Čeho se bojí m.

23. srpna 2010 v 11:23
Spousta lidí tu píše o fobiích a o strachu ze tmy a podobně. Je to tak jednoznačné téma, že ani mě s dávkou fantazie nenapadá jiné využití - i když to může být způsobeno i tím, jak jsem po návratu z vody mimo. Nicméně nedá mi to. Aspoň krátce se chci zmínit o tom, z čeho mám strach já.

  • jehly a ostré předměty - už jako malá jsem se šíleně bála a brečela, když mi brali krev. Na tom ostatně neni nic divnýho, jako malej snad v těch chvílích brečel každej. A asi každýmu říkali,  že až vyroste, přestane tak vyvádět. Žel bohu, u mě se věci vyvíjely spíš opačným směrem. S postupem času je mi z jehel čím dál tím hůř. Před pár lety jsem si myslela, že jsem už dost velká na to, abych se takovým "dětským" fobiím ubránila. V klidu jsem došla k doktorce, celkem v klidu usedla na křesílko a zavřela oči, že se na to teda nebudu dívat, ale jinak že to zvládnu. Pak si pamatuju jenom chladnou jehlu v předloktí, pocit tlaku, rychle procházejícího mým tělem od hlavy k patě jako když stoupáte v letadle, a křik doktorky, ať přiběhne sestra. Ztratila jsem vědomí a svezla se na zem. Položili mě teda na lehátko a nějakou pro mě neurčitou dobu mě tak nechali ležet. Pamatuju si, že na mě ze střešního okna krásně foukal větřík a v rádiu hráli Bad Day. Doktorka mi vynadala, že jsem ji na to neupozornila (jsem snad vědma?!) a že se jí jehla v mým předloktí zvrtla, jak ji nestihla vyndat a že tam budu mít modřinu (no, přesně takový nechuťárny jsem v tu chvíli potřebovala slyšet). Modřina se nakonec nekonala, ale stejně si od té doby raději rovnou lehám - a dobře dělám, protože u toho skoro vždycky omdlím nebo se mi aspoň udělá hodně slabo. Trochu podobný pocity mám když se říznu. Což je zvláštní, protože třeba odřený koleno mě nesere. Zdá se, že na některý věci holt nikdy velká nebudu.
  • výšky - tuhle fobii jsem u sebe zaznamenala před pár lety a bylo to pro mě docela nepříjemný překvapení. Když jsem byla menší, běhala jsem po výškách naprosto bez problémů, dokonce máme někde video z vody, kde přecházím po pár centimetrů tlustym trámu přes jez a pode mnou hluboká propast. Jenže od určitý doby se mi z výšek dělá mdlo, na rozhledně se mi motá hlava a brní mě a cítím silnou nervozitu v žaludku. Výstupy na hory si radši odpouštím a na vyhlídky chodím jen nerada - miluju rozhledy do krajiny nebo po městě, ale dělá se mi tam prostě špatně. Narozdíl od jehel ale výšky čas od času ráda překonám, protože právě ty rozhledy jsou mi krásnou odměnou.
  • pavouci - další oblíbená "dětská" fobie, z níž mi slibovali vyrůst a ono hovno. Přesto zaznamenávám obrovskej posun, dneska už se třeba vůbec nebojím sekáčů a menších pavouků, děsí mě jen ti větší, černí, hodně výrazní a nebo ti, co po mně lezou nebo jsou příliš blízko. I s tím se ale snažím bojovat. Například ve středu večer nás ve frontě na pivo strašil jakejsi týpek s pavoukem na vlákně pavučiny. Ten pavouk byl vážně hnusnej a zuřivě hejbal nohama, aby se nějak uchytil. Měla jsem ho třicet čísel od ksichtu a jo, bylo mi z něj hodně nedobře, ale že bych dělala nějaký scény, to mě ani nenapadlo. Jen jsem si hlídala únikovou cestu, kdyby ho po mně ten idiot chtěl hodit, ale jinak jsem zachovávala klid. Ono taky co z toho, lidi jsou blbý a čím větší z něčeho děláte scény, tím víc je popuzujete k tomu, aby vám to předhazovali - což jsem si ostatně ověřila hned pár dní poté, když jednu slečnu, bojící se hadů, strašili gumovou užovkou. Lidi si prostě vůbec neuvědomujou, jak těžkej je život s fobií a jaký následky může mít, když si s takovou věcí neopatrně hrajete. Například znám svoje psychický rozpoložení ohledně pavouků a vím, že kdyby mě někdo chtěl léčit šokem, dopadne to hodně, ale vážně hodně špatně. Proto mě ani nenapadne dělat si srandu z někoho, kdo se bojí plechovýho hrnku. Je to možná trochu komická fobie, ale je to fobie a ten člověk za to nemůže.
  • duchové atp. - není fobií, ale spíš obyčejným strachem, když se někdo bojí duchů a podobných bytostí. Já například zažila nepříjemný věci, o nichž mi později bylo řečeno, že to pravděpodobně bylo setkání s astrálem nebo něčím podobným, a rozhodně nemůžu říct, že by se mi to líbilo. A kdyby se to stalo jen jednou, ale ono se to občas opakuje a vždycky je to stejně nepříjemný. Proto mám strach z toho, co je za závojem života a co občas proniká do našeho světa. Protože vím, že nám to může ublížit a když ne to, aspoň nás to pořádně vyděsí, protože i kdyby to mělo dobrý úmysly, vysílá to na nás hodně špatnou energii.
  • pocit neužitečnosti - ze všech strachů a fobií je pro mě nejhorší pocit, že na mně nikomu nezáleží, že mě nikdo nepotřebuje a že by se vlastně hovno stalo, kdybych nebyla. Ten pocit mě přivádí k šílenství, který si pak ve mně pohrává i s těma nejhoršíma myšlenkama a někdy je vážně těžký se jim ubránit. Proto se snažím nemarnit čas a dělat věci, který někdo ocení. Ráda dělám dobrý skutky, protože vím, že to má smysl a že to někomu pomůže. Že to udělá svět lepším. To je ostatně můj cíl. Chci po sobě něco zanechat, chci lidi naučit lepšímu a ohleduplnějšímu chování, chci ho změnit. Neni to lehký a chce to spoustu energie, který mám silnej nedostatek, ale i tak se radši strhám než jen tak čumět a mávat nad vším rukou. Doufám, že jednou si mě budou lidi pamatovat jako bojovníka za lepší svět a že je ta vzpomínka třeba donutí popojít těch deset metrů k odpaďáku namísto odhození vajglu do trávy. Nebo že jim dojde, že jejich chování asi neni úplně správný - třeba zrovna chování k lidem, co mají z něčeho strach. Třeba jim dojde, že i jim se v každý minutě naskytne x šancí udělat svět lepším, a tak ho lepším udělají. Pak budu štastná.
  • úřady a veřejná místa - říká se tomu sociální fobie a začíná to třeba tak, že se vám nechce jít na pracák. Tak dlouho to odkládáte, až vám začne bejt špatně při samotný myšlence, že byste tam vážně šli. Při pouhém pomyšlení na to vás jímá hrůza, a tak se na to snažíte nemyslet a třeba i změníte trasu tak, abyste se k inkriminovanýmu místu co nejmíň přibližovali. Samozřejmě že čím dýl to odkládáte, tím horší pak je dokopat se k tomu skutečně tam zajít - normální člověk se prostě sebere a jde, ale vy si na to musíte vyhradit třeba celej den, jen na to přesvědčování sama sebe, a pokud nemáte silnou vůli, potřebujete někoho, kdo vás tam odvleče, jinak to budete odkládat třeba rok a v noci kvůli tomu nespat. No a něco takový postihlo i mě, právě s tím pracákem. A není to jenom tohle, v lehčí podobě se to u mě projevuje pořád - nechce se mi vyjít z domu mezi lidi, je mi nepříjemně na ulici, kde se nemám kam schovat, chytá mě panika z přeplněnýho autobusu nebo se dvě hodiny nutím jít do krámu nakoupit. Nevím, proč se to u mě vyvinulo, ale vyvinulo se to a někdy mám teda fakt velký problémy, abych z toho bytu odešla. Řešení? Bojovat s tím. Nic jinýho na to neplatí, a protože utíkat nelze věčně, musíte se tomu postavit a hlavně si uvědomit, že ten samotnej úkon není ani zdaleka tak nepříjemnej jako jeho odkládání, z nějž si klidně můžete vypěstovat vředy v žaludku nebo něco horšího, protože ten stres je hroznej. Mně osobně pomáhají přátelé, kteří se prostě seberou a tvrdě mě donutí na to který místo jít. Někdy se mnou dokonce jdou - třeba do toho krámu, kde mi pak pomůžou naložit věci, což sama nikdy nestíhám, tam to jde jak na běžícím pásu. Tahle fobie je hrozně zvláštní, objevuje se jen někdy a pokaždý jinak silná - někdy se mi dokonce udělá mdlo v obchoďáku. Zničehonic na mě prostě padne, jak je to tam obrovský, kolik je tam lidí a jak každej lítá od jednoho k druhýmu a šílí. Pak taky ten celej proces nákupu a placení, kde seš za pět minut odbytej a nikdo se s tebou o ničem nebaví. Je to šílený a neosobní a i když jsem z velkýho města a měla bych na to bejt zvyklá, občas se ve mně cosi hne a já se v tom všem hluku ztratím. Hodně nepříjemná věc.

A čeho se nejvíc bojíte vy?

 


Komentáře

1 Bels Bels | Web | 23. srpna 2010 v 11:56 | Reagovat

Pavouci.. to máme trochu podobné. Ty normální malé potvory, co nám běhaj po baráku, mi nevadí. Ale ty velké tlusté sviňě... fuj fuj..
Z výšek mám taky strach, ale nevadí mi, když jsem třeba na rozhledně, nebo prostě někde vysoko, ale na pevné zemi. Ale vlezu si jen na židlu a už jsem nejistá.
Co, co jsi napsala o duchách mě docela zaujalo. Nechtěla bys o svých zážitcích napsat článek? ;)
a s pocitem neužitečnosti se naprosto slučuji, to máme obdobné.

2 m. m. | Web | 23. srpna 2010 v 12:08 | Reagovat

Já mám pocit, že už jsem to tu jednou psala, ale možná to bylo jen někam do komentářů. Až se mi to bude hodit do krámu, věnuju tomu třeba článek :)

Já jsem nejistá třeba na štaflích. Pořád mám hrůzu z toho, že spadnu a zlomim si nohu.

3 Bels Bels | Web | 23. srpna 2010 v 12:42 | Reagovat

Yep, štafle, ty mi taky dávaj zabrat.
Nebo ještě bohatě mi stačí třeba výtah. Sama mám klaustrofobii, takže i to mě celkem znervózňuje, ale ještě když si představim, když se to třeba utrhne bo tak... no fuj.

4 m. m. | Web | 23. srpna 2010 v 13:09 | Reagovat

No, klaustrofobií vyloženě netrpím, ale v malejch prostorách se taky zrovna necítím dobře. Vůbec nesnáším, když jsem nějak omezovaná v pohybu - i dlouhý obětí mi dělají problémy nebo když mě někdo pevně svírá. Jsem prostě lev a potřebuju svůj prostor. Nesnáším, když mě někdo uvazuje, a to jak obrazně, tak fyzicky vzato

5 Nikol Nikol | Web | 23. srpna 2010 v 13:30 | Reagovat

Já se pavouků ne vyloženě bojím, ale spíš štítím, což já ostatně všeho hmyzu (krom motýlů a much, to mi nevadí) jakmile je u mě pavouk, vosa či něco podobného, propuknu v hysterickej záchvat, a zdrhám co nejdál od toho. A nedej bože, aby se mě to dotklo.

Výšek se nebojím, akorát vždycky, když někam vylezu, nebo třeba stojím na mostě a pode mnou teče ta voda, mám strašně nutkání skočit dolů..ne že bych se chtěla zabít, prostě jen..těžko se to vysvětluje.

Jehly mi taky nevaděj, když mi berou krev, prostě jen zatnu zuby. I když je fakt, že vždycky až moc cejtim, jak mi teče ta krev a neni mi z toho nejlíp.

O těch duších (či duchách?) bys mohla opravdu napsat něco víc, moc by mě to zajímalo.

A taky trpím opakem klaustrofobie, mám hrůzu z velkých prostranství s hodně lidma. Vždycky ztratim orientaci a začnu panikařit. Když jsem s někým, tak je to teda lepší, ale jakmile jsem takhle někde sama, nemám daleko k zešílení.

6 m. m. | Web | 23. srpna 2010 v 14:09 | Reagovat

Taky nesnáším, když po mně něco leze, ale pokud to neni moc velký, dokážu už se ovládat a nehysterčit. Spíš si to prožívám víc uvnitř, což sice mně nijak nepomáhá, ale aspoň tím neprovokuju okolí, který má ve zvyku takovejch věcí ihned využívat.

S tím mostem docela chápu, taky mám kolikrát chuť odněkud skočit.

Velký prostranství mě tak netrápí, ale davy lidí nenávidím. Ale to spíš z jinejch důvodů než že bych se jich bála.

7 Maude Maude | Web | 23. srpna 2010 v 17:23 | Reagovat

je vidět, že ti ten počítač a převážně blog na tý vodě chyběl:D

8 m. m. | Web | 23. srpna 2010 v 17:27 | Reagovat

Tvl já tam mít počítač, to by byly takový výlevy a tak brutálně poetický psaní, žes to u mě nezažila. Já tam měla náladu, že by se celej server z toho v breku zhroutíl :D

9 Maude Maude | Web | 23. srpna 2010 v 18:55 | Reagovat

shit, tak to je škoda, že si ho tam neměla.. tim nechci říct, že bych si libovala v tvejch výlevech a těšilo mě číst, jak se trápíš, ale to "brutálně poetický psaní" by mě zajímalo

10 Hanuš Bakusky Hanuš Bakusky | Web | 23. srpna 2010 v 20:32 | Reagovat

též mám strašnou hrůzu z jehel!

11 Angel Darkwood Angel Darkwood | Web | 25. srpna 2010 v 23:09 | Reagovat

Co se týče výšek a pavouků, tak to máme společné. Jen s tím rozdílem u výšek, že jsem se to pokusila překonat v Irsku a šla s ostatními na útesy (tedy upřímně - dobrovolně to moc nebylo, ale ono tam taky nebylo co jiného dělat ty dvě hodiny a půl). No tak stupidní nápad už mít v životě nebudu. A taky nechápu lidi, kteří využívají strachu z něčeho ostatních. Fóbie opravdu žádná legrace není.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe