Na Okoř je cesta...

4. srpna 2010 v 21:56 |  co se mi honí hlavou
Tak jsme si vyrazili na výlet! :) My, Pražáci, co nepoznaj ječmen od ovsa a co je to obrok, si musej vygooglit. Ale vyrazili jsme a to je hlavní. Po včerejších bouřkách nám dneska počasí extrémně přálo, nebe bylo modrý a nám tudíž nic nebránilo podniknout konečně onu legendary výpravu za dobytím už dávno dobyté Okoře.

Bylo nás pět: já, Alice, Prochy, Martin a Denisa. Pan Božský toho času natáčel jakousi reklamu na x-box a Dizzy se vymluvil, že má moc plánů a že by to nezvládl. Prostě nějaké další kecy, bla bla bla :D Nás to netrápilo, i v pěti se dá výletu dost dobře užít, a to jsme taky udělali :)

Rozcestník
Všechno začalo na Dejvické, kde jsme se nalodili na autobus řízený poněkud cholerickým řidičem (ono těch necholerickejch je poslední dobou nějak málo, asi krz to vedro), kterej si nějak nerozuměl s jedním cizincem - hádali se o jízdence, ten cizinec nechápal, jestli mu platí jakási jízdenka, co už má, a kolik má doplácet, no a ten řidič nebyl při vysvětlování zrovna sdílnej. Nakonec se teda nějak dohodli, cizinec se usadil vzadu v buse a pokračoval v řešení otázky se spolucestujícími. Pan řidič to ovšem asi slyšel a namíchlo ho to, neboť o nějakou stanici později zastavil, obešel autobus dozadu a šel to tomu pánovi znova, velmi hlasitě vysvětlit. Já vám nevim, co si ti řidiči o sobě myslej.

Vyplivlo nás to v Horoměřicích (naštěstí to nebylo nijak daleko, jel těma serpentýnama jako by nás ukrad a mně z toho nebylo dvakrát dobře), kde jsme se pokusili napojit na červenou turistickou stezku. Říkám pokusili, protože nám to zezačátku moc nešlo - asi jsme ty Horoměřice prošli trochu důkladněji, než jsme museli, ale nakonec jsme to samozřejmě našli, to zase nejsme másla, ne? :D

Pak už jsme si užívali pěší turistiky, co se jen dalo. Nad hlavama nám lítaly obří letadla, kousali nás komáři a do bot se nám dostávali kamínky. Ťapali jsme ale docela dobře, na to, že to byl náš první výlet někam jinam než do hospody :D Někteří si stěžovali, že se vlečeme a že příliš často stavíme - já jsem toho názoru, že vlečení se projevilo pouze na začátku lesa, pak už jsme šli svědomitě dál, jak to jen šlo. Koneckonců nevim jak oni, ale já kdybych si párkrát nesedla, asi bych to úplně ve zdraví nedošla.


Cesta
Nejhůř se nám šlo po silnici a do kopce, ale to naštěstí nebylo tak často. Většinou nás stezka proháněla polníma cestama, kde se sice tu a tam vyskytlo bahno, ale naštěstí do něj nikdo nespadl (i když chvilkama to tak u některých vypadalo). Abychom si to opepřili, občas jsme ztratili z dohledu značku, ale bohužel jsme ji většinou do několika minut opět objevili, takže se nám nepovedlo sejít ze správný cesty (ach, jak já po tom toužila :))

Nedostatek dramatičnosti jsme si ale vynahradili v jedný vesničce, kde jsme zrovna šli po silnici a bavili se o Číčovicích, když v tu vteřinu se ke mně přikrade podivnej pocit. Otočím se a dvacet čísel za patama mám černý kotě s červenejma kšírama, co se zjevně rozhodlo doplnit naši expedici a přidat se k nám. Ne, že bych nechtěla, ale z dětství mám takovej jeden zážitek, kterej ve mně zanechal silný stopy a kterej mi nedovolil než vzít to kotě a jít hledat majitele. Nechtěla jsem to prodlužovat, tak jsem si to s ním namířila k nejbližšímu zvonku, že se zeptám, jestli náhodou neznají majitele. Kotě sice v kšírech vypadalo k sežrání, ale na to se ho žádný auto u cesty ptát nebude a nechci ani domýšlet, co by se mohlo stát, kdy nás ten malej prďola následoval. Jakýmsi zázrakem se přesně v ten moment vynořila paní a mávala na mě, že je to chlupatý nadělení její a že si ho převezme. Děkovala, že jsem hodná (jo, já vim :D) a byla ráda, že se kotě našlo (což já taky).

Moje srdéčko tedy došlo uspokojení a mohli jsme pokračovat :) Ve stylu velectěného Jirotky bych teď asi napsala:"Od té doby k žádné zvláštní události nedošlo", až když jsme se dostali k samotný Okoři. Taky co byste chtěli, aby se dělo na cestě. Občas zobnete do malin nebo špendlíků (nebo jak se to jmenuje), občas zobne nějakej komár do vás, ale to je tak všechno.

Střelnice
Pod Okoří jsme se na chvilku zastavili na paloučku s minipoutí. Byly tam asi tři atrakce pro děti a jeden stánek se střelnicí, kde se Prochy rozhodl vystřelit si růži. Nakonec teda na růže nedošlo, střílel jen do plechovejch figurek, ale i u toho se lze vyblbnout, jak jsme se přesvědčili. Hned první ránou totiž odrovnal jakýhosi panáčka, kterej měl po zasáhnutí bubnovat. A on dokonce i bubnoval, ale namísto jedný minuty asi deset a ne a ne přestat :D Pani majitelka na něj  musela vytáhnout šroubovák a kleště, ale nějak jí to nešlo opravit, a tak Prochy radši rychle dostřílel a že půjdeme :D Poslechli jsme si ještě harmonikáře a nějakej orchestrion nebo co to bylo, a pak jsme si s Prochym oba koupili štěstí - v tom mym byla malá plyšová hvězdička - přívěsek, která se mi asi po pěti vteřinách urvala z batohu, ale já myslim, že to půjde spravit a že koneckonců jde o to, mít něco na památku. Prochymu připadl malej bagřík, se kterym si potom ještě hodně vyhrál :)

V tu chvíli jsme už měli Okoř za hlavama, ale když už jsme tady, tak se samozřejmě podíváme ještě blíž. U vchodu jsme zjistili, jak je to s prohlídkama, a pak jsme se chvilku tak nějak rozhodovali, když v tu nám přibyla nečekaná "návštěva" - Kuba, kterej z Prahy vyrazil jen o něco později než my, a dojel na Okoř na kole. Měli jsme radost, že vidíme známou tvář, a protože prohlídka zrovna probíhala, zašili jsme se do restaurace u Dělové bašty nebo tak nějak. Nejsem teda žádnej Pohlreich, ale tam rozhodně nikdy nechoďte, protože:
  • smrdělo to tam jak hnůj
  • pod nohama nám teklo bůhvíco
  • neměli citronovou limonádu
  • ceny byly astronomický
  • porce podměrečný
  • jídlo bylo vlažný
  • ke smažáku a hranolkám nepřiložili ani kus rajčete, bylo to prostě totálně bez přílohy
  • grilovaná zelenina asi obsahovala nějaký tajemství šéfkuchaře, neboť Denise se okamžitě po jejím spořádání udělalo příšerně špatně a běžela ji vrátit na záchod
Tím bylo taky rozhodnuto, jestli na tu prohlídku nakonec půjdeme nebo ne - oběd nás zdržel,  my sami jsme byli relativně pomalí a cesta nám trvala dlouho, no a teď ještě Denisa zvracející. A tak bylo jasno, že jestli toho dne někdo podnikne prohlídku hradu Okoře, my to rozhodně nebudeme. Cestou k autobusu se Denisa ještě zastavila ozdobit jeden keř a pak se pro jistotu rozhodla zavolat si odvoz autem. Já se jí nedivím, mně bylo z toho busu blbě i tak, natožpak po špatnym jídle.

Pak jsme to vzali ještě jednou přes Střelnici, kde nám Kuba podezřelým způsobem vyzískal tři růže - pro každou slečnu jednu :) (dostala jsem bílou, ha, jsem nejvíc innocent :D)

A tím naše dobrodružství skončilo. Denisa zůstala na parkovišti čekat na tátu s autem, Kuba čapnul kolo a vydal se na cestu, aby dojel ještě za světla, a my šli na bus, kterej měl zase výbornýho řidiče, ale tentokrát aspoň neřval. Cestou to na nás padlo a někteří si dokonce zdřímli (závidím). Rozloučili jsme se v metru na Muzeu.

Co dodat? Byl to legendary trip, kde se událo pár zajímavých věcí, ale hlavně šlo o ten výlet, o to, podniknout něco jinýho, o zdravou procházku na čerstvym vzduchu, o kochání se přírodou a o to bejt spolu. O to jde, koneckonců, vždycky, ne? :)

Okoř


 


Komentáře

1 -K- -K- | Web | 4. srpna 2010 v 22:11 | Reagovat

Zajímavý výlet!:D Jak vidím, tak jste si ho dost UŽILI!;D Pražáci v Okoři!:D A ty fotky jsou hezké;o).

2 m. m. | Web | 4. srpna 2010 v 22:13 | Reagovat

Užili, ale teď mě hrozně bolí hlava (nj, sluníčko + houba :D) a nohy na tom taky nejsou nejlíp. Ale jinak to bylo fajn :) Dík za pochvalu, včera jsem četla nějakej článek o tom, jak mít lepší fotky z dovolený, a vzala jsem si ty rady k srdci, tak jsem ráda, že se vyplatily :)

3 Kuba Kuba | 4. srpna 2010 v 22:50 | Reagovat

A to ještě ta ženská za střelnicí radila že mi má dát každá holka, které dám růži, pusu. A holky to asi neslyšeli...

4 m. m. | Web | 4. srpna 2010 v 23:25 | Reagovat

Tak to jsem nepostřehla :D Ale budiž, máš jí u mě ;)

5 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 5. srpna 2010 v 10:32 | Reagovat

Na Okoř je cesta jako žádná ze sta (česká trampská zlidovělá)

6 Bels Bels | Web | 5. srpna 2010 v 12:53 | Reagovat

Yep, ty hospody u tadytěch atrakcí bejvaj podezřelý... Ale jinak určitě fajn den :)

7 m. m. | Web | 6. srpna 2010 v 11:27 | Reagovat

Mě by právě vůbec nenapadlo, že na takovym místě může bejt tak mizernej pajzl. Ale jinak to bylo hodně fajn, to jo :)

8 Maude Maude | Web | 6. srpna 2010 v 12:06 | Reagovat

[7]: jsem vám mohla nějakou doporučit, sice by to by to nebylo hned u toho, ale zase byste se luxusně a celkem levně najedli .. příště no..:)

9 m. m. | Web | 6. srpna 2010 v 15:44 | Reagovat

Nj, příště. Nějak ty zkušenosti člověk získat musí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe