Hlava a pata

29. září 2010 v 22:21 |  co se mi honí hlavou
No jestli jsem to neřikala, že vlezu do AK a v tu ránu mě ta těžce nabytá psavá opustí. V sobotu mě vzali, dneska máme... (hledá v kalendáři) ...středu, a psavá je ta tam. Jestli ono to ovšem nebude taky tim, že se kolem mě vůbec nic neděje a že teď ani moc nehloubám (což je u mě co říct).

Teda ne že by se nedělo vůbec nic, ale máloco z toho, co se děje, je publikovatelný nebo zajímavý. Třeba jsem se opět ujistila v tom, že nic netrvá věčně a že i ti nejlepší přátelé se jednoho dne mohou vzbudit a zjistit, že se každej vydal jinou cestou, po níž ho ten druhej nemůže následovat. Ne že by to pro mě v tomhle konkrétním případě byla nějaká novinka, to odcizení pozoruju už pár let, ale včera mi to bylo opět připomenuto. No co. Už jsem pár přátel ztratila, další odcizená duše do tuctu mě nezabije.

Taky se nedá říct, že bych nad ničím nehloubala, ale to víte - same old same old. Hledání smyslu života, citová prázdnota, otázka po existenci nějaký naděje, sumírování dosavadních úspěchů, hledání sil sama v sobě, hodnocení lidí kolem mě... nic nového pod sluncem. 

Včera byl svátek, mně bylo blbě, spala jsem cca do tří hodin odpoledne a po zbytek dne jsem byla malátná, měla migrénu a křeče v břiše (nesnáším tuhle část měsíce). Večer jsem byla poctěna návštěvou, ale o tom sem nemůžu psát, takže zase nic :D 

No a dneska to bylo skoro to samý. Vzbudila jsem se teda už v devět, ale migréna nezmizela, naopak ještě zesílila, takže jsem dneska nebyla schopná vůbec nic dělat. Jen jsem se povalovala po posteli, courala bytem, tu a tam počítač, no znáte to. 

Teď k večeru se to trochu zlepšilo. Pomohl brufen (i když účinky na sebe nechaly hoodně dlouho čekat) a taky pár milejch lidí, co mi zvedli náladu. To je na migrénu jedna z nejlepších věcí, řekla bych. Bylo mi řečeno pár hezkejch věcí (zajímavý, jak jsou ke mně najednou všichni milí...), byla jsem pozvána na rande - a to, pěkně prosim, ženskou :D - dostala jsem další libovej mail od mojí někdejší klientky, dokoukala Dead like me (to mě teda netěší, ale když už jsem ve výčtu těch věcí, co jsem dneska dělala), zbastlila spoustu novejch modelů na lookletu a vypila spoooustu čaje. No a teď k večeru mám samozřejmě jako na potvoru chuť na kafe, který si nemůžu dát, protože bych nerada opakovala včerejší noc, kdy jsem se furt budila, převalovala a vůbec. Nebyla to moc příjemná noc. Což je zvláštní, protože jí předcházel docela dost příjemnej večer. Ách, blogerské dilema nastupuje! Psát nebo nepsat? Otevřeně nebo zavřeně? Jak já někdy závidím Citové prostitutce... 

Jo! To jsem vám chtěla. Narazila jsem dneska na úchvatnou povídku na pokračování, a to u Lúmenn. Ta povídka se jmenuje Blázinec a její námět se dost blíží tomu, co se mi už pár dní převaluje v hlavě. Co mi brání hodit ho na papír? Tak předně ještě nedozrál. Za druhé námět je jedna věc, příběh už jiná. A za třetí neumím psát povídky na pokračování. Mám už tolik rozepsaných věcí bez konce, a ne a ne se k tomu konci dobrat. Nevím, kam to směřuje, ani jestli to vůbec k něčemu směřuje. Napadá mě k tomu vždycky spousta věcí, ale to by chtělo mnohem víc práce, aby to všechno stálo na solidních základech, aby to do sebe zapadalo a aby se čtenáři nemuseli pořád ptát "proč?", "jak?" a "jaktože, když...?". Chci, aby to mělo hlavu a patu a k té patě se pořád nějak nemůžu dobrat. Doufám, že se dožiju důchodu, abych to všechno mohla dokončit. A že jednou něco i vydám a lidi si to budou kupovat a že se jim to bude líbit. To je ostatně asi snem každýho autora. no ne? :)

Bože, jak ráda bych vám sem hodila něco hloubavějšího, ale nějak to nejde. Všechny myšlenky mi teď v hlavě víří jako smítka prachu při luxování a ne a ne se usadit. Asi za to může ten seriál, kterej ve mně tolik zanechal. A rozečtená zajímavá kniha. A plodný rozhovory po icq. A vzpomínky, ach, ty vzpomínky...

I miss that town
I miss the faces
You can't erase
You can't replace it
I miss it now
I can't believe it
So hard to stay
Too hard to leave it.

 


Komentáře

1 Ina Ina | Web | 29. září 2010 v 23:36 | Reagovat

K těm přátelům - ani ponožky neztrácíme a neměníme tak často. Přátelé jsou infekce duše, která se cítí sama úděsně bezradně a neznadějně. Jinak je to pojem bez reálného základu. Naprosto o ničem.

2 Irwain Nornossa Irwain Nornossa | E-mail | Web | 30. září 2010 v 1:28 | Reagovat

Nic si z toho nedělej. Já se svou vysněnou vlastní doménou píšu přibližně jednou za týden, což je zoufalé, ty fotky jsem taky nepředělal, stejně jako design, takže…
Ale ono to vždycky docela zamrzí. Když takhle někoho ztratíš.
Lúmenn? A to jsem si myslel, že net konverguje k nekonečnu. Takže Ty už taky znáš onu slavnou Lúmenn.
Ten seriál ve mně taky něco zanechal, i když se mi z počátku nelíbil, protože to byl svět, ve kterém jsem žít nechtěl.

3 m. m. | 30. září 2010 v 11:58 | Reagovat

[1]: Tak s tím nemohu souhlasit. Opravdových přátel jsem v životě měla jen málo a jejich ztráta je vždycky bolestivá, protože s tím člověkem odchází pořádný kus mého života. Ale tak už to chodí, je třeba jít dál.

[2]: Nekonečno neexistuje, stejně nakonec zjistíš, že se pořád vracíš dokola tou stejnou cestou - a že se všichni blogeři navzájem více či méně znají :) Onu slavnou Lúmenn jsem už kdysi někde potkala, ale teprve teď mi učarovala tím příběhem. Je to jako by se mi někdo hrabal v hlavě a napsal skvostné dílo podle mých vlastních myšlenek. Prostě mi to sedlo

4 Irwain Nornossa Irwain Nornossa | E-mail | Web | 30. září 2010 v 16:47 | Reagovat

[3]: Musím Ti oponovat, nekonečno je, a je blíž, než myslíš. Není to nic hmotného, je to lidská blbost. Nikdy bys nedosáhla na její konec, protože lidi jsou prostě jen lidi.
Nekonečno je čísel.
A heslo „Klíč k nekonečnu“ v týhle době ještě nikomu nic neříká, takže to vynechám.
No vidíš, já jsem se s ní taky potkal, několikrát, reálně. Je jiná, než na blogu.
A já jsem se na to taky chystal, tak jsem zvědav.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe