vypadalo, kdyby mi umřel někdo blízkej nebo kdybych umřela já sama, nebo naopak kdyby neodešli ti, kdo jsou už pryč. Kdyby svět měl více Wericha, Sováka, Somra, Plachty, více Smoljaka, více Hrušínského, Menšíka, Zázvorkové, Růžičkové a dalších. A často taky přemýšlím nad tím, čeho chci v životě dosáhnout a jak se k tomu dostanu. Mám spoustu vizí a neustále je přehodnocuju podle nových i starých poznatků a uvažuju, co se dá udělat pro jejich splnění a které jsou vůbec reálné.

Fantazie mi pomáhá ujasnit si svoje místo v životě a jeho smysl. Pomáhá mi uvědomit si, kdo jsem a kým mohu být, když na sobě budu pracovat. Žene mě dopředu, k cíli, kterej jsem si vytyčila a o němž vím, že když ho dosáhnu, budu opravdu šťastná. 

Říká se, že převážná většina velkých osobností v dětství a mládí intenzivně snila o tom, že se stanou velkými osobnostmi, takže věřím, že mi to může pomoct stát se o mnoho lepším člověkem - prostě si vysním své ideální já a budu se podle toho obrazu chovat. Ne že bych chtěla bejt zrovna velkou osobností ale chci po sobě něco dobrého zanechat, až jednou odejdu. Cokoli. I když stát se velkou hvězdou je taky lákavé, ostatně we all just wanna be big rockstars :D

Takže fantazie mi nechybí, ale stejně si myslím, že jsem sotva průměr; na světě je obrovský množství lidí, jejichž fantazie naprosto nezná mezí a oproti nimž si připadám ještě hoodně omezená. Namátkou mě napadá třeba J. K. Rowlingová. No koho z vás během cesty vlakem napadne tak promakaný téma na sedmidílnej světovej bestseller? 

Proto mám třeba hrozně ráda děti a dětství jakožto fenomén. Jejich fantazie je bezbřehá a úžasná a při sledování homevidea z mých dětských let jsem fascinovaně strnula nad tím, co všechno jsem si tehdy dokázala vymyslet za hry a představy, a jak snadno jsem na to všechno zapomněla. S kamarádkou jsme třeba dlouhý roky byly rmenový víly, který pořád ohrožoval nějaký černokněžník a který mohly vždy jednou za čas vytáhnout z pytlíčku papírek a poprosit o pomoc zvíře na něm zobrazený. Ze rmenu jsme vařily čaj a ten nám dával naši magickou sílu. A s jinou kamarádkou jsme zase měly takový napůl plyšový mimino, Toma, a o něj jsme se vždycky přetahovaly, která jako bude jeho máma a která její kamarádka :D Zdá se, že už odmalička jsem v sobě měla silnej mateřskej pud :) A víte, že jsem třeba měla imaginárního neviditelnýho psa?

Je mi strašně líto, že už tyhle věci nedokážu nebo že mě tolik nenaplňují. Že je vytěsnil stres a obavy z věcí a lidí kolem mě, že je vytěsnila rutina běžnýho dospěláckýho života a že je tak těžký přivolat zpátky starý světy, v nichž jsem tehdy žila. A myslím, že kdybych se k tomu dokázala vrátit, i moje písemná tvorba by dostala naprosto jinej rozměr a bylo by o co stát, protože vím, že tehdy jsem to v sobě měla (stačí mi kouknout se na slohovky ze základky a nestačím se divit). Asi jsem blázen, že žárlím na svoje dětský já :D Ale tehdy byl svět úplně jinej a mnohem skutečnější než je teď. Teď je všechno takový plochý a nevýrazný, ale tehdy i barová stolička měla tisíc významů a tisíc jmen a svět jako by měl o rozměr víc. Škoda, že dneska z toho zbyly jenom vybledlý střípky a že se nedá jít zpět. Ale zase vidím pozitivum v tom, že si na to vůbec ještě vzpomínám. A co vy? Jakou jste měli fantazii, když jste byli malí?


Ajajajajaj.. :D

23. října 2010 v 12:07 co se mi honí hlavou
Vzpomínáte na toho chlápka z Bohové musí být šílení, jak tohle pořád říkal, když byly nějaký trable nebo něco? Když jsem se dneska vzbudila s pyžamem oblečeným obráceně (předkem dozadu), cítila jsem to stejně :D To byl zase flám...

Začalo to už v půl osmý, kdy jsme se sešli ve fenomenálním čtyřčlenném seskupení a šli na Štvanici bruslit. Nedokážu ani popsat, jak mě nadchla už ta samotná myšlenka, že konečně podnikneme něco jinýho než Mole nebo Karlos. Prostě - lední bruslení? Fyzická aktivita s těmahle lidma? K nevíře :D

cheyennecity.org
Celou akci musím tedy zhodnotit kladně už od první myšlenky. Přidejte k tomu pohodlný brusle, perfektní ledovou plochu, pár dobrých přátel a odečtete bezohledný hovada, co projížděj milimetr od vás rychlostí blesku a extrémně vás tím ohrožujou, a máte naprosto dokonalou akci :) Po třech letech jsem se postavila svému strachu (viz historku z Queensway) a řekla bych, že jsem to zvládla přinejmenším na pěknou dvojku :)

Prvních pár koleček jsem si to radši prošudlala kolem mantinelů, abych si zvykla na terén a na způsob pohybu - jako bych se poprvé učila chodit a vůbec nevěděla, jak na to - to je bláznivej pocit po dvaadvaceti letech života :) Pak jsem se odvážila a až na pár momentů znejistění, kdy jsem se radši k těm mantinelům vracela, jsem si to ve zbytku času bruslila docela slušně, řekla bych. Hezky svým tempem, no stress, soustředila jsem se na pohyb a na pocit z plochy pode mnou, soustředila jsem se na vlastní dech a snažila se koncentrovat a nenervovat se těma bláznama okolo mě. Jeden se o mě mimochodem krásně přerazil, docela jsem se mu vysmála. Kretén, má koukat, kam jede :D Pár pádu se teda nevyhlo ani mně, ale já aspoň padám "elegantně  a roztomile", jak mi bylo řečeno, a nikoho přitom neohrožuju.

Po dvou hodinách už jsme toho měli dost, takže jsme se velmi ochotně (až na jednoho) odebrali pryč z plochy. Všichni jsme hekali a chodili jako namrdaný kačeři, ale bylo zjevný, že se nám to všem líbilo a že to byl fenomenální nápad :)

Pak jsme to přes zastávku v KFC vzali na Vinohrady, kde se k nám připojil pan Ex, a snad dýl než hodinu jsme hledali nejdřív čajovnu, pak hospodu, kam bychom zapadli na pár pivek. Jenže byl pátek a pozdě večer k tomu, takže kde nebylo zavříno, tam nebylo k hnutí ani dejchání, a naše hledání tak dopadlo neslavně. Pak jsme postupně poztráceli dva členy výpravy a zbyli jsme tři stateční, zmrzlí a nevybouření, a tak jsme si u čongů koupili dobré vínečko a sedli si s ním na Palačáku pod stromy, abychom v něm našli nějakou tu pravdu.

Pravda se ukázala být taková, že se nám ještě nechce končit, a tak nakonec přišel ke slovu návrh, kolem kterýho kroužíme jako supi už pár měsíců - rockotéka ve Vagonu :) Musím říct, že ani tam nebylo pomalu k hnutí, bylo tam strašně nedejchatelno a fronta na šatnu byla prostě monstrózní, ale zase libově hráli a navíc jsem tam potkala jednoho neuvěřitelnýho člověka, kterýmu jsem se i po tak náročnym dni a večeru líbila (asi měl taky nacamráno, jinak si to nedovedu vysvětlit :D), suverénně mě stáhnul o číslo, vystál se mnou frontu na šatnu, koupil mi dvě vodky (here we come, kocovino) a vůbec se mi velmi mile věnoval :) Pak se k naší původní grupě přidali další dva dorazivší přátelé (to už jsme na čtyřech kamarádech + jednom neznámym  fešákovi na jednu holku, no, fakt jsem si nestěžovala :D), a šli jsme trsat.

Už jsem  zmínila, že zbožňuju tanec? :) Bylo to najednou tak úžasně osvobozující, byla v tom ohromná energie, kterou mě všichni ti kluci nabili, a která mnou pulzovala, když jsem s davem řvala "we will, we will rock you". Bylo to prostě nádherný a vlastně mi ani moc nevadí, že to dopadlo tak, že jsem dostala pecku do hlavy od nějakýho týpka, co se tam s jinym týpkem mydlil na parketě (oni se tam včera vůbec hrozně rvali). Dostalo mě to na vzduch a díky tomu jsem taky pochopila, že všechna ta ignorace, která mě trápila, je opravdu něco, co si nesmím brát k srdci. Že naše přátelství má naději, byť mě hrozně sere, jak pro mě nepřirozeným způsobem se k němu dopracováváme. Prostě jsme ještě neskončili. Procházíme těžkým obdobím, ale zase bude dobře. Zase si jednou můžeme být nablízku. And I give up forever to touch you, 'cause I know that you feel me somehow...

Tím ovšem večer víceméně skončil, neboť toho mydlení na parketu bylo vážně moc a vzduchu málo, a tak jsme se postupně rozpustili a ti, co neodešli doposud, se pak rozptýlili po trambajkách a každej si šel po svym. Kromě Dizzyho, kterej se mnou měl společnou cestu až na Pavlák, a tak jsem měla příjemnou a nabíjející společnost až do posledního okamžiku.

No a dneska? Dneska jsem se vzbudila s dost solidní kocovinou, spokla prášek na ty blbý močový cesty (kterej jsem si mimochodem večer zapomněla vzít :P), svlíkla obrácený pyžamo a po vynucený snídani (fakt mi bylo blbě, ale potřebovala jsem se prostě najíst něčeho teplýho, tak jsem si udělala vajíčka, ačkoli obvykle nesnídám) jsem dřepla k internetu, abych se podělila o tak krásný zážitky a vyhledala na facebooku onoho milého človíčka z Vagonu. V úterý máme rande. No neni svět krásnej? :D

Taky bych ráda zmínila, jak neskutečně jsem šťastná ze zjištění, že nic není nadobro ztraceno. Ani s panem Snad-brzy-kamarádem, ani se slečnou Už-jsem-si-myslela-že-je-naše-přátelství-v-prdeli. Věřím, že pokud teď budu dávat opravdu dobrej pozor na to, co a proč se mi děje, a pokud se mi povede nastolit nějakou lepší vzájemnou komunikaci namísto dusení se sama v sobě, bude brzo zase dobře a možná ještě líp. Love is over, srdci je to pořád líto, ale už jsem to přijala a teď chci dát všechno, co mi zbylo, do vytváření další krásný etapy těchhle pochroumanejch vztahů. Jsem už dospělá a když můžu kalit jako dobytek, snad mám v sobě i dost síly na to, abych ty všechny rány dokázala ovázat a zhojit. Alespoň po včerejšku v sobě tu sílu cítím. Žádný comebacky, žádný další trápení se. I just want you to know who I am. Both of you.

A vše se v dobré obrátí...

22. října 2010 v 18:29 co se mi honí hlavou
Sun
Opět se nám potvrzuje pravidlo, že čím horší den očekáváte, tím je nakonec lepší :) Včera v noci mi bylo fakt hodně zle a bála jsem se, co se dneska bude všechno dít hnusnýho, a nakonec to dopadlo nad očekávání výborně. 

Tak třeba ráno jsem šla na krev a místo klasickýho omdlévání a od žaludku se špatnědělání (jeez, to jsem zase češtin) jsem byla za pět minut venku se vším všudy, s veselou náladou a ještě jsem si parádně pokecala se sestřičkou :D Nic mě nebolelo, špatně mi taky moc nebylo, žádný komplikace se nekonaly, žádný kyselý ksichty. Skvělá to žena :)

Po krvi jsem se rozradostněna vydala domů, kde jsem si umyla vlasy a nakopnuta hladce proběhnuvším ránem a rebelstvím, vyplynulým ze včerejší depky, jsem si na ně napatlala tmavě fialový barvicí pěnový tužidlo, že jako skoncuju s tou odrostlou zrzavou a vůbec, aby prostě byla změna. No. Zasrala jsem si celý umyvadlo, nejde to z něj dolů a mám dvoubarevnou hlavu :D Z lenosti a nedostatku času jsem si to totiž obarvila jen vepředu a vzadu jsem to nechala zrzavý. Ale nevadí, mně se to líbí :D

Po barvení jsem se vyfikla na poradu, v tomto případě spíš na popravu, jak jsem očekávala. Ale ani ta se nekonala; namísto toho jsem se dozvěděla nejednu pozitivní zprávu, dostalo se mi nečekaného povzbuzení od jednoho staršího pána, co se tam na mě vždycky culí a nesmírně zdvořile mě zdraví, potkala jsem tam jednoho moc milýho fešáka, co se mnou chodil na školení (mám podezření, že je teplej, neboť na takhle milý kluky opravdu nejsem zvyklá :D), a ještě jsem zašla s kolegou na obídek, u nějž jsme probrali pár důležitejch pracovních věcí. Hrozně mě to všechno nakoplo a dalo mi to naději, že to snad přece jenom půjde a že kdyby ne, tak to určitě není jenom mojí vinou, protože ten dojem, že se všechno akorát komplikuje, nemám zdaleka jenom já - naopak ho tam mají všichni do jednoho. 

Po obídku jsem dřepla ke kompu, pustila oblíbenej playlist, trochu fotila, trochu upravovala, trochu koukala na Charmed a hodně chatovala. Světe, div se, začala jsem používat facebook chat! A zatím docela funguje, kupodivu :D Taky jsem se registrovala na last.fm. Zatím tomu sice moc nerozumím, ale to se poddá. Hlavní je, že se blýská na lepší časy - ostatně jedno zajímavý zjištění letošního roku je, že když mám mizerný období, nefotim se. Za září mám třeba nějakejch pět fotek. A teď v říjnu? Mám plnou složku a jedna lepší fotka než druhá. Takže jakýpak copak, když i podle tohodle ukazatele jsem na velmi dobrý cestě ;)

A abych tomu dni nasadila tu správnou tečku, jdu si zabruslit na led (ano, čtete správně. m. si po třech letech stoupne na lední brusle a znovu bude pokoušet doslova vrtkavé štěstí) s pár přáteli :) No, možná že tím naopak dokážu, že nic nemůže bejt dokonalý, až se rozsekám a někdo mi přejede a uřízne prsty, ale třeba ne, třeba to prostě bude sranda :D Teď mě omluvte, jdu si vycpat kalhoty polštářem a ovázat kolena molitanem ;)


K pocitu méněcennosti

22. října 2010 v 1:53 co se mi honí hlavou
Dneska mě dojebala kamarádka, kterou jsem znala půlku života a nemálo let jsme byly totální soulmates. Jenže znáte to. Those days are gone. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mě to nevzalo - a divíte se mi? Jsem už prostě taková, jsem takovej věčnej stěžovatel, kterýho zajímá, co se kolem něj děje, a kterej potřebuje spoustu lásky k tomu, aby mohl fungovat. Někdo by řekl umělec. A někdo zas tvrdí, že mám problém s nedostatkem sebevědomí a komplexem méněcennosti. No, k tomu bych se ráda vyjádřila, jestli dovolíte. 

Moje sebevědomí je naprosto v pořádku. Popadají-li mě občas záchvaty vzteku a lítosti nad tím, jak to dopadlo s panem Ex, ráda bych viděla toho smělce, co by mi to chtěl vyčítat. Jsou to nějaký dva měsíce po rozchodu a tak je snad normální, že mě to ještě dost bolí. Mám-li potřebu vyrovnávat se s tím srderyvnýma výlevama na blogu, no tak ji prostě mám a komu se to nelíbí, ať mi prdel políbí. Tady to je moje a nikoho ze svých známých nenutím číst, co se mi honí hlavou, a zařizovat se podle mých citů k někomu. 

Co je ale vtipný, je, že mě vlastně ten samotnej rozchod sere ze všeho úplně nejmíň. Co mě trápí, je ta zrada, za jakou považuju sliby o udržení přátelství a následnou ignoraci, která místo aby ustupovala, se jen stupňuje. Ale zase - chlapi to prostě vnímají jinak. Mají pocit, že takhle to bude nejlepší. Myslí si, že vám asi bůhvíjak pomůže, když se o vás nebudou zajímat a sotva odpoví na pozdrav. Zajímalo by mě, kde se v nich to přesvědčení bere. 

Za sebe můžu říct, že právě ta ignorace mě trápí, protože si nedokážu představit, jak by se dala skloubit s přátelstvím, o které stojím. Alespoň já to myslela vážně, když jsem říkala, že přátelství s ním je pro mě důležité. A jestli mě někdo chce rozebírat a hlásat, že to jen tak říkám a že se k němu upínám a doufám, že se ke mně vrátí, no fajn. Poslužte si. Já ten rozchod neiniciovala, takže to je snad normální, že občas přemýšlím, jestli by se to nedalo zase slepit, ale to je čistě můj problém a jeho to vůbec nemusí srát. On by o comeback nestál a já to beru. S tím už jsem se prostě srovnala a rozhodně nemám v plánu ho nějak uhánět, jak si někteří myslí, nebo ho na kolenou prosit, aby se ke mně vrátil. O to bych nestála ani já. Při rozchodu jsem pláč neudržela, ale to ještě neznamená, že nemám svou hrdost.  

A ménecenně si taky nepřipadám. Poněkud jsem si posrala život a už dva roky si "vychutnávám" následky, ale nelituju se. Můžu za to já, můžou za to někteří jedinci kolem mě, může za to společnost, moje příliš hloubavá nátura, moje empatičnost atd atd. Whatever. Prostě se stalo. Ale i když mám špatný období, pořád před sebou vidím světlejší zítřky. A vím, že dokážu žít sama za sebe. Postavit se na vlastní nohy. Jen se mi to dělá obtížně bez tý lásky a podpory, která je pro mě tak životně důležitá. Ne proto, že bych si sama o sobě připadala k ničemu. Ale protože jsem taková byla vždycky. Vždycky mi záleželo na druhých lidech a na tom, co si myslí, co cítí. A to, že mi záleží na panu Ex, ještě neznamená, že bych mu znovu dovolila vytřít si se mnou prdel.

Jde o to slibované přátelství. Vždycky jsem potřebovala mít po svém boku strážného anděla, který mě v mých krocích podpoří a bude po té cestě kráčet se mnou. Ne pro pocit méněcennosti, ale proto, že mi to vrací sílu, kterou mi jinak odčerpává svět kolem mě kvůli tý debilní empatii a hloubavosti o všem, co je na světě smutný a špatný. Protože toho dobrýho jsem kolem sebe viděla málo na to, aby to vyvážilo všechny sračky, který mě jinak trápí. Zbytečně? Možná. Ale vy, co vám je svět u prdele, třeba nikdy nenapíšete knihu. Váš text nikdo nezhudební. Vaše hlody si nebude číst devadesát lidí denně.  

Pro ten nedostatek síly jsou pro mě tak důležití přátelé. Proto trávím život v neustálém hledání spřízněných duší, které mi pomohou povznést se nad banality a uvidět svět zase těma nezkaženýma očima, optimistickýma. Kteří mi dají sílu setřást ze sebe všechen ten smog neštěstí, katastrof a hnusnýho lidskýho chování. Jsem proto ubožák, že můj motor jede na lásku a pochopení? 

Vtip je v tom, že lidi často nechápou. Nemůžou, nechtěj, neuměj... Když už vás poslouchaj, tak zase moc a řešej každý vaše slovo - což je třeba u mě k ničemu, jelikož sama často nevím, proč říkám to, co říkám. Rozumět vlastním pocitům je umění nad umění a přihlašte se, kdo se v sobě vždy a za všech okolností vyznáte. Vždycky můžu napsat novej článek, kterým ten starej popřu, ale tady to nefunguje jako status na facebooku, tady prostě zůstanou i vaše starý názory a pocity a kdybych se měla pořád kontrolovat, co jsem kde napsala minulej měsíc, tak se z toho zblázním. Ale to je taky normálka, že se občas vyjadřuju určitým způsobem a přitom později už to tak nevnímám. Názory se přece můžou měnit, ne? 

No tak jsem citlivka. No tak všechno moc řeším. No tak si tím ubližuju. Co je komu kurva po tom? Nikomu jinýmu bych nikdy neublížila (a narozdíl od půlky světa to myslím vážně), je to jen a jen můj boj. Myslíte si, že jste lepší jenom proto, že vám jsou kamarádi ukradení? Nebo že jste něco víc proto, že nedokážete nikoho tak sebezničujícím způsobem milovat? Blázni... Já jsem možná svým způsobem nešťastnej člověk a možná strávim půlku života ve světobolu, ale pořád budu mít víc než mnozí z vás. Pořád budu mít svoje city, který mě dělají tím, kdo jsem, a za který se nikdy, nikdy nehodlám stydět. Jsem to já. A radši ať žiju kus mládí v bolesti než necítit vůbec nic.


To whom it may concern

21. října 2010 v 12:09 co se mi honí hlavou
Bojuju se svou momentální asocialitou. Včera jsem například zorganizovala návštěvu hospody, kam nakonec dorazilo asi šest lidí, což by se dalo považovat za úspěch - jen kdyby každej z nich nepřišel v jinou dobu a jen na skok. O námaze, co mi dalo přemlouvání některých jedinců, kteří nakonec ani nedorazili, nemluvě. A přitom zrovna ty bych potřebovala vidět. Já nevím - myslíte, že si nedají tu práci přijít, protože si myslí, že o ně nikdo nestojí? Nebo vědí, že o ně někdo stojí, ale je jim to jedno?

Já osobně nejsem přemlouvací typ, nesnáším přemlouvání a nesnižuju se k němu, pokud opravdu nemám zájem toho dotyčného vidět - lidi, kdo mě znají, by to měli vědět a chápat, že když už je k tomu pivu přemlouvám, je to co říct a oni by si toho měli sakra vážit a přijít. V ideálním stavu by prostě měli být polichoceni, poděkovat za zájem a říct, že se jim sice nechce, ale "dobře, kvůli tobě přijdu". Jenže to jsme zase u toho, že realita holt není totéž co ideální stav a lidi si dneska nějak nevážej toho, že je má někdo rád. 

A tak se mi povedlo zlanařit jen několik málo vyvolených, což nebylo zrovna dostatečné k onomu zlomu v mojí asocialitě - k tomu, aby mi to dobilo baterky a vlilo to do žil trochu energie a chuti do života. Namísto toho jsem se zase jen vyčerpala vším tím přemlouváním. Typické. 

Navíc mě celou dobu napadaly šílený myšlenky, který jsem nedokázala potlačit. Pesimistický myšlenky. Že ten, koho jsem milovala, se na mě ani nepodívá. Že se vesele baví s kýmkoli jiným, jen ne se mnou, že jediný pohled, který mi za večer věnuje, vyzní asi jako:"A ty jsi  kdo?". Vážně už zapomněl, jak nám spolu bylo dobře? Vždyť jsme se nescházeli jen proto, že jsme byli zaslepeni nějakou zamilovaností, trávili jsme spolu čas, protože nám spolu bylo fajn. Protože jsme si měli co říct. Protože jsme byli přátelé. Jak na to mohl zapomenout?

Pořád mi v hlavě zní otázka, co jsem mu provedla tak strašného, že mě tak hrozně nemá rád. A co se stalo s jeho slovy, že mě nechce ztratit?

Vtipný a smutný je i to, že vlastně vůbec neví, co se se mnou od rozchodu dělo. Tím dnem mě škrtnul ze života, oprášil si nademnou ruce a odešel, aniž by ho zajímalo, co se mnou bude. Včera měl jakousi narážku, z níž jsem pochopila, že si asi myslí, že od jeho odchodu držím celibát. Skoro se mě to dotklo, protože to bylo z jeho strany jen další nepřímé vyjádření k tomu, jaká jsem podle něj chudinka. Což nejsem. Naopak, jsem mnohem víc než si dokáže představit a to, co jsem mu mohla dát já, mu žádná jiná nedá. Žádná na něj nebude tak hodná, aby tolerovala všechny jeho chyby, žádná se nebude tak láskyplně dívat jak spí a přemýslet, co se mu asi zdá, žádná nebude s takovou láskou hladit jeho tvář a hřát jeho ruce. Tolik jsem mu toho mohla dát a to, že o to nestál, mě nikdy nepřestane ničit. Milovat bez odezvy bylo to nejhorší, co se mi kdy v životě stalo, a už nikdy to nebudu moct cítit stejně, už nikomu se nevěnuju tak, jako jemu. Jsem asociál. Jsem citový zkrachovalec a zničená osoba a proto ho nikdy nepřestanu nenávidět stejně jako ho nikdy nepřestanu milovat. Ale chudinka nejsem. 

To jen ty čas od času se zjevující bolavý myšlenky. Ta sůl, co mi sype do ran už pouhá jeho přítomnost. Ne že bych bez něj nedokázala žít. Ale jakej je tohle život? Docela se těším, až ve mně ta bolest jednou zeslábne natolik, aby se podobný články vyskytovaly nanejvýš jednou ročně. Třeba až mu budu přát k narozeninám. 


Světle modrá pavučina

21. října 2010 v 10:38 poesie
Ano a Chlupatomalé Devětidení vesele pokračuje :) Tentokrát jsem si pro vás připravila básničku, kterou jsem napsala před třemi lety v Anglii a v téhle souvislosti jsem si na ni vzpomněla. A že jste to vy, přidám vám k tomu i malou kresbičku- a toho si važte, to u mě neni zase tak častá věc, abych kreslila :D
Světle modrá pavučina

Mám pavoučka za oknem
sedí pěkně v rohu
kolem těla černavého
složil každou nohu

Každé ráno pozdravím ho
říkám, ty se máš
celý den si v klidu sedíš
nic nemusíš, nespěcháš

A on na to: Kdepak, holka
spíš než klid mám trápení
ze světa nic neuvidím
neumím než pletení

Kdybych mohl tak jako ty
denně chodit do práce
pokaždé se nové učit
to by byla legrace

A má vlastně, noháč, pravdu
nachodím se, navztekám
přitom všem však tisíc věcí
pro potěchu také mám

Slunce, květy, vodu, zpěv
nebe a své přátele
kolem stolu smějící se
u historky veselé

Bála jsem se, to je pravda
však teď jsi v jiném světle
co tvoří kruhy třpytící se
v pavučině světlé

Každý z nás má jiný důvod
proč má na tom světě být
a já nemám sebemenší
právo tobě ten tvůj vzít

Jen si seď v tom koutku okna
máš svůj svět, i já svůj mám
seď si v té své pavučině
a měj se, já už utíkám.


Myšlenky podzimního listí

20. října 2010 v 15:33 co se mi honí hlavou
Listí šustí
Myšlenka pro dnešní den: Všeho moc škodí a platí to i o přemýšlení. Například včera jsem si konečně fyzicky uvědomila, kolik práce dá pavoukovi uplést pavučinu. A důsledek? Že teď budu mít špatný svědomí pokaždý, když nějakou vymetu. To je na pytel.

Dneska jsem byla na obědě s kamarádkou. Prospělo mi to. Ten oběd, i ta kamarádka. Už je to sakra dávno, co jsme se viděly, a byť jsme na sebe měly jen hodinu, i ten krátkej čas docela bodl. Některý lidi mi prostě dělaj dobře, kdykoli je vidim :)

Ale je jich pořád dost málo. Většina lidí mě prostě vysává a já se opět nacházím v bodě, kdy bych ze všeho nejradši sbalila švestky a vydala se znovu pokoušet štěstí za oceánem. Rozhodně bych to teda potřebovala. Proč to neudělám? Sama nevím. Protože tu mám něco rozdělanýho, protože se mi teď zrovna nechce z vyhřátýho hnízdečka, když jsem konečně uprostřed jeho rekonstrukce k obrazu svému, protože pořád doufám v zázrak a protože ačkoli se milion věcí posralo, pořád mám ještě sílu bojovat (kde já ji jenom beru?). Pořád mi to tu není ukradený. 

Dneska jsem si třeba zase krásně diagnostikovala pohodlnost, strach a prokrastinaci, a ať to vypadá jakkoli, já prostě pořád věřím, že když si tyhle věci budu připomínat a když mi semtam někdo nastaví zrcadlo (jak vidno po dnešním obědě, vůbec to nemusí bejt odborník), nakonec v sobě tu sílu najdu a zvládnu to. Že se tomu postavím. Protože z toho, co mi je, se opravdu nedá dostat jinak než že se tomu postavíte a že když už si sakra uvědomujete, co se sebou máte dělat, tak budete ty svoje rady taky poslouchat. Proč je to o tolik jednodušší, radit někomu jinýmu? Už dobrý dva roky se pomaloučku učím radit sama sobě a zaznamenala jsem už koneckonců nejeden úspěch, takže proč v tom nepokračovat? Věřím, že jednou se z těch sraček dostanu, že se konečně přestanu bát a že se postavím na vlastní nohy. Chce to jenom víc skoků do vody a míň plážovýho alibismu ("Když ta voda bude určitě studená a navíc se o mě může otřít ryba..."). Prostě hvns. Poslouchej se, m., když už nic jinýho. 

Z trochu jiného soudku - cestou do práce se ke mně přitočila nějaká stará paní a roztřeseně se mě ptala, kde je tu nějakej katolickej kostel, že byla na Jiřího z Poděbrad a na Míráku a že něco, už nevim co. Prostě že hledala nějakej jinej. To jsem jí nebyla schopná poradit, v Praze je kostelů tři prdele a co já vim, kterej z nich je katolickej? Tak jsem se jí omluvila, že to teda nevim, a ona se skoro rozbrečela, že jí na tom Jiřáku ukradli celou kabelku a že jestli nemám 39 korun, aby se dostala někam - to už jsem ji moc neposlouchala, protože mi jí najednou bylo hrozně líto a přemejšlela jsem, co je to za svině v lidský společnosti, že okradou takovou milou starou pani. Ptala jsem se jí, jestli byla na policii, ona že prej byla, ale že nic nevědí a jestli bych byla tak strašně hodná s těma drobnýma. To samozřejmě nebyl problém, bylo to ostatně to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat, spíš jsem se ještě cítila jako idiot, že neudělám víc. Ale co zmůžu? 

V ten moment se k nám přidala nějaká mladá pani s kočárkem a jestli prej nemám kovovou padesátikorunu za papírovou, že potřebuje do parkovacího automatu a že by musela někde složitě rozměňovat, tak jsem samozřejmě rovnou pomohla i jí, když už jsem tu peněženku držela v ruce, ale už jsem si skoro začínala myslet, že se na mě domluvily nebo co :D Nicméně ta stará pani mezitim zmizela a já spěchala na školení, takže jsem se tím nějak zvlášť nezabývala. 

Co jsem ovšem přišla domů, pořád na ni myslím. Jak se jí třásl hlas, jaký měla vlhký oči, jak ztraceně vypadala... není to zvláštní, jak jeden jedinej den může bejt pro jednoho člověka úplně řadově nudnej, pro druhýho třeba veselej a pro třetího k pláči nešťastnej? 

Ona a Stařec

20. října 2010 v 0:49 co se mi honí hlavou
-> alfa-centauri.blog.cz
Malé Chlupaté Stvoření z Alfa Centauri vymyslelo takovou zvláštní věc - že zadá tři témata a na každé z nich budou blogeři po tři dny tvořit pod nálepkou Chlupatomalého Devětidení (nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že by tam měla být dvě "n"). No a protože mi ta zvláštní věc připadá i pěkná, pustila jsem se do toho i já :) Moje psavá je teď poněkud v útlumu a neměla jsem moc času, takže to nebude žádný veledílo s příběhem, prostě jen taková scenérie, co se mi vybavila v hlavě, když jsem to téma čapla do rukou. Snad se i tak bude líbit. 

Toho večera se vše dělo tak kouzelně stejně jako ve kterýkoli jiný večer. Mihotavé stříbrné světlo se roztančilo po hladině klidného  jezera, v němž by se schoval celý svět, a jen drobné vlnky, poháněné slabým dechem večerního vánku, napovídaly, že scenérie žije, že není pouhým obrazem na plátně.

Noc byla chladnější než obvykle, ale Starci to nevadilo. Jemu totiž nevadilo nic. Žádný vichr, žádný mráz, žádné žhavé Slunce, ba ani ten největší déšť jeho mohutné paže a ježatě zarostlé temeno nemohli ohrozit, na to byl příliš stár a měl až příliš síly. Dávno už tomu, co jako malé semínko zakořenil ve srázu pod horou Nezkrotnou, zavrtal se do zdejší úrodné země a rozhodl se, že už nikam nepůjde. Dávno tomu, co se jako slabý výhonek provrtal skrz hlínu a vykoukl na svět. Tehdy shledal, že se ocitl na tom nejkrásnějším místě na světě, a pochopil, že pro tuhle nádheru se narodil.

Kopce zde byly kulaté a zahalené měkkou mlhou a jediná Nezkrotná se jako nejvyšší zub této krajiny vzpínala k nebi přímo za jeho zády, chráníce tím vše, co by se zde chtělo usadit a zapustit kořeny u její paty. Stařec byl tehdy ještě mlád a o světě mnoho nevěděl, přesto však cítil, že tady mu bude dobře. A bylo.

Den co den mu nohy omývaly podzemní vody a s jeho lístky si hrál nezbeda vítr, co už všechno viděl a všude byl. Jak ten vám uměl vyprávět! A všechno, všecičko stromu řekl, zatímco vrabci ho drbali za uchem.

A noc co noc za ním přicházela Ona. Měla stříbrné vlasy a tvář tak líbeznou, jak jen si dokážete představit. Medovým hlasem k němu vždy promlouvala a pověděla mu toho tolik o té zemi, kam ve dne chodí spát, že strom brzy poznal celý svět. Slyšel všechno o lidech, o zvířatech, o věcech a o citech, poslouchal velké příběhy s ještě většími hrdiny, slyšel i to špatné, ale z toho si hlavu nedělal. Jeho se netýkaly. To byly věci, co patří kamsi daleko, za vodu a za hory, k nimž už ani nedohlédne, tak co by se trápil. Kdepak. To se raději radoval z toho pěkného a poslouchal, co mu stříbrná paní povídá. 

A poslouchá stále. Ona a Stařec ze světa nezmizí. Byli tu dávno a budou i nadále, dokud se čas nestočí do spirály a nezačne jiný věk. Pak možná přijdou v jiné podobě a setkají se v jiném prostoru, ale jeden pro druhého tu budou navěky. Měsíc a strom v noční krajině.

Trocha autopsychologie

17. října 2010 v 16:25 co se mi honí hlavou
Prožívám asociální období. Nejdřív jsem si myslela, že to je jen tím nachlazením a mou poctivostí při léčení, ale teď už se regulérně schovávám doma před světem. Tejden jsem nikde nebyla, vyspávala do oběda a odpoledne trávila u Čarodějek. Ve čtvrtek mě do toho ještě sebral ten blbej zánět močovejch cest, takže moje alibi se tím prohloubilo a dostalo konečně reálnej ráz - s tím jsem opravdu nechtěla nikam chodit, aby se to nezhoršilo. Jenže teď už ten zánět neni tak silnej, venku je nádherný počasí a já, ačkoli jsem měla celej den volnej bejvák, jsem toho ani nijak nezneužila (žádné tajné návštěvy tento víkend), ani jsem nešla na procházku do parku, prostě nic. Zas jen ty blbý Čarodějky. 

Všechno mi to došlo včera večer, když mě Denda vytáhla mezi lidi, a sice na návštěvu ke K. a L. - našim kamarádům, co bydlej spolu a jsou to tak naturální lidi, jak jen to jde (tohle raději nebudu rozpitvávat :D). Už cestou tam jsem měla pocit, že mě někdo hladí proti srsti, a když jsme došli, ten pocit se ještě prohloubil. Nevědomky jsem si sedla do nejzazšího gauče, do kouta, kde na mě nikdo nemohl a odkud jsem měla přehled o všem. Protože se cítím hrozně nejistá v otevřenym prostoru. I tady v pokoji se pořád ohlížím přes rameno a pokud mi to ohebnost dovolí, svezu se vždycky do židle tak, abych měla krytá záda. A mluvit s někým, byť jen po telefonu, mi činí velký potíže. 

Přicházelo to ke mně po špičkách už delší dobu. Takový to:"Dneska ne, nějak se mi nechce ven.", "Promiň, ale bolí mě břicho, na to pivo zajdem někdy jindy."... A kam jsem se dopracovala? Dneska jsem odmítla pana Prdelku, když jsem přitom ještě ráno na tu procházku opravdu chtěla jít a zrovna na něj jsem přitom myslela. Co mi to sakra je? 

No, ten certifikát z psychologie nemám jen tak na parádu, takže si odpovím sama - je to strach. Strach z následků toho, že jsem se celej měsíc flákala, pokud jde o práci, že se na mě valí povinnosti, který jsem odkládala a už teď je pozdě je splnit, strach z toho, že to zase všechno poseru. A ten strach mě ochromuje natolik, že to doopravdy posírám. Nejsem schopná si pomoct, nejsem schopná udělat něco pro nápravu věcí, pořád jenom čekám, že mě spasí zázrak nebo že přijde někdo, kdo mě k těm věcem dokope. Jenže proč to dělám, když vím, že to nefunguje? Proč si to sakra dělám? Vždyť tím ubližuju jenom sobě, tak proč mám pocit uspokojení, když se mi podaří strávit další den schovaná před lidma? Proč mi nepomáhá fakt, že svůj problém umím pojmenovat? A kde je princ na červený motorce, aby mi podal pomocnou ruku? To jsem bez lásky vážně tak bezmocná?

Ani tu psavou už nemám. Napadá mě tolik úžasnejch věcí, někdy jsem na sebe až pyšná pro to, jak hluboký mám myšlenky, ale k čemu mi to je, když je ani neumim zformulovat a podělit se o ně? A proč Ho kurva nemůžu dostat z hlavy? Už je to skoro dva měsíce a já nevidím naprosto žádnej pokrok, pokud jde o zpracovávání bolesti z jeho nepřítomnosti. Přejde to vůbec někdy? Dokážu všechno, vždyť jsem silná na tolik věcí, tak proč nedokážu žít bez něj?

Tweet tweet

11. října 2010 v 17:49 co se mi honí hlavou
"Dobrý den, zajímáte se o lidská práva?" No jasně, zajímám se hlavně o to, kam se podělo moje právo dojít svobodně do práce, aniž by mě přitom buzerovalo pět týpků z Amnesty a tři z T-Mobile. To už jim neni nic svatý? Chci žít na vesnici. 

Matinka prohlásila, že když si vydělám aspoň patnáct tisíc, necekne nic o tom, že spim do oběda. Sice na to mám omluvu, že jsem (nojo, už zase) nemocná, ale whatevs, do týdne by mi mělo aspoň těch patnáct přijít, takže uvidíme, jestli bude nebo nebude cekat.

Kamarádství je zvláštní věc. U některejch lidí si prostě nemůžete bejt jistí, jestli to jsou nebo nejsou vaši kamarádi - když jste totiž s nima, zdá se, že jsou pro vás schopni udělat téměř cokoli, ale právě to "bejt s nima" je většinou nepřekonatelná překážka. Oznámení "Sorry, brouku, nestíhám, necháme to na zítra", a pak tejden ticho po pěšině je u nich běžnou praxí. 

Dneska mě v metru kontroloval naprosto rozkošnej revizor. Ani jsem nevěděla, že tuhle práci dělaj tak mladý lidi, zajímavý. Málem už mě měl napsanou, jelikož jsem tu lítačku za prase nemohla najít (tašky přes rameno jsou prostě bezedný), ale nakonec jsem měla štěstí. Ještě na mě cvrlikal cosi o tom, že mi to sluší nebo co, a přál mi hezkej den. Milé :)

Ve svym oblíbenym čongskym krámku jsem opět nakoupila náruč extra levných, ovšem nedocenitelných nezbytností jako je pudr, antiperspirant, nějaký to prádlo a teplý návleky na ruce (konečně je mám). To všechno jsem pořídila cca za kilo, což mě tak potěšilo, že jsem po návratu domů udělala mámě módní přehlídku (společně se vším, co jsem pořídila včera na bazárku). Její komentář:"Já se picnu, vona si na hodinu vypadne z baráku a vrátí se s tak pěknejma věcma" mi ten den opět o štych vylepšil :)

Asi se ukašlu k smrti. Litry teplejch čajů, stopangin, müllerův sirup - všechno je to na velký hnědý. Co ještě mám dělat, aby to přešlo? Chci-bejt-zdravá! Chci-bejt-zdravá!

Na jednom plakátu v metru stálo, že "Pravá láska neumírá". Mám to chápat tak, že Ho budu milovat navěky? Toto se nelíbí uživateli m.. To radši budu doufat, že to pravá láska nebyla a že mě ještě čeká něco mnohem lepšího, mnohem skutečnějšího. Wow, to se ovšem mám sakra na co těšit :)

Čeká mě příjemný večer v příjemné společnosti, takže mě omluvte, jdu trochu poklidit a vymyslet nějakej "model" na sebe. Btw, to modrý tílko byla skutečně dobrá volba, mám v něm fakt pěkný prsa. Bejt ženská mě baví ;)

Jen ještě trocha podzimní moudrosti na závěr: 

Nedívej se příliš pod nohy, nenajdeš tam víc než pár plivanců, žvýkaček a možná nějaké drobné. A nedívej se ani moc na nebe, ani tam nespatříš víc než hejno ptáků, několik stíhaček a Sluníčko, které tě oslepí. Dívej se raději lidem do očí, tam totiž najdeš všechno. 
The Puttytribe