Září 2010

Hlava a pata

29. září 2010 v 22:21 co se mi honí hlavou
No jestli jsem to neřikala, že vlezu do AK a v tu ránu mě ta těžce nabytá psavá opustí. V sobotu mě vzali, dneska máme... (hledá v kalendáři) ...středu, a psavá je ta tam. Jestli ono to ovšem nebude taky tim, že se kolem mě vůbec nic neděje a že teď ani moc nehloubám (což je u mě co říct).

Teda ne že by se nedělo vůbec nic, ale máloco z toho, co se děje, je publikovatelný nebo zajímavý. Třeba jsem se opět ujistila v tom, že nic netrvá věčně a že i ti nejlepší přátelé se jednoho dne mohou vzbudit a zjistit, že se každej vydal jinou cestou, po níž ho ten druhej nemůže následovat. Ne že by to pro mě v tomhle konkrétním případě byla nějaká novinka, to odcizení pozoruju už pár let, ale včera mi to bylo opět připomenuto. No co. Už jsem pár přátel ztratila, další odcizená duše do tuctu mě nezabije.

Taky se nedá říct, že bych nad ničím nehloubala, ale to víte - same old same old. Hledání smyslu života, citová prázdnota, otázka po existenci nějaký naděje, sumírování dosavadních úspěchů, hledání sil sama v sobě, hodnocení lidí kolem mě... nic nového pod sluncem. 

Včera byl svátek, mně bylo blbě, spala jsem cca do tří hodin odpoledne a po zbytek dne jsem byla malátná, měla migrénu a křeče v břiše (nesnáším tuhle část měsíce). Večer jsem byla poctěna návštěvou, ale o tom sem nemůžu psát, takže zase nic :D 

No a dneska to bylo skoro to samý. Vzbudila jsem se teda už v devět, ale migréna nezmizela, naopak ještě zesílila, takže jsem dneska nebyla schopná vůbec nic dělat. Jen jsem se povalovala po posteli, courala bytem, tu a tam počítač, no znáte to. 

Teď k večeru se to trochu zlepšilo. Pomohl brufen (i když účinky na sebe nechaly hoodně dlouho čekat) a taky pár milejch lidí, co mi zvedli náladu. To je na migrénu jedna z nejlepších věcí, řekla bych. Bylo mi řečeno pár hezkejch věcí (zajímavý, jak jsou ke mně najednou všichni milí...), byla jsem pozvána na rande - a to, pěkně prosim, ženskou :D - dostala jsem další libovej mail od mojí někdejší klientky, dokoukala Dead like me (to mě teda netěší, ale když už jsem ve výčtu těch věcí, co jsem dneska dělala), zbastlila spoustu novejch modelů na lookletu a vypila spoooustu čaje. No a teď k večeru mám samozřejmě jako na potvoru chuť na kafe, který si nemůžu dát, protože bych nerada opakovala včerejší noc, kdy jsem se furt budila, převalovala a vůbec. Nebyla to moc příjemná noc. Což je zvláštní, protože jí předcházel docela dost příjemnej večer. Ách, blogerské dilema nastupuje! Psát nebo nepsat? Otevřeně nebo zavřeně? Jak já někdy závidím Citové prostitutce... 

Jo! To jsem vám chtěla. Narazila jsem dneska na úchvatnou povídku na pokračování, a to u Lúmenn. Ta povídka se jmenuje Blázinec a její námět se dost blíží tomu, co se mi už pár dní převaluje v hlavě. Co mi brání hodit ho na papír? Tak předně ještě nedozrál. Za druhé námět je jedna věc, příběh už jiná. A za třetí neumím psát povídky na pokračování. Mám už tolik rozepsaných věcí bez konce, a ne a ne se k tomu konci dobrat. Nevím, kam to směřuje, ani jestli to vůbec k něčemu směřuje. Napadá mě k tomu vždycky spousta věcí, ale to by chtělo mnohem víc práce, aby to všechno stálo na solidních základech, aby to do sebe zapadalo a aby se čtenáři nemuseli pořád ptát "proč?", "jak?" a "jaktože, když...?". Chci, aby to mělo hlavu a patu a k té patě se pořád nějak nemůžu dobrat. Doufám, že se dožiju důchodu, abych to všechno mohla dokončit. A že jednou něco i vydám a lidi si to budou kupovat a že se jim to bude líbit. To je ostatně asi snem každýho autora. no ne? :)

Bože, jak ráda bych vám sem hodila něco hloubavějšího, ale nějak to nejde. Všechny myšlenky mi teď v hlavě víří jako smítka prachu při luxování a ne a ne se usadit. Asi za to může ten seriál, kterej ve mně tolik zanechal. A rozečtená zajímavá kniha. A plodný rozhovory po icq. A vzpomínky, ach, ty vzpomínky...

I miss that town
I miss the faces
You can't erase
You can't replace it
I miss it now
I can't believe it
So hard to stay
Too hard to leave it.


Phoenix rising

28. září 2010 v 0:37 co se mi honí hlavou
Ohohóóó, je to tam! :D Aneb přijali mě do AK ;) Ách ano, děkuji, děkuji... :D

Ne, nemám potřebu to nějak oslavovat, ale jsem ráda. Čekání mě nebaví. Jinak jsem měla připravenou spoustu dojemnejch keců zejména o sobotě a návštěvě Karlosu, po níž jsem se vracela domů v takovym stavu, že jsem málem nedošla (a s alkoholem to nemělo nic společnýho), ale teď na to nemám náladu a ani nevidim smysl v tom, abych se k tomu vracela. Jen bych chtěla říct, že už cca tejden pociťuju obrovskou vděčnost k Ultimate Chopperovi za to, jak mě podporuje, a tudíž mu chci veřejně poděkovat. Celej sobotní večer jsem totiž byla smutná z toho, že jsem ztratila svou oblíbenou stříbrnou žabičku - přívěsek na řetízek - a v noci, když jsem se svlíkala, mi vypadla z výstřihu! :) Měla jsem totiž přes hlavu natažený roztržený punčocháče a ty mě pod prsama stahujou, a tam se ta žabka zachytila, takže God bless the nylons! :D 

To samozřejmě není jediná věc, za kterou UChu vděčím, ale dojalo mě to asi nejvíc ze všech těch drobností v poslední době, protože na tý žabce mi fakt hodně záleží a navíc žába - to je symbol proměny, a já se teď měním ažaž. K čemu, to vám nedokážu říct, ale ten fénix tady, to neni žádná sranda, to na mě fakt sedí jak prdel na hrnec a to mě posiluje. Už dávno nejsem lvem, už dávno nejsem kotětem. Jsem fénix. Jsem drak ohně. Bojte se, muhaha >:)

Mne, nechci vás děsit :D Jen jsem cítila potřebu bejt dramatická. Mluvou normálních lidí bych to popsala prostě jako že mě už nebaví, co jsem doposud prožívala, a bojuju s tím, jak to jen jde. Měním to. 

A taky dneska byl fajn večer. Příjemnej. Zase jednou bez poznámek a příserů k mé osobě, bez blbejch pohledů, takovej v pohodě. Zvláštní, jak obvykle odcházím z hospody s pocitem, že jsem to já, kdo něco hrozně posral. Dneska to tak ale nebylo, thank God once again. Naznačuje to nějakej trend? Nějaký zlepšení? Kéž by. Noční záchvaty breku a zoufalství mě přestávají bavit.


Co mi udělá radost?

24. září 2010 v 22:30 co se mi honí hlavou
Napadá vás někdy, že život prostě má svoje způsoby, jak všechno vyřešit? A prosím neplést s osudem. Osud si představuju jako něco, co je předem daný (to je sice dost povrchní shrnutí mojí představy osudu, ale o něm jsem teď psát nechtěla, takže to nebudu nakousávat), kdežto tyhle způsoby jsou prostě takový detaily, nad kterýma se zasmějete. Jako že nevíte, kterou trambají máte jet, a pak zjistíte, že jednu linku zrušili a že jste to řešili úplně zbytečně. Že to prostě nějaká ta síla nad náma sama vyřeší, když ji necháme. (Btw začínám cítit potřebu onu sílu nad náma nějak pojmenovat, poslední dobou se o ní vyjadřuju nějak často. Co třeba Ultimate Chopper? Napadlo mě to kdysi v hospodě a teď mi to kupodivu přijde jako to nejlepší pojmenování vůbec.)

Tak třeba dneska jsem dostala firemní hrnek (viz níže) a k němu byla taková roztomilá, ale úplně zbytečná keramická lžička. Taková, že jsem nevěděla, co s ní mám dělat. A jak jsem tak nad tím uvažovala, zničehonic mi vyklouzla z prstů a rozbila se. Problem solved. Bylo mi jí trochu líto... sorry, zase se neumim vyjádřit česky... she never actually got to the point of being useful. Her life ended before she could even start to think about what's her purpose in this world. Or what is this world anyway. Sad story, isn't it?

No nic. Možná vám přijde divný myslet si, že má keramická lžička duši, ale u mě je to naprosto normální. Ne že by mi to nekomplikovalo život - zkuste si třeba představit, jak se snažím už pět let vyhodit starýho a naprosto hnusnýho plyšáka, kterej už dávno dosloužil. A nejde mi to. Copak ho můžu hodit do smradlavýho odpaďáku po tom všem, co prožil? Oh, I'm soooo lost cause...

Anyway. Původně jsem chtěla psát o něčem úplně, ale úplně jinym. Kamarád mi totiž řekl, že by mi hrozně rád udělal radost, jen že neví jak. A tak jsem si vzpomněla, kolikrát si o Vánocích říkám:"Kéž by nakupování dárků pro ostatní bylo tak jednoduchý jako nakupování dárků pro mě". Já ocením prakticky všechno. A vůbec nejde o velikost nebo finanční hodnotu dárku, právě naopak. Miluju takový ty drobnosti, třeba hezky barevnou sponku, kterou jste našli někde na zemi, nebo lízátko chupa chups libovolné příchuti. Možná jsem zvláštní, ale pro mě jsou to ty nejmenší věci, co dělají život snesitelným a krásným. Jako třeba: 

Podzim, když je teplej a barevnej, listí, šustící pod nohama, ptáci, zpívající nad hlavou, kopretiny, sedmikrásky, vůbec luční kvítí nebo růže, když hezky voní. Miluju, jak jsou růže sametový a sladký. Miluju horký kakao nebo hrnek dobrýho kafe se spoustou mlíka a cukru, miluju sladkej ovocnej čaj, miluju procházky na čerstvym vzduchu, když mi do tváře svítí sluníčko a hřeje a vítr si kolem mě hraje s listím a všechno to hučí. Lidi se kolem míhaj jako nějaký barevný šmouhy. Miluju cokoli keltskýho - hudbu, symboly, přívěsky, triquetry a podobně. Miluju svíčky. Kočky. Lidi, co uměj hrát na nějakej nástroj - asi nejradši mám kytarový sóla, bubny, basáky, co slapujou, flétnisty, hráče na didgeridoo, klavíristy... 

Ráda dostávám smysluplný dárky. Něco užitečnýho. Něco, co se dá nosit, smlsnout na dvě tři sousta, nebo přečíst. Nepotřebuju, aby mi chlap nosil kytice za x stovek, působí to na mě uměle, hnusně, špatně, nepříjemně... radši ať mi koupí kelímek svařáku, když je zima. A ať nemyslí na peníze. Lidi maj někdy pocit, že když nekoupí něco dostatečně drahýho, je to pro toho člověka urážka nebo co. Bullshit. Dárek za deset, jedenáct korun, mě potěší mnohem víc než nějaká bonboniéra nebo kýčovitá soška čehosi neidentifikovatelnýho. Jenom proto, že plácnu, že se mi líbí žáby, mi nemusíte hnedka kupovat obří věšák na kabáty ve tvaru žáby. Takhle se to prostě nedělá. Keep it simple, keep it small. Co třeba prstýnek z pětikorunovýho automatu? Mě by potěšil mnohem víc... 

Nevím, co bych ještě napsala. Došly mi slova. Padla na mě rozmrzelost z toho, že takový věci nikdo nedělá. Takový maličkosti. Navíc jsem si vzpomněla na loňský Vánoce, na jednu návštěvu Staromáku... padal sníh, byla zima a my se procházeli po náměstí, koukali, co maj kde u stánků dobrýho, a pak jsme poslouchali koledy. Stromeček byl nádhernej, ruce jsme si hřáli o svařák a já v ten moment byla nejšťastnější člověk na světě, protože jsem poprvý po letech cítila toho správnýho "ducha Vánoc". Poprvý po letech jsem ty Vánoce viděla stejně nezkaženě a krásně jako když jsem ještě byla malá. Připomnělo mi to tisíc krásnejch věcí, který jsou pryč a který se už nevrátí. Připomnělo mi to roky mýho života, který jsem promarnila ve smutku a stresování, připomnělo mi to, o kolik radosti jsem připravila sebe i svoje blízké tím, že jsem už nebyla ta malá holka jako dřív. Že nikdo z nás už nebyl jako dřív. Proč takový záblesky přichází tak nečekaně? Proč jsou tak silný? Proč se mi právě stáhl celej krk? Proč... Jen tyhle momenty, záblesky, co znamenají víc než dokážu popsat, nic víc mi z něj nezbylo. Z nás. Chtěla bych mu tolik poděkovat za to, co mi dal. Man gives, man takes. Proč, proč mi to vzal...?


Vcelku (ú)spěšný pátek

24. září 2010 v 16:38 co se mi honí hlavou
A tak už se zase něco děje :) Dnešek byl náročnej, ale nějak se mi povedlo jím proplout téměř bez úhony a snad s pozitivním výsledkem - to se ukáže během pár dní. Zatím to teda stálo za tu srandu, to zase jo. 

Ráno jsem se vykopala už po osmé, jelikož jsem byla extrémně nervózní (něco jako uzávěrka v práci) a bůhvíproč jsem měla pocit, že když vstanu dostatečně brzo, během těch pár hodin navíc se stane něco, co mě uklidní a co mi  pomůže dořešit resty. Inu, stalo se. Volal mi kolega (konečně po třech dnech čekání) a řekl mi hned dvě dobrý zprávy, na něž jsem čekala jako na smilování, a ještě pár dalších potěšujících informací. A že se sejdeme v jedenáct na poradě. 

Ta dnes byla skoro celá věnována hraní Riskuj na téma Produkty naší společnosti, a musím říct, že to skutečně byla vcelku "zábavná forma opakování", jak nám slíbili. Už ve chvíli, kdy školitelce zamrzla prezentace a ona začala nadávat na ajťáky, kteří jí onen nefunkční notebook půjčili, jsme se docela dobře bavili. Samotná hra pak byla ještě lepší, neboť jsem zjistila, že se svými znalostmi jsem na tom (v porovnání s kolegy) dost dobře - a to jsem prosím největší senila a zmatkář a furt mám pocit, že nic nevim. No, zdá se, že něco přece, a takový zjištění vždycky potěší.

Naše strana stolu sice hru prohrála (i když jsem toho názoru, že neprávem), nicméně jsem byla označena za člena s nejvyšším počtem správných odpovědí (z asi deseti lidí), a tudíž mi vedoucí přede všemi potřásl rukou a jako dárek mi věnoval firemní hrnek. Zírala jsem na něj jako u vidění, protože jsem většinu odpovědí střílela jen tak naslepo a u některých naprosto nechápu, jak jsem se se svým pověstným štěstím mohla trefit :D

Příklad za všechny - odběhla jsem si zatelefonovat a po návratu jsem zjistila, že moje skupina právě odpovídá na otázku typu "Jakou slevu můžeme nabídnout v tom a tom případě", no a nikdo nevěděl, všichni nejistě navrhovali tu jedno, tu čtyři procenta, a školitelce se to moc nelíbilo. Už už nás chtěla vyřadit, že nevíme, když jsem jen tak ledabyla mávla rukou, že teda třeba patnáct, ať nežeru :D Měl to bejt joke, ani jsem pořádně nevěděla, na co přesně se ptá, natožpak abych znala odpověď, a ona na mě úplně potěšeně vyvalila oči, že to je správná odpověď :D No měli jste vidět ty pohledy na mě, jako bych se mě snažili proskenovat kde mám  tahák nebo co. Fakt jsem to nepobrala :D

Po školení jsem se potřebovala přihlásit na počítač, ale nevím svoje heslo (myslím, že mi ho ještě nedali; je to přesně jedna z těch věcí, který mám už měsíc mít a zatim mám leda tak velký hnědý), a tak jsem poprosila o pomoc jednu pani, co byla zrovna u vedlejšího stolu. Byla tak hodná, že se tam přihlásila namísto mě a nechala mě, ať si přes ní vytisknu nějaký formuláře. Pak jsem letěla domů odložit tunu papírů, desek a dalších kravin, kterýma nás na poradě zavalili, a přitom jsem se strašně zpotila (kde se venku bere takový vedro?), a tak jsem se ještě spěšně převlíkla a šup za klientem. Od něj jsem to opět vzala přes domov (další převlečení) do práce a odtamtud na centrálu, abych odevzdala svou měsíční produkci. 

Na Florenci jsem zase dobře pobavila několik lidí, jak už to mám ve zvyku. Přijdu si na křižovatku, stojim na červený a čekám. Poslouchala jsem zrovna Keany a pohupovala se v kolenech. Měla jsem dobrou náladu, a tak jsem se usmívala. Najednou koukám, že naproti přes ulici se na mě culí nějakej chlápek. Tak jsem se na něj zaculila zpátky - úsměv od cizího člověka na ulici vždycky potěší - no a takhle jsme se na sebe tlemili ještě pár minut. A pak to přišlo. Naskočí zelená, já suveréně vykročim na zebru a řikám si, že se na něj tedy usměju ještě jednou, až půjdu kolem něj, když vtom najednou šlápnu na nějakej mastnej papír od salámu a uklouznu po něm jak po šlupce. Naštěstí jsem to ustála (zdá se, že tenisky dnes byly opravdu dobrou volbou), ale stejně jsem si připadala jako naprostej kretén, po pánovi jsem se radši už nedívala, jen jsem kvapně pokračovala v chůzi jakoby nic; lidi, co to divadýlko celý viděli, nevnímaje :D 

Myšlenka z tohoto incidentu plynoucí: Lidi jsou dobytek, ani ten blbej papír po sobě neseberou. A že se na ulici neusmívaj? No ještě aby. Oni náhodou moc dobře vědí, že jakmile začnou mít příliš dobrou náladu, někdo nahoře se rozhodne dát jim za vyučenou a podstrčí jim pod nohy umaštěnej papír, šlupku nebo lepivej igeliťák, v horším případě rovnou to hovno, aby se ujistil, že je to opravdu, ale opravdu přešlo. Dobrá nálada se prostě nevyplácí. 

Cestou zpátky z centrály jsem si tedy sice pustila do ucha Spiralling a za zpěvu "Jsem volný, jsem volný jak ten pták" jsem si to šinula zpátky k domovu, nicméně celou cestu jsem nespustila oči z chodníku, dívajíce se velmi bedlivě pod nohy. Některý věci prostě dvakrát v jednom dni zažít nemusim. 

Závěrem bych chtěla poděkovat všem příbuzným (hlavně rodičům) přátelům a sběračům odpadu za to, že mi umožnili stát dnes tam, kde stojím, respektive sedím, s hlavou "jasnou a prázdnou" a s nezlámanýma nohama. První měsíc v práci - check :)


Pocitový článek

24. září 2010 v 9:42 co se mi honí hlavou
Proč mám pocit, že se tu nic neděje? Včera jsem tu do toho celej den čuměla (což je samozřejmě nadsázka, tak nudnej život zase nemám) a přemýšlela, co bych tu s tím provedla, co napsala a podobně. Pročítala jsem si své oblíbené blogy a při zastávce u Citové prostitutky (můj nejnovější objev) mě zase napadlo, jak ráda bych sem psala všechno, co se mi děje, co mě napadá, prostě úplně všechno. Jenže to už byste se ze mě vážně zbláznili a váš obrázek o mně by se asi dost poupravil. Hrozně ráda bych řekla, že je mi to buřt, ale pravda je bohužel taková, že sem přece jenom chodí pár existencí, na jejichž názoru mi hluboce záleží, a tudíž si takový excesy nemůžu dovolit. Škoda. 

Kdybych se tu mohla po libosti rozvalit se všema svejma intimnostma, představila bych vám patrně pana Prdelku, což je takovej můj útěšníček a miláček. Řekla bych vám, jak zhruba vypadá, že je moc hezkej, že ho mám ráda a že jsem světu strašně vděčná za to, že mi ho takhle načasovaně poslal. Pan Prdelka mi nic neslibuje, snad mi nelže (nemá důvod), nic po mně nechce, prostě jsme občas spolu a občas ne. No stress. 

Pak je tu taky pan První láska, u nějž ani teď, po sedmi letech, nevim, jestli jo nebo ne. Někdy se na něj podívám a skoro se zasměju tý představě, že by jo, no ale pak se podívám znova a zase si řeknu - proč vlastně ne? Matoucí. Zvláštní. 

Hlavu mi taky lehce motá pan Cvok, o němž jsem slyšela takový (hezký) věci, že bych z jeho strany čekala úplně jiný chování ke mně. Byly ty věci lež? Nebo umí ty pocity tak dobře skrývat? V každém případě je to smutné. 

A víte co je na tom krásný? Že vlastně ani nemám potřebu řadit k těm, kdo mi motají hlavu, pana Ex. Prostě tam už nějak nepatří. Srdci se pořád stýská, ale už si zvyklo a patrně konečně pochopilo, že nic dalšího už nebude. Třikrát sláva. Proč jen z toho nemám radost? Achjo, May... dej si konečně pohov. 

-

Z trochu jiného soudku - blíží se mi několik výročí. Předně to bude první výročí blogu, ale to až v prosinci (ten se ovšem blíží rychlostí naspeedované veverky). Co z toho plyne? No to by mě taky zajímalo. 

Dál to bude výročí mého pobytu na lookletu. Včera jsem si byla zase trochu zatvořit, a kdyby mi sem šly vkládat obrázky (fakt nechápu, kde se zase stala chyba), hned bych se vám tu pochlubila. Takhle si budete muset chvilku počkat - což vás jistě hrrrozně mrzí. Anyway, prohlížela jsem si svoje první hokus pokusy tamtéž a musím říct, že jsem za těch cca 90 looků zaznamenala obrovskej pokrok. Teda aspoň já ho tam vidim. Ty počty jsou trochu ošemetný, protože ne všechno jsem si uložila, a řadu těch uloženejch jsem časem smazala - včera třeba hned tři - a budu v tom pokračovat, chci tam mít jen to nej nej. No ale aby to mělo nějakou pointu, chtěla jsem říct, že jsem na sebe docela pyšná - na to, jak mě móda nikdy nezajímala, jsem se docela napravila a myslím, že se dá říct, že patřím mezi ty "lepší" Čechy aspoň v tomhle. Že už minula doba kamená a železná a že už se konečně po letech umím líp oblíkat i navrhovat. Kéž bych byla lepší kreslířka a šička, nějaká ta návrhářská škola by mě docela i bavila. 

Vůbec, pokud jde o školy, v poslední době se v partě vedou žhavé diskuse o smyslu studia vš a o tom, co bude pak. Aneb kde se vidíme za pět, deset, třicet let, a podobně. No, je půl desátý ráno a já ještě nesnídala, navíc mi mrznou ruce, takže až takový úvahy tu teď rozvíjet nebudu, ale dělám si pomyslnou poznámku, abych se tomu zkusila věnovat v některym z příštích článků. Takový zastavení a zamyšlení se nad budoucností nikdy neuškodí. 

Co bych vám tak ještě pověděla - trochu nervuju z práce, zase jednou. Vlastně mi to ani nevadí. Ne, když to po tom všem nervování dopadne dobře, což by snad konečně mohlo, no ne? Ale to se ještě uvidí. Ještě nebudu říkat hop, nechci si nabít čumák, ale snad to dopadne dobře. 

Psavá mě pozvolna opouští, a tak to nebudu lámat přes koleno. Mějte se zatím hezky, ještě se pokusím vložit nějakej ten look, ať máte na co koukat a co zdrbávat. Těším se na reakce :) See you ---<@

Do not enter

22. září 2010 v 22:36 co se mi honí hlavou
Včera jsem v Kenvelu viděla téměř dokonalý tričko. Krátkej rukáv, moje oblíbená šedá barva a přes prsa velký srdce s bílym vodorovnym pruhem (srdeční jednosměrka) a mnohokrát se opakujícím nápisem Do not enter. Jak řikám, téměř dokonalý. Jediným mínusem bylo, že si Kenvelo libuje v naprosto nesmyslnejch střizích a výstřih toho trička byl prostě otřesně nemožnej.

V danej moment mě napadlo, že asi nic nevystihuje moje momentální rozpoložení tak přesně, jako tohle tričko (moje emo stránka samozřejmě hned vběhla dovnitř do krámu, jelikož má potřebu neustále světu sdělovat, co se v ní děje a proč - as if anyone cared). Jsem prostě jednosměrná. Dost možná ani to ne. Už pár dní sleduju, že je mi zase jednou všecho ukradený. Přátelé za mnou chodí s prosbou o radu a já jim tu radu klidně dám, ale tím to tak hasne. Normálně bych je hezky vyslechla, uchlácholila, poradila, a pak bych přišla domů a strašně se tím vším zabývala - tím, co se mě vlastně netýká. Ale teď? Já je můžu poslouchat třeba čtyři hodiny, to se nezměnilo, ale celou dobu je mi vlastně u prdele, co mi říkají. Fajn, no tak nemáš prachy. Fajn, no tak ses zabouch a ta holka na tebe dlabe. A co já s tim jako?

Já teď prostě takový věci řešit nemůžu, protože moje srdce se zuby nehty (má takový srdce vůbec nějaký zuby a nehty?) brání jakýmkoli dalším zásahům do jeho struktury, neboť tuší, že by to už nemuselo ustát, a že jeho naprosto nejvyšší prioritou teď musí být citová dovolená. Zní to poeticky, není-liž pravda? Stojí to ale za hovno.

Kamarád, můj první kluk, se mě dneska napůl ve srandě zeptal:"A co když jsem tě nikdy nepřestal milovat?". Říkám napůl, protože jsem mu tehdy musela hodně ublížit a takový věci nikdy nepřejdou - bohužel jsem byla příliš mladá a blbá než abych dokázala řešit vztahy nějak zodpovědněji, a tak jsem se s ním prostě jednoho dne rozešla, jen tak z hecu - že mě přestalo bavit, že ho nevidím častěji (vztahy na dálku prostě nejsou to pravý ořechový), že mi asi tejden nenapsal žádnou smsku (bože, fakt důvod k rozchodu) a že se mi chtělo. Jak řikám, byla jsem tehdy blbá a kdybych jen tušila, jak moc mě měl rád, snad by to dopadlo jinak. Jenže to jsem vědět nemohla, tehdy jsem prostě takový věci ještě nechápala.

Dneska už vím, že jednostranným rozchodem vztah v žádnym případě nekončí - protože ten odkopnutej si to v sobě ponese ještě zatraceně dlouho, má-li v sobě aspoň kouska srdce a lásky (a to tenhle človíček sakra má). A že ani po letech to nikdy nepřestane úplně bolet. Jizvy srdce se prostě nikdy nezahojí.

A protože to moje už je docela slušnej invalida, zkouší, co se dá, aby se to už neopakovalo. A tak je ze mě citovej ignorant. Mám pořád ráda pár lidí kolem sebe, ale už jim to neumim dávat tolik najevo - částečně proto, že si ten můj červenej balonek uvědomil, že to beztak nikdo neocení a že dávat lásku je teď prostě příliš velkej luxus. Luxus, kterej si nemůže dovolit, má-li přežít.

Protože už jsem pár podobnejch situací zažila, vím, že to pravděpodobně přejde, respektive že ta ignorace časem zeslábne a já zase budu ta stará dobrá (ovšem věčně citově týraná - v tomhle má ta ignorace ohromný plusy) m., která všechny miluje a všem pomáhá. Do té doby ovšem sayonara, lásko, jsi mi zapovězena. Už ani při tom líbání nic necítím. Zatracení chlapi, co mi to zas provedli...

P.S.: Odpusťte si prosím komentáře, momentálně píšu jen a jen kvůli sobě a váš názor je mi srdečně ukradenej. Doslova.


Proč lidi doufají

21. září 2010 v 16:32
Víte co, to slovo "naděje" může znít až kýčovitě a mnohdy se nám ty stokrát omílaný frázičky jeví jako klišé, ale ono by to jinak nešlo. Stejně jako by to nešlo bez víry (a tím vůbec nemám na mysli nějaký náboženský vyznání) a bez vůle. My prostě potřebujeme něčemu věřit a v něco doufat, potřebujeme k něčemu směřovat a klást si pořád další a vyšší cíle a v tom nám tyhle "věčný moudra" pomáhají - to je taky jedna z hlavních věcí, která nás odlišuje od zvířat (především jedna z mála těch hezkejch).

Osud nám stokrát nastaví nohu, my stokrát padnem na držku a pak se stokrát zvednem a jdeme dál - proč? Protože máme naději. Protože věříme, nebo aspoň chceme věřit, že zase bude dobře. Že po každém dešti zase vysvitne Slunce, že ten žlutej Punťa, co pro nás odpradávna byl symbolem štěstí, po dlouhý mrazivý noci zase vyleze a prohřeje zemi i všechno to, co po ní chodí a blá blá blá. Nedostal ses na vejšku? Proč to zkoušíš znova? Není to proto, že věříš, že tentokrát to dopadne líp? Vyhodili tě z práce? Jak se cítíš při nástupu do nový? Nemáš někde uprostřed vší nervozity dobrej pocit z toho, že tě čeká něco novýho, co bude určitě lepší a zajímavější, než to předtím?

Mně spousta lidí tvrdí, že žádnou víru nemají a že nevěří v nic "nad náma". Já jim zase nevěřím tohle, protože si prostě nedokážu představit, že by někdo mohl žít bez naděje (a nenechte se zmýlit, i pod hodně silnou vrstvou sarkasmu a pesimismu se nějaká naděje najde, protože proč by ten pesimista jinak pokračoval v žití, kdyby neměl naději, že to hnusný přestojí a že zas bude líp?).

Protože žít je někdy fyzicky i psychicky náročný, protože až na těch pár vyvolených, všichni čas od času dostáváme pořádně zabrat a někdy máme opravdu co dělat, abychom to ustáli. Protože to všichni máme těžký a potřebujeme něco, co nám dá sílu jít dál a rvát se s tim, dokud nezazvoní poslední budík a my neodejdeme do jinýho, mnohem méně stresujícího světa. A to něco je právě naděje. To něco je doufání v lepší zítřky, víra v sebe sama, v lásku, v přátelství, v něco "nad náma". Proto taky máme rádi všechna ta klišé jako že "naděje umírá poslední", "láska je věčná" a podobně, protože jakkoli kýčovitě nám to může znít, někdy je to právě to klišé, co nám pomůže odrazit se ode dna a "jít dál". A v-v-vo tom to je.


Z deníku Madeleine Thorn

20. září 2010 v 12:20
Dnes poprvé se k řeči dostává mé alterego, které je a není mnou a které má, jako každé alterego, své vlastní způsoby, jak se vyrovnávat s realitou. Jako třeba snění.

Zdálo se mi o Něm. Nebyli jsme spolu, a přesto bylo mezi námi jisté pouto, které každý viděl a které by si nikdo netroufnul trhat. Nepatřili jsme k sobě, a přesto jsme patřili jeden druhému. Zvláštní.

Celé se to odehrávalo v několika lokacích, hlavním tématem byl jakýsi zájezd do Londýna, který měl dost společného s pořadem Survivor. Dojít k cíli bylo extrémně fyzicky náročné, sami jsme si museli poradit a najít směr, sami obstarat potravu a kdo padl, nebyl zvednut. Na cestě na nás čekalo jen několik záchytných kempů, kde jsme se mohli osvěžit, dojít si na záchod a podobně. Cestou jsme procházeli velmi zvláštními místy, horskými stezkami, pouští a hustými lesy, kde bylo možno potkat bytosti nadmíru podivné - například jsme byli nuceni projít stovkami skřetů skurut-hai, kteří se sice tvářili poměrně nezaujatě, ale bylo zjevné, že jakmile se na ně někdo křivě podívá, pustí se do nás. A tak jsme všichni koukali do země.

Ke konci cesty jsme pro změnu nocovali v hotelu, který hraničil s temným hvozdem plným zombie a dalších potvůrek, které by jistě nenechaly odejít nikoho, kdo by jednou vkročil na jejich území.

Celé to bylo strašidelné a podivné, z kohoutků tekla rezavá voda a nebylo možno se pořádně umýt po tak strastiplné cestě, takže jsme všichni byli zpocení a špinaví a o nějakém pohodlí se taky mluvit nedalo, přesto to byl ale jeden z nejhezčích snů, jaké jsem v poslední době měla - protože tam byl On. Nijak romantický, nijak zvlášť sdílný, ale byl tam a já věděla, že tam bude pořád.

-

Budík zvonil asi třikrát, než ho to přestalo bavit a usoudil, že u mě dnes nemá šanci. Nechtělo se mi vstávat do reality, kde Ho neuvidím, kde k sobě máme daleko jako přes celý oceán a kde každé Jeho "dobrou" je jako další plivnutí na ten sežmoulaný kus hadru, co mi zbyl v hrudním koši potom, co si do něj utřel boty a zahodil ho. Kdepak, taková realita je mi odporná. Žít ve snech ale nelze, tak co s tím? Snít v bdělém stavu? A co z toho, když Jeho mi to nevrátí?

Cappuccino bear

17. září 2010 v 18:19 co se mi honí hlavou
V životě každé ženy přijde občas moment (obvykle po výplatě), kdy se podvolí svodům nakupování a infantility a jde utrácet peníze nejen za nezbytnosti, ale i za krásný blbosti, který jí budou dělat radost pěknejch pár příštích let. Dá se to celkem snadno odůvodnit psychologickýma a sociologickýma kecama, ale jednodušší je konstatovat, že čas od času si prostě musíme udělat radost něčím nezvyklým a roztomilým. A tak jsem si koupila medvídka! :D

Černé a bílé

17. září 2010 v 0:55 poesie
(Černé je ve mně a bílé jde ven
světlo, co někteří nevidí
rozetne noc, prozáří den
ulicí vleče se, sten co sten
a cestou vráží do lidí.)


Po kávě voníš, zlatý medvídku
prsty na klávesách mého těla
přečti mi ještě před spaním povídku
pak nemluv už, posaď se tiše na zídku
a vzdechem se zeptej, co bych chtěla.


Černou a bílou jsi, modrou jen v očích
kolébej nás v rytmu mého nitra
zastav se, počkej, až svět se stočí
černá je noc naše, nikdy neskončí
tak sni se mnou, zůstaň až do bílého jitra.


Medvídku, hedvábnou stuhu máš
a měkce své kroky do trávy kladeš
jen - co o mně víš a co povídáš?
slzu po slze mi duši kradeš
chceš zrána utéct? no tak běž!
však z dlaní dál broskve mi ujídáš
co trávím je, když se nedíváš.


Black and white teddy bear (mymodernmet.com/profiles/blogs/beautiful-black-and-white)

*

Kterak jsme s Dendou začaly hubnout

16. září 2010 v 0:38 co se mi honí hlavou
Podporovat přátele je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí v životě vůbec, a tak když za mnou  zničehonic přijde kamarádka s tím, že neví, co si počít, že by chtěla dělat tolik věcí a že se k ničemu nemůže dokopat (heh, koho mi tím jenom připomíná?) spouštím hned všechny mozkový procesy, abych jí dokázala nějak vhodně poradit. No a co mě nenapadlo - když teda chceš dělat spoustu věcí, tak si je sepiš, udělej si takovej to do list a jeď podle něj. Já to tak praktikuju už x let a můžu říct, že nejhorší věc je právě to sepsání listu, pak už to jde mnohem líp, když ty věci vidim před sebou. A abys v tom nebyla sama, jdu do toho taky :)

A tak jsem se pustila do svýho to do listu a musim říct, že to nebyl špatnej nápad. Některý věci na něm mě trápí už tak dlouho, že jsem se už při samotnym sepisování naštvala a pustila se do jejich řešení - například jsem zvedla ten zatracenej telefon a zavolala na helpdesk našich ajťáků, aby mi pomohli s nefungujícím programem v kompu. No, hrozně jsem si za to zatleskala, problém byl akorát v tom, že měli asi hodinu furt obsazeno a pak jsem marný pokusy o dovolání se vzdala. Řešení se tedy nekonalo, ale aspoň ten dobrej pocit, když nic jinýho, se dostavil.

Ale to jsou prkotiny. Důležitější a mnohem dýl omílaný téma je hubnutí. Víte co, nechci si dávat nerealistický cíle, ale taky nechci dopadnout jako moje máma, která si co čtvrt roku stoupne před zrcadlo ve starejch kalhotách a prohlásí, že už to fakt nejde a že musí začít hubnout. No a pak si jde koupit nový kalhoty...

Ne, já takhle věci řešit nechci. Nechci patnáct let hlásat, že by to chtělo vymalovat kuchyň, a čekat na bůhvíco, co mě k tomu konečně dokope. Kdepak, my na to půjdeme jinak.

A tak jsem si prostě řekla, že když o tom furt tak melu (i když nijak zvlášť, já jsem se svou postavou vesměs spokojená a až na toho mýho Exblba mi ji všichni neustále chválej), tak teď do toho konečně fakt půjdu. Protože na to neni nikdy vhodná nebo špatná doba, prostě musíte začít. Takový to odkládání "až na jaře", "až po létě", "až po vánocích", "až naprší a uschne", to je k ničemu. Kdykoli můžete začít dělat něco pro sebe, a když pořád potřebujete nějaký příležitosti, co je lepší než příležitost pomoct kamarádce? Ostatně dělat to sama pro sebe by mě ani nebavilo, tohle je přesně jedna z těch věcí, k nimž mě musí někdo vyhecovat a musí stát vedle mě, abych se s ním mohla předhánět :D A tak jsme se s Dendou hecly. Starting tomorrow :)

Jenže zhubnout, to neni jako koupit si lístek na metro, to je dlouhodobá činnost, která zahrnuje řadu podúkolů a podbodů, který je třeba si rozepsat a pak je odšrtávat jeden po druhym. Kdybych si na to do list napsala "Zhubnout", nikdy by k tomu nedošlo, protože to je prostě příliš obecný heslo, na němž se není čeho chytit. Ba ne, na to se musí jinak. A když jsem nad tím tak přemýšlela, napadlo mě, že ačkoli jsem si vědoma toho, že můj jídelníček nestojí za mnoho, přesnou představu o něm vlastně nemám. Chyba, chyba, že Klásek? A tím teda začnu. Od zítřka si týden budu přesně zapisovat, co jsem kdy jedla (no, to kdy nevím jestli se mi bude chtít hlídat, ale pokusím se) a pila. Budu sledovat, čím se živím, na co mám chutě a podobně. Budu se prostě mnohem víc zajímat o svoje stravování. Věřím, že jako samo psaní to do listu, i dělání soupisu snědené potravy mě samo o sobě hecne k nápravě a že když tomu věnuju nějakej ten čas navíc, vrátí se mi to v dobrém.

Na nějaký diety seru, to vám řeknu klidně rovnou. Jím ráda a tlustá nejsem, ani nadváhu nemám, takže pokud jde o moje hubnutí, půjdu spíš po úpravě jídelníčku (což by mi mělo pomoct i s mym věčnym nedostatkem energie) a po zvýšení fyzické námahy, sportu a pohybu. Nejsem až taková troska, ale to je jedno. Nezáleží na tom, kolik toho pro sebe děláte, vždycky toho můžete udělat víc. A takovej je i můj plán. Víc péče o sebe sama.

Je docela možný, že pokus nevyjde, ale to není důvod ho neuskutečnit, že? Takže see you příští středu se soupisem žrádla - to budou asi věci, chjo, už teď se bojim :D

Btw, z jiného soudku - včera i dneska jsem měla po jedné nečekané návštěvě, což se sice trochu nehodilo, jelikož jsem nemocná, ale nakonec to bylo velmi příjemné a jsem za to ráda. Dneska jsem navíc byla s jedním starým známým na kafi, teplym závinu se šlehačkou a  později i na pivu, a to bylo taky moc fajn. Napadlo mě při tý příležitosti napsat článek o navazování dávno ztracených kontaktů, ale teď se na to nějak necítím, už je zase půl jedný ráno, já dostávám hlad a vůbec. Nechtěla jsem jít spát brzo?

Takže se k tomu možná vrátím zítra nebo někdy, no možná taky vůbec, znáte mě :) Musím se ale aspoň pochlubit jednou věcí, a sice že budu mít zítra možná novýho plyšáčka :D Já vim, jak to asi zní, ale já plyšáky miluju a už hrozně dlouho jsem si v tomhle směru neudělala radost, natožpak aby mi někdo plyšáka dal, a navíc jsem nedávno byla ve Sparkysu a totálně jsem se tam zamilovala do jednoho medvídka. Já teda medvídky žeru už dlouhý roky, nikdy jsem snad žádnýho neměla a vždycky jsem ho přitom chtěla. Dneska ty plyšáci navíc jsou naprosto úžasný, jsou heboučký jako pírko a kolikrát voněj po všem možnym... no, jestli ten plyšák zejtra bude, jebnu vám sem fotku, ať můžete závidět, je fakt krásnej :) Jen si držím palce, aby tam ještě byl, byl tam na tý polici jedinej, ňuňánek můj :) Chjo, jsem ztracenej případ :D


Let's face it

15. září 2010 v 0:17 co se mi honí hlavou
Většina kluků, co znám, myslí pérem. Ale když se opravdu hodně snažíte, je možný nahlídnout trochu víc pod tu tvrdou slupku, kterou se obklopují, a pak uvnitř uvidíte něco nádhernýho. Někdy i trochu šokujícího, ale takový holt lidi jsou.

Většina holek, co znám, myslí srdíčkem. A když se opravdu hodně snažíte, je možný přesvědčit je, že většina kluků srdce vůbec k řeči nepouští a že je zcela marný něco takovýho očekávat. Dá to ale opravdu hodně práce.

Spousta lidí, co znám, řeší sračky. Včetně mě. Plus dávám všem, kteří si to uvědomují. Mínus mají všichni, co si myslí, že se zaobírají důležitýma věcma a že to jsou všechno velký problémy. I prd, velebnosti. Většina těchhle lidí nemá nejmenší páru, co to jsou velký problémy. Já nějakou matnou představu mám a osobně jsem velmi ráda za to, že takový věci musím řešit jen málokdy. Je to k zbláznění.

Řada lidí kolem mě je neuvěřitelně chytrá a vnímavá. Žel bohu, většina z nich v sobě tyto vlastnosti celkem úspěšně dusí a potírá. Asi se bojí, že by si o nich svět pomyslel něco zlýho, kdyby se přišlo na to, že taky o něčem přemýšlejí, že taky s něčím nejsou spokojeni a že by taky rádi něco změnili, ať už na sobě nebo na druhých. Většinou se do takovýho měnění nepouštějí, a to převážně proto, že "by lidi neposlouchali". No. Přiznejme si to, spousta lidí neposlouchá. Ale někteří ano. A proto stojí za to mluvit. Protože kdyby jeden z deseti pochopil, že se chová jako idiot a kdyby jeden z deseti uvědomělejch idiotů začal pracovat sám na sobě a na svym okolí a pokusil se chyby napravit, byl by svět lepší místo k žití.

Během svých pozorování lidí jsem přišla na spoustu zajímavejch věcí a ještě zajímavější byly momenty, kdy jsem zjistila, že si ty věci uvědomuje mnohem víc lidí než já. Problém je, že je to buď nezajímá nebo nevědí, jak to změnit. To mě to třeba zajímá a taky částečně vim, co s tim můžu dělat, ale často narážím na odpor - hlavně na to, že lidi se měnit nechtěj. Nejsou flexibilní, nejsou open-minded, žijou prostě ve svym zaběhnutym světě a vybočit z toho jejich podivnýho normálu je pro ně kolikrát prakticky nemožný. Takový lidi se těžko mění a když už se vám to povede, obvykle vás to vyčerpá natolik, že musíte dlouho sbírat energii na dalšího takovýho. Nabízí se tedy otázka - stojí vám to za to? No, já už si na to odpověděla. 

Napadlo mě, a řada lidí mě v tom podporuje, že bych o těch svých pozorováních psala, že bych třeba sesmolila i knížku. Ale mám pořád pocit, že by to k ničemu nevedlo. Že kluci by stejně u třetí věty ztratili pozornost, pustili by komp a šli zapařit WoWko. A že holky by si to celý přečetly pětkrát a pozpátku a vzhůru nohama a stejně by nad tím kroutily hlavou, že "to mi neřikejte, to přece neni možný". Mám prostě pocit, že by to nakonec stejně nikdo neocenil a že by si to nikdo nevzal k srdci - protože změnit přístup neni otázkou přečtení si jedný chytrý knihy, po čemž si řeknete "sakra, to je taková pravda, odteď to takhle budu brát". Je to mnohem obtížnější a dlouhodobější záležitost, to vím sama nejlíp, takže by to pravděpodobně nepřineslo ani z procenta tak silnej výsledek, jakej bych si přála. Je to jako s tím reportováním - vy chcete udělat něco dobrýho a systém vám nasere na hlavu. A víte, já mám prostě tý energie příliš málo na to, než abych s ní takhle plýtvala. To ji radši vynaložím na něco se zaručenějším výsledkem.

Je ovšem třeba si uvědomit, že se tu bavíme o lidech a u lidí nikdy nevíte, takže ať děláte cokoli, ten výsledek se stejně dostavit nemusí, nebo se může dostavit úplně překroucenej. A taky je pravda, že pár let pozorování a vyvozování závěrů ze mě nedělá psychologa ani sociologa, natožpak vševěda, takže koho by zajímaly moje pindy? Jsem prostě jen člověk, co je s věcma kolem sebe nespokojenej a chce je napravit. Moc práce a k tomu nevděčný. Ale pořád si stojím za tím, že zachránit jednu hvězdici má větší smysl než nedělat nic. Jen tý energie kdyby bylo víc. A ty lidi kdyby víc poslouchali a víc komunikovali. To by bylo bájo.


Sny jako cesta k pochopení všeho

14. září 2010 v 21:33
"Sny nás někdy mohou učit," pravil harsesis a dotkl se Danielova čela, aby mu ukázal, co by se stalo, kdyby se všechny vědomosti Goa'uldů dostaly do nesprávných rukou. A měl pravdu. Daniel uviděl a pochopil.

Jsem toho názoru, že sny nás učí pořád. Jsou obrazem naší duše a někdy se v nich dostaneme tak hluboko, že sami ani nedokážeme pochopit, co jsme vlastně viděli. Protože svou duši neznáme. Ale to se dá napravit.

Já svoje sny sleduju už řadu let. Cokoli si zapamatuju, pokusím se to zapsat nebo nad tím aspoň hodně přemýšlím, než to zase zapomenu. Snažím se najít souvislosti s reálným životem, brát si z nich poučení, pochopit, proč se mi to či ono zdálo a co se mi tím moje podvědomí snaží říct. Sny jsou poučné, děsivé, ale někdy i zábavné. Jeden kamarád mi kdysi řekl, že je schopný svoje sny řídit a přizpůsobovat si je vlastním nápadům. Když se třeba ve snu chce podívat do Paříže, octne se v Paříži. Chce mít před sebou koně, a má ho. Tehdy jsem si nedokázala nic takovýho představit a vlastně jsem mu to ani pořádně nevěřila - až do tý doby, kdy jsem to sama zažila.

Byla jsem někde v moři či co a přede mnou se v tý hlubině vznášela jakási příšera. Přemýšlela jsem o ní a najednou mě napadlo, že se mi to zdá. Uvědomila jsem si, že spím a že ležím ve svojí posteli, a že když je tohle můj sen, můžu si s ním já dělat, co chci, ne naopak. A tak jsem začala usilovně myslet na to, že chci mít před sebou jednorožce. Příšera se tomu chvilku vzpouzela, ale potom se najednou začala měnit. Jako když tlačíte na nějakou bariéru, začal se celej ten sen ohýbat a za chvilku tam ten jednorožec skutečně byl. Ne nadlouho, protože sen jako by se mi bránil, si pořád prosazoval svoje. Unavilo mě to. Probudila jsem se a uvědomila si, co jsem právě dokázala. Huustýý..., napadlo mě. A v ten moment jsem věděla, že sny nejsou jen něco, čemu musíme pasivně přihlížet, a že je taky můžeme aktivně měnit - najednou pro mě dostaly novej rozměr.

Zvláštních zážitků jsem ovšem ve snech měla mnohem víc. Od lítání přes nadpřirozený schopnosti, od cestování v čase přes retrospektivní vyprávění celých příběhů, od "několik let trvajících" snů po vlastní smrt, zažila jsem si v nich už opravdu hodně věcí a ne všechny byly hezký. Jednou mě v noci honilo něco fakt zlýho a když jsem se probrala (přesně v momentě, kdy mi to chtělo vyrvat vnitřnosti z těla), ucítila jsem v břiše zvláštní nepříjemnej pocit, jako by se mi někdo přehraboval v žaludku a střevech. Jako by se ta věc nějak dostala ven z mýho snu a její záměr se jí částečně podařil. Nebylo to hezký.

Často se mi zdává o reálných lidech a věcech a často jsem schopná ty věci ovládat, i když mi to pořád působí potíže a neni to jen tak. Před pár lety navíc došlo ke zlomu - zdálo se mi, jak stojím před zrcadlem a vidím v něm sama sebe. Vtip byl v tom, že jsem se poprvé viděla tak, jak vypadám ve skutečnosti, což jsem do tý doby nikdy nezažila. Vždycky jsem se viděla jako někoho jinýho, jako dlouhovlasou holku nebo i kluka, často jsem ve snu hrála za jiný postavy, někdy jsem jich i vystřídala několik za jednu noc. Co ta změna značí? Těžko říct. Snad že jsem se konečně našla, snad něco úplně jinýho. Sny jsou příliš komplikovaný, kdo je má vykládat?

Výklad snů je vůbec další obrovskou zajímavostí. Věštění ze snů. Analýza naší mysli na základě toho, co se nám zdá. A další věci. No, na to bych tady mohla napsat celej zvláštní článek, ale moc se mi nechce s tím crcat. Výklad snů zkrátka neni lehká věc, musíte přihlížet ke spoustě faktorů jako co jste před spaním četli nebo viděli, nad čím jste přemýšleli, co vás v poslední době trápí - obrovskej vliv na sen má i poslední myšlenka, která vás napadne před spaním. Někdo říká, že ta myšlenka dokonce celej sen utváří, takže si radši dávejte pozor, abyste mysleli na pěkný věci, když jdete spát ;) Sny mají ovšem i kompenzační funkci, takže jestli se vám pořád zdá o sexu, bude to spíš vaše touha po něm než prorokování do budoucnosti, na to bych zase nespoléhala. Ale jedný věci věřim - že jsou sny tajemnější než si kdo dokáže představit. Nikdy je nelze pochopit, protože si jen těžko umíme něco z nich přenést do reálného světa. Protože při snění se naše vědomí nachází v úplně jiný úrovni než na jakou jsme zvyklí přes den. Učí nás, zrcadlí nás, pomáhají nám. Někdy nám napoví, co se stane - už nejednou jsem měla vysloveně věštecký sny a dodneška z toho mám tak trochu hrůzu, protože moje sny obvykle věští smrt - a to dost neomylně.

Pro tohle všechno mám ze snů obrovskej respekt a fascinujou mě. Zkoumám je jak to jen jde a velmi ráda bych se je naučila víc ovládat, protože mě to vážně docela baví - byť je to vyčerpávající a obvykle se vzbudím unavenější než když jsem šla spát. Ale stejně. Jsem zvědavá, kam až mě tohle experimentování může zavést, jak hluboko do vlastního podvědomí se dokážu dostat a co tam můžu najít. Je to děsivý, ale úžasný, a koneckocnců, co jinýho je smyslem našich životů než poznávání a posouvání limitů? Sny, to je téma zahalený závojem tajemství a pokud jde o mě, je to mnohem zajímavější než nějaká lochneska nebo ufoni. Kdo ví, na co jednou dokážu přijít, co objevím ve vlastním nitru, ve vlastní hlavě? Třeba jsou ve snech ukrytý odpovědi na všechny naše otázky. Třeba díky nim můžeme pochopit věci, co si zatím ani neumíme představit. Lidská mysl je nepředstavitelně hluboká a to, co z ní využíváme a známe, je jenom zlomek toho, co se v ní všechno ukrývá. Já věřím, že někde hluboko v našich snech můžeme najít všechno. Jen zatím neumíme hledat.


Že já se namáhám...

14. září 2010 v 16:08 co se mi honí hlavou
Včera jsem měla chuť napsat sem zase jednou něco podnětnýho, a tak jsem najela na výpis článků na téma týdne a začala listovat tématem Peníze. Málem mě omyli. Drtivá většina článků s tématem naprosto nesouvisela nebo obsahovala jednu větu, všechno prostě samý zneužívači, brak, reklama a spam. Zaprvý jsem nechápala, že si toho nikdo nevšiml a nevyřešil to, za druhý mě to nasralo, protože jsem tam přišla hledat inspiraci a nápady a ty jsem v tom nánosu sra*ek opravdu dohledat nemohla. A tak jsem otevřela reportovací formulář a jednoho šmejda za druhym jsem nahlásila. Těšila jsem se, že se na to někdo vrhne a vadný články promaže, těšila jsem se, že si to téma projedu třeba zítra znova, tentokrát okleštěný od sajrajtu, aby se v tom dalo vůbec něco najít. Těšila jsem se na další maily typu "Děkujeme za spolupráci", no ale vono hovno, milé děti.

Namísto toho mi přišlo asi čtyřicet zamítnutí se slovy, že chybí odkaz na žebříček, kde by si tu stížnost mohli ověřit. V první chvíli mě napadlo jen - WTF? Odkaz na žebříček? To si nejsou schopni zabrousit do žebříčku, vybrat téma Peníze a zkontrolovat si to, když to bůhvíproč potřebujou? Já se s tím reportováním srala celou hodinu, slovy hodinu, doufajíc, že někdo na problém zareaguje a vyřeší ho, a namísto toho mě v podstatě poslali do háje, že se tím nebudou zabývat kvůli tomu, že jsem nepřidala odkaz na žebříček (kterej po mně nikdy dřív nechtěli a na kterej se dostanou po třech kliknutích myší)? No to mě poser.

A tak na to dlabu. Až mě zase někdy popadne chuť dělat pro blog.cz něco dobrýho, připomeňte mi laskavě, že je marná snaha, kterou nikdo neocení, naopak váš ještě vyfakujou s tím, že jste nepřidali nějakej podělanej odkaz - jako by nestačilo, že jsem jako kretén poctivě vkládala všechny odkazy na ty dementní články. Bhe. I'm done.

Don't care what people say, just follow your own way

12. září 2010 v 22:34 co se mi honí hlavou
Gauč
Mňahahá, m. má gaučík! :) Gaučík byl dnes složen, potažen a ihned odzkoušen. Bylo zjištěno, že se na něm nejen dobře sedí, ale i leží, a to klidně i ve dvou. Trochu mě teď štve jeho barva, která je příliš jasně červená a mlátí se se stěnou, ale pořešila jsem to zatím přehozem, nic jinýho s tím stejně dělat nemůžu. Navíc je to můj vůbec první gauč, takže z něj i tak mám ohromnou radost a nějaká barva je mi buřt. Z mýho pokoje se pomalu ale jistě stává zóna nekonečnýho zevlingu >:)

Kromě skládání gauče jsem ovšem o víkendu dělala i jiný věci. Tak například včera - půlku dne jsem strávila vzpamatováváním se z páteční K1 (což neni záživný a dobře mi taky nebylo, ale za to si koneckonců můžu sama :D), ale k večeru jsem si to vynahradila, když jsem se konečně otřepala natolik, abych byla schopná pustit se do velkýho víkendovýho úklidu, na kterej se těšim celej tejden. Naši totiž odjeli na chatu, a tak jsem měla volný pole působnosti. Uklidila jsem si v pokoji, vyluxovala, přerovnala bedny v předsíni, aby se tam dalo aspoň projít (kdy už odtamtud ten bordel  nadobro zmizí, to by mě vážně zajímalo), umyla asi tunu nádobí, vycídila kuchyň a koupelnu a pak jsem padla. Zabralo mi to cca dvě hodiny a víc času už jsem pak neměla, následovalo totiž setkání s kamarádem a čajovna. Po čajovně nákup a vaření večeře pro čtyři lidi včetně mě. Původně jsem měla v plánu zapečený těstoviny á la Magi dobrý nápady, ale naše debilní Tesco zklamalo a "nápady" nemělo, no a tak jsem se musela zařídit jinak.  Výsledek mojí improvizace, těstoviny s podivuhodnou směsí á la m., nakonec nebyl zase tak zlej. Chtěla jsem to teda udělat mnohem honosnější, ale tak hlavně že se to dalo žrát :D

Po večeři jsme se pustili do dělání něčeho dobrého pro své zdraví, ale blíž to rozmazávat nebudu. Jen si píšu poznámku, že s jógou a aerobikem se to nemá přehánět, tuplem ne po jídle a takhle navečer - všechno mě dneska bolí :D Plánovaný dohnání deficitu z páteční noci (ve čtvrt na šest doma, v deset jsem se vzbudila - sucks :P) se nakonec taky nekonalo, neboť jsem tu měla notně chrápajícího nocležníka, který se nedal utišit běžnými způsoby a na ty neběžné jsem neměla energii, a tak jsem prostě schovala hlavu pod polštář a slupla prášek na spaní. Snad by byl i zabral, kdybych před spaním nepopíjela kolu. Další poznámka pro příště.

Dneska jsem plnění cílů poněkud odložila. Dopoledne padlo na válení se v posteli a odpoledne trocha toho hraní na klavír. Že by se mi vracela dobrá nálada? No, ani ne. Vzpomněla jsem si na jednu pěknou nedodělanou skladbičku, psanou pro pana Ex po našem prvním čemsi. Pár minut jsem si ji přehrávala a pokoušela se pohnout s textem, ale ono to šlo špatně už tehdy, takže teď to o moc lepší nebude, když mě u toho přepadá nostalgie. Nevím nevím, jestli ji někdy dopíšu. Ale zatim nevadí, zatim mám jiný věci, už dodělaný a celkem posluchatelný - pokud teda můžu dělat takový závěry po třech spokojenejch posluchačích. 

Když je řeč o hudbě, asi máme novou zkušebnu. Což je trochu vtipný vzhledem k tomu, že vlastně ani nemáme plnohodnotnou kapelu. No ale díky bohu i za to, už mám zase absťák a nemít tyhle občasný hudební sleziny, nevim, jak bych ho zabíjela. Takhle se aspoň mám na co těšit, když je to jednou za uherák. Tak snad to vyjde teď v úterý, jsem na to nový hnízdečko zvědavá. Ovšem kdyby mi někdo mohl říct, kam jsem posledně hodila novou baterku do basy, byla bych mu vděčná. Hrát s efektem "totálně vybitá baterie" bylo sice zajímavý, ale pro příště bych si to raději odpustila.

Rose
Přemýšlím o tetování. Nijak vážně, ale zase jednou mě to napadlo, když se mi včera na fb ozval nějakej neznámej týpek s tím, že mám hezkou profilovku (blá blá blá) a že je "tattoo designer". Začal mi valit do hlavy, jaký má kde tetovačky (koho to zajímá?) a ptal se, čím se živím. Tak jsem zdvořile odpověděla, vypla fb a hrábla do šuplíku pro tetovačky, co jsem si z prdele koupila před vodou - následně jsem si potetovala  kotník :) A když jsem tak viděla tu červenou růži, napadlo mě, že barevný tetování by nakonec nemuselo bejt tak špatný, jak jsem si vždycky myslela, a že když nebude moc velký, nemusí vadit, že časem vybledne. A třeba takový růže jsou věčný a neumim si představit, co by se muselo stát, aby mě omrzely. Miluju kytky. I když sedmikráska by asi byla příhodnější, pokud jde o mě. Nevim proč, ale sedmikrásky zbožňuju.

Ech, dneska mi to psaní nejde. Tři lidi mi tu píšou přes icq a chtěj po mně, abych přemýšlela, na což momentálně nemám náladu. Vypnuto. Neděle :) Ani ten zítřek mi nejde naplánovat, jak jsem původně chtěla. Chtěla jsem si během víkendu udělat pořádek v tom, čeho chci příští týden dosáhnout, a jak to udělám. Prostě víte co, takový to... no... pracovní morálka :D Ale nejde mi to. Asi prostě bude fakt nejlepší ten komp dneska vypnout a jít to zaspat. Deficit nebyl umořen, jsem jak přejetá a ráno mi bude volat kolega s typickým dotazem na "co a jak". Nesnáším pondělky.

The Puttytribe