Mluvte, proboha, hlavně mluvte

27. srpna 2010 v 13:24 |  co se mi honí hlavou
Znáte ten pocit, když přijdete domů a říkáte si, páni, to byl dobrej pokec, to jsem se zase jednou chovala hustě, no a pak se kouknete do zrcadla a zjistíte, že jste celou dobu měli ten největší flek na ksichtě? :D Ne že by na tom v tomhle případě záleželo, teď už se fakt jenom směju. Osud má prostě zvláštní smysl pro humor.

Jinak mám takovou dobrou náladu, takovou divně dobrou. Včera došlo k dalšímu zázraku a mělo to tak silnej efekt, že jsem se na moment přestala trápit a jako bych cítila smíření, jako by se vlastně vůbec nestalo nebo jako by mi to bylo jedno. Trochu se toho pocitu sama bojím, protože jak se znám, bude to nejspíš jen další blokace pocitů, který se časem vrátí a zase budu na dně. Nebo že bych byla skutečně tak silná, že bych se s tak obrovskou věcí dokázala vyrovnat během jedinýho týdne? To asi těžko.

Tím zázrakem bylo, že se Pan Božský zničehonic zjevil a udělal to, co měl udělat už dávno - řekl mi, jak se cítí, a staral se o to, jak se cítím já. Promluvili jsme si jako dva lidi, co jim na sobě záleží, a i když jsem tomu dávno přestala veřit,  teď jsem na chvilku přijala jeho slova, že ho to mrzí a že mě nechce ztratit. Ostatně se na to celou dobu snažím dívat jeho očima a vnímat, jak těžký to muselo bejt pro něj - ať si mi třeba celej svět říká, že je to sráč a že mu na mně nesešlo, já věřím, že to není pravda a že ho to muselo taky hrozně trápit. A vím, že když se budeme oba snažit, můžeme si odteď bejt dokonce blíž než kdy dřív. Zní to asi divně a možná to píšu ještě ovlivněná tím včerejším popovídáním, ale jestli mu mám bejt kamarádkou, dobře. Budu tou nejlepší kamarádkou, kterou si dokáže představit, protože ta láska, co jsem v sobě celou dobu nosila, ta neodešla. Pořád je ve mně a pořád ve mně bude a ať si ke mně třeba nic necítí, já ho budu vždycky nějakým způsobem milovat a vždycky budu chtít, aby byl šťastnej. Vždycky tady pro něj budu.

S vědomím toho všeho doufám, že se mi povede zabránit fázi "nesnáším ho za to, co mi udělal" a že budu dostatečně silná, tolerantní a chápavá (ostatně, to už mě soužití s ním naučilo až v neuvěřitelný míře) na to, abych s ním mohla bejt zadobře. A chci si vychutnat každej moment, kterej mi věnuje, protože dřív mi jich věnoval příliš málo než abych mohla bejt šťastná. Taky jsem mu něco takovýho řekla a dostala jsem ze sebe i pár dalších věcí, který jsem potřebovala, aby věděl. Dokonce se zdálo, že tentokrát mě vnímá, takže si to snad vezme k srdci a snad už nikomu podobným způsobem neublíží. Já to řikám pořád - tyhle lidi nejsou blbý a když jim řeknete, že něco zvorali, pochopí to a poučí se z toho. Silence is not the way, we need to talk about it. Je třeba si to hnusný vyřikat a to hezký jakbysmet. Milujete někoho? Řekněte mu to. Sere vás? Řekněte mu to taky. Nikdy nevíte dne ani hodiny a najednou se může stát, že už vás neuslyší, ať budete říkat co chcete. Nechtějte se do tý situace dostat, za to vám to nestojí.

S touhle myšlenkou ve mně roste síla a odhodlání tyhle lidi napravit. Jako tu jednu jedinou hvězdici, chci tuhle skupinku přátel přesvědčit, aby se zbavili těch hnusů, co v sobě nosej,  aby so to mezi sebou vyřikali a byli zase přátelé. Podle toho, co jsem včera slyšela, jsou někteří z nich na hodně dobrý cestě a to mi dává naději, že to půjde. Nebude to snadný a asi přijdou velký hádky, ale to je přesně to, co tyhle lidi potřebujou, co potřebujou všichni lidi - pročistit hlavu, pročistit vzduch, vyřikat si to a mít pokoj. Už se nepřetvařovat. Protože oni nejsou zlí, jen hloupí, a potřebujou vedení - včera jsem to na nich viděla víc než kdy dřív.

Kéž mám dost síly na to, abych se toho dokázala chopit sama, poučená z vlastních i z cizích chyb. Kéž dokážu pomoct jim i sobě. Lidi mi říkají, že jsem silná. Někdy tomu nevěřím, ale vlastně vím, že mají pravdu. Na to, co už jsem prožila, jsem musela bejt hodně silná - i když to někomu třeba přijde jako úplný hovno oproti tomu, co prožívají jiný lidi. Já to tak ale neberu. Každej si někdy prožije peklo a srovnávat to s problémama jinejch lidí je blbost. Jeden člověk mi řekl, že každej žijeme v jinym světě. Každej se dívá na věci jinak a když se podívá třeba na lampu, každej v ní vidí něco jinýho. Společnej svět s ostatníma máme jen z několika procent, to ostatní je jenom naše a nedá se to srovnávat se světama ostatních lidí, prostě jsme každej úplně jinej. A jediný, na čem záleží, je aby byl člověk šťastnej a aby se lidi domluvili. Nic jinýho mě teď nezajímá.

 


Komentáře

1 Blé Blé | Web | 27. srpna 2010 v 21:07 | Reagovat

(ikdyž tě to nezajímá)ten pocit jak jsi zmiňovala na začátku znám :D jednou jsem přišla domů a měla jsem na čele šlehačku od oběda :D a to jsem přišla domů v 5 hodin v podvečer.
..jinak zajímavý článek, ale celkově nevím co si myslet.. (to zase budu mít brouka v hlavě kvůli tobě :)

2 medine medine | Web | 27. srpna 2010 v 23:28 | Reagovat

hezky, silně napsané. A moc moc pravdivé :)

3 m. m. | 28. srpna 2010 v 6:45 | Reagovat

[1]: Jak jako nezajímá? To bych se snad neptala :D Já nechápu, že ti to nikdo neřekne. Všichni na tebe prostě koukaj, řikaj si "tyjo, co to má na ksichtě", ale všichni mlčí. Tak se pozná opravdovej kamarád, že tě na to upozorní.

[2]: Dík, snaha byla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe