Zachráněná hvězdice...

25. srpna 2010 v 14:39 |  co se mi honí hlavou
Včerejšek nebyl o moc lepší než pondělí a navíc jsem od rána myslela na to, jestli jít nebo nejít na večerní after-voda-party. No, odpověď byla nasnadě - jasně že nejít, protože bych to nevydržela. Jestli bych tam vůbec došla, udělalo by se mi při pohledu na toho, kdo mi to všechno způsobil, ještě mnohem hůř a to jsem neměla zapotřebí. Jen mě to mrzelo, protože jsem se bála, že kvůli tomu přijdu o fajn přátele. Snad na každym z nich se najde něco, co mi vadí, ale jako jedinci jsou každej moc fajn a mám je ráda. No, nakonec jsem byla uklidněna, že je určitě neztratím, a to mi pomohlo.

Hodně mi taky pomáhá máma. Je se mnou doma, takže mě má pořád na očích, což potřebuju - stejně jako nějaký zabavení a toho mi poskytuje dostatek. Je tak nějak nemocná a špatně se jí chodí, takže mě posílá na nákupy a na různý obíhání všeho možnýho a taky mě  bohatě úkoluje doma. Rozhodně se teda nenudím, spíš je zázrak najít si čtvrt hodinky na sepsání nějakýho toho článku :) Přesně takovej režim teď ovšem potřebuju. Taky to byla ona, kdo mě dokopal jít k tý doktorce.

Když už jsem se tak začala starat o svoje zdraví, nakoupila jsem si taky nějaký bylinkový čaje, kterejch jsem hned asi litr vypila, a jakejsi přírodní preparát na spaní. Hodlala jsem ho hned ten večer využít, protože mi bylo špatně a byla jsem hlavně nevyspalá, což mi vůbec nepomáhalo, ale nakonec se věci vyvinuly tak, že jsem ho vůbec nepotřebovala a spala jako zabitá skoro až do poledne.

Jak se blížil večer, překvapilo mě hned několik lidí, od nichž jsem vůbec nečekala zájem o mou situaci. Došlo mi několik nečekaných smsek a zpráv na fb, z nichž některý byly vysloveně jako ten nejkrásnější balzám na nervy a úplně mě nabily. Nejvíc mě ovšem dostala zpráva z neznámýho čísla, kterou mi poslal jeden "kamarád kamarádky" - doposud prostě milej kluk, kterýho jsem zatím viděla asi dvakrát a kterej mi od začátku připadal fajn. Ale jak moc fajn, to jsem zjistila až včera - aniž bychom se spolu někdy nějak zvlášť bavili, aniž by mě znal, sám od sebe si našel moje číslo a napsal mi, že mě musí vidět, že zná jednu pěknou čajovnu a že se prostě musíme sejít, že mi pak bude určitě líp. V první chvíli jsem nevěděla, co od toho čekat - nestává se mi každej den, aby mi v podstatě cizí člověk nabízel tak rázně pomocnou ruku, ale nějak jsem věděla, že tam jít musim. Věřila jsem mu. A vyplatilo se to.

Západ slunce Vinohrady
Sešli jsme se v osm na Pavláku a procházkou se přesunuli do Jedné básně. Už cestou tam se mi udělalo výrazně líp. Najednou jsem vůbec neměla chuť brečet, cítila jsem takovej zvláštní klid a bezpečí a cítila jsem taky, že tenhle člověk je tu teď pro mě a není v tom žádný nucení, žádnej tlak, bylo to tak spontánní, byl to zázrak a bylo to přesně to, co jsem potřebovala.

Vzal mě teda do čajovny a pomaličku polehoučku jsem zjišťovala, že je to mnohem úžasnější člověk než se zpočátku zdálo. Vyrazilo mi dech, jak moc to měl v hlavě srovnaný a jak moc vidí do lidí a od první chvíle jsem věděla, že si ho odteď budu nesmírně vážit a že to pro mě bude jeden z těch lidí, co stojí za to znát a mít u sebe, jeden z těch úžasnejch lidí, za něž jste světu ohromně vděčný.

Bylo zvláštní, jak jsme se vůbec neznali a jak jsme si přitom rozuměli. Řekl mi nádherný věci, který nezněly kýčovitě nebo nuceně a který mi neuvěřitelně pomohly. Nebylo to rutinní poplácání po zádech a "to zvládneš, bude zase dobře" (na což jsem mimochodem už alergická), byly to opravdu chytrý věty a rady, který sama někde vevnitř vím, ale potřebovala jsem to slyšet od někoho jinýho a svět jako by to věděl, mi ho poslal na pomoc - anděla s kouzelným úsměvem. Strávili jsme spolu povídáním čtyři hodiny a z čajovny jsme se prošli do Grébovky na vyhlídku a pak na Mírák. Uteklo to jako nic a bylo to nádherný. Příroda to kouzlo ještě podtrhla neuvěřitelně kýčovitě barevnym západem Slunce a pak úžasným úplňkem, kterej ozařoval celý nebe a ty potrhaný mraky okolo něj... no, bašta :) O půlnoci jsme se rozloučili na Míráku a já ani nevěděla, jak mu poděkovat. Věděla jsem, že je to typ člověka, co nepotřebuje slyšet díky, ale i tak jsem měla nutkání mu nějak poděkovat a vysvětlit mu, že to, co udělal, byla jedna z nejkouzelnějších věcí na tomhle světě a že mě zachránil. Tak snad to ví i tak.

Je to přesně jako v tý krásný buddhistický průpovídce, kterou mi vyprávěl - o mistrovi a učňovi, co se procházeli po pláži posetý vyvrženýma hvězdicema. Byly jich tam tisíce a mistr se občas sehnul, jednu zvedl a hodil ji do moře. Učeň se ptal, proč to dělá, že to přeci nemá smysl a že když je tam těch hvězdic tolik, je to vlastně jedno, že jich zachrání pár. Mistr zvednul další hvězdici, pravil:"Týhletý to jedno neni." a vrátil ji zpátky vodě.

Moc se mi to líbilo, protože to podporuje moji vizi o světě - a sice že ho nezměním celej a určitě nezachráním všechna zvířata a všechny lidi, ale i tak musím dělat, co se dá, aby byl ten svět lepší aspoň o tu jednu zachráněnou hvězdici. Ostatně, pro tohodle anděla jsem byla právě  já takovou hvězdicí a nedokážu ani vylíčit, jak důležitý to pro mě bylo. Pochopila jsem díky němu, že žiju správným způsobem a že rozhodně má smysl, abych tu byla a dělala to, co dělám - jen se musím ještě hodně učit, abych si to dokázala pořád uvědomovat a abych z toho byla šťastná. K tomu vede dlouhá cesta, ale taky jsem pochopila, že já už po ní koneckonců dlouho kráčím.
 


Komentáře

1 Maude Maude | Web | 25. srpna 2010 v 14:44 | Reagovat

:) *thumbs up*

2 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 25. srpna 2010 v 22:53 | Reagovat

Je krásný vědět, že takoví lidé ještě nevymřeli. Ta průpovídka má hodně co do sebe, líbí se mi.

3 m. m. | Web | 26. srpna 2010 v 16:10 | Reagovat

Nevymřeli, jen je jich zoufale málo a špatně se hledají. Obvykle na ně narazíš úplnou náhodou. O to víc si jich ale musíme vážit :) I mně se to hodně líbí, asi si to teď budu hodně často připomínat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe