Srpen 2010

Poslední srpnový zamyšlení

31. srpna 2010 v 22:20 co se mi honí hlavou
Muhihi, nová kapitolka do May Day sepsána, to mám radost :) Zaznamenala jsem v ní jednu krásnou vzpomínku z chaty a doufám, že se mi jich vynoří víc. Je to dobrý znamení, že si vzpomínám na to hezký, co jsme spolu prožili. Snažím se, aby mi z toho nebylo smutno, abych to brala jako dobrou věc, ale chvílema mě přece jenom přepadá smutek nad tím, že se to už nebude opakovat. Že už nikdy nic tak krásnýho nezažiju. Říkejte si co chcete, ale pár vztahů už za sebou mám a vím, že tohle vás potká jen jednou a že znova už nikoho nebudu milovat stejně. A že ani to milování už nebude nikdy stejný, když už jsme u toho.

Jelikož se ta kapitola týká bouřky, mám chuť hodit ji sem coby článek k Tématu týdne. Na druhou stranu by to asi byl až příliš velkej zásah do soukromí a já se snažím udržet tu aspoň nějakou hranici (i když od toho rozchodu se mi to daří čím dál tím míň). Nechám si to ještě projít hlavou. Už delší dobu mám totiž chuť psát sem nějaký povídky nebo třeba právě tyhle nedodělaný prozaický pokusy. Třeba by mě to přimělo k častějšímu psaní. A třeba taky ne, kdo ví. Nechce se mi ale zveřejňovat povídky, který jsou založený na skutečnejch postavách a událostech. Nikoho nejmenuju, ale pár lidí by stejně vědělo, o koho jde, a nejsem si jistá, že by aktéři sdíleli mou chuť dělit se o ty zážitky se světem. Ostatně, párkrát se mi to už vymstilo.

Pustila jsem si Posledního vládce větru, ale má to mizernou kvalitu, žádný titulky (většinu toho pochytám, ale přece jenom mít to napsaný by bylo lepší) a celkově mě to moc nebaví. Asi že jsem od toho očekávala zázraky a ono nějak nic. Jediný pozitivum je tam Jackson Rathbone, ale ani z toho se tentokrát asi neposadím, jelikož narozdíl třeba od Twilightu, tady by po něm neštěkl pes, jeho postava by tam vůbec bejt nemusela a celej je v tom takovej divnej, jako by nikdy v životě v ničem nehrál. Prostě nuda. Po třiceti minutách jsem to vypnula a dneska už to nedokoukám, radši se půjdu válet po svý úžasný posteli :)

Zejtra nastupuju do práce, jdu tam odpoledne a vůbec nevím, co se pak bude dít. Jsem z toho hrozně nervózní, protože za celej srpen jsem se ani nepodívala do svejch chytrejch papírů a všechno jsem to zapomněla. Bad girl. Tak snad se mi povede v co nejbližší době to zase všechno nahustit do hlavy. Myslím, že po zítřejší zastávce v práci začne velký šrocení, musim se do toho znova dostat. Že mi oni házej klacky pod nohy, to ještě neznamená, že se nechám jen tak přejet a vyšachovat, já totiž vim, že když na to neseru, jsem dost dobrá. Je na čase všem to ukázat ;) Jen co se naučim na to nesrat :D

Moje krabice dárkových předmětů se dneska rapidně zaplnila - měla jsem další záchvat vyhazovací nálady, a tak jsem probrala celej starej stůl a ještě pár krabic a vyházela štos papírů a pytel krámů a bordelu. Je mi o hodně líp a zas mám jednou přehled o tom, co kde mám. Došla jsem dokonce až tak daleko, že jsem se rozhodla zbavit svojí sbírky Kačerů Donaldů, k níž jsem měla a pořád mám obrovskej vztah (ty komiksy ze mě udělaly člověka, jakým jsem). Asi je proberu a to nejhlavnější, co mě nejvíc ovlivnilo, si schovám :D Zbytek půjde pravděpodobně do koše, neboť na to, abych hledala nějakýho sběratele - zájemce, nemám náladu ani čas, chci aby zmizely co nejdřív, než si to rozmyslim.

Pořád víc uvažuju o uspořádání charitativní sbírky, kam by lidi donesli svý starý, ale ještě použitelný krámy, a výtěžek z prodeje by se věnoval třeba nějakýmu děcáku. Jenže copak já jsem nějakej organizátor charitativních akcí? Ani bych nevěděla, kde začít. Nějaký nápady?

Už mě zase napadá moc myšlenek, jdu to radši zaspat, beztak klepu kosu (hnusný počasí) a v posteli je teploučko. Mějte se a brou :)


Bouřka jako dokonalá očista světa i duše

31. srpna 2010 v 16:05
Miluju bouřky! Fascinujou mě. Přichází nečekaně a s neuvěřitelnou silou. Jsou doslova elektrizující, s rachotem odplaví všechno hnusný, zalejou přírodu a vzduch je po nich neskutečně čerstvej a voňavej. Nic jinýho nemá tak silnou očistnou schopnost, kam se hrabe nějakej Domestos :D

Approaching storm (www.blog.ajg.net)
Bouřky jsou zkrátka úžasný. Nepotácím se při nich zrovna po poli, ale ten pocit, kdy jste venku sami v bouřce, lomcuje s váma ten neskutečnej vichr, všude to rachotí, nad hlavou vám to blejská a do tváří bičujou proudy deště, je úžasnej, tak osvobozující, tak očistnej. Člověku se chce řvát, aby ta bouřka věděla, že je tady s ní a že ji vnímá každou svou buňkou. No a pak do vás jebne blesk a máte po prdeli :D

Mne, já prostě na bouřky nedám dopustit a vyhledávám je i metaforicky, v životě - třeba když se něco dlouho valí do kopru a vy cítíte, že už to nevydržíte, je vždycky lepší do toho kopnout a něco udělat, cokoli, i kdyby to mělo někoho nasrat  a i kdybyste se měli rozhádat s celym světěm - protože jedině tak se pročistí vzduch, jedině tak se ty sračky dostanou na povrch, odkud se pak odplaví a pak může přijít uvolnění, vy se konečně budete moct svobodně nadechnout. Ta souvislost s přírodou je úžasná - prostě máte krizi, pak přijde katarze a vy se na všechno díváte jinak, máte novou inspiraci a novou energii. Čistou.

Bouřky jsou pro planetu i pro lidi životně důležitý, a proto nechápu ty, co je nemaj rádi. Já osobně je přímo vyznávám a kdyby bouřka byla člověk, ze všeho nejvíc bych si přála potřást jí rukou a vyjádřit jí můj obdiv. Ostatně možná i proto jsem byla od prvního okamžiku fascinována postavou Storm v X-menovi. Storm je úžasná, je tak hodná a chápavá, ale není radno ji nasrat. Nějak v tom vidím i sama sebe. Obdivuju jí i za to, že miluje lidi navzdory tomu, jak se k ní a k jiným mutantům chovají. Miluje svět a přitom má moc ho zničit. Fascinující.

Bouřky mají i jiný výhody. Jsou dramatický a vytváří úžasnou kulisu pro všelijaký románky v seně nebo ve stodole (to neni jenom filmová libůstka, fakt je to dobrý :D). Dobře se při nich usíná i ve stanu (aspoň mně se teda vždycky líbilo, když mi déšť bušil do stanu, samozřejmě pokud mi zrovna nekapalo na hlavu), a jak jsem nedávno zjistila, pokud v tom stanu nejste sami, má to zase o plus víc, no ale to radši nebudu rozmazávat :D

Bouřky mě zkrátka očišťujou a nabíjí, ráda dýchám bouřkovej vzduch a kdybych někdy mohla bejt nějakym přírodním úkazem, rozhodně bych chtěla bejt bouřkou. Prostě TEAM STORM! ;)

Uplavala...

30. srpna 2010 v 22:21 co se mi honí hlavou
Jsem zpátky z plavání. Hodinka ve vodě mi bodla a momentálně mám dobrej pocit z toho, jak to probíhalo i jakým směrem se to celý ubírá. Asi nemá smysl zatajovat, že jsem byla plavat s Božským (uvažuju nad změnou jeho přezdívky, aby to trochu víc odpovídalo situaci. Žádná vhodná mě ovšem nanapadá, nějaký návrhy?). Sám se ozval, mám celkem jasnou představu proč, a pozval mě do bazénu. No a jelikož mi jeho přítomnost chtě nechtě chybí, neměla bych to srdce mu odmítnout ani kdyby hovno hořelo, no a ono nehořelo, takže jakýpak copak, prostě jsem nabídku přijala. Beztak se potřebuju při tom všem, co se okolo děje, odreagovat, a co je lepšího na relax, než plavání?

Axa bazén (lokace.cz)
Trochu jsem si zaexperimentovala a z útrob skříně vytáhla jedny hodně starý plavky, který na mně při mejch současnejch proporcích vypadají víc než odvážně :D U svršku se to ještě dá, ale spodek, kterej jen velmi nedostatečně zakrýval moji bílou nedoopálenou prdel, jsem okamžitě zavrhla. Namísto toho jsem prohrábla spodní prádlo a našla tam jedny celkem příhodný kalhotky, který se mohly klidně tvářit jako plavky, aniž by se nade mnou kdokoli pohoršoval. Experiment tedy spočíval v několika věcech - pozná Božský, že jsou to kalhotky? (bedlivým svým zrakem obvykle prokoukne i to, čeho jsem si sama nevšimla, a taky obvykle nemívá problém dát mi to hned najevo, takže jestliže kalhotky obstojí před ním, jsem v suchu :D) Nevypadnou mi z toho svršku prsa? (od těch dob, co jsem ty plavky běžně nosila, uplynulo opravdu hodně času :D) Nespadnou mi ty kalhotky, když se namočí? (tohle jsem pro jistotu prubla ještě doma ve vaně, ony mi jsou hodně volně a kdyby mi sjely třeba zrovna při vylejzání z bazénu, kdy voda táhne dolů všechno, co máte na sobě, to by asi nebylo úplně ono)

Nakonec naštěstí všechno dopadlo dobře, kalhotky prošly zkouškou a mohou tudíž být zařazeny do seznamu plavek, na němž zatím stojí jenom jedny modrý, takže jeho obohacení něčím starým a už dlouho neviděným nebude na škodu :D

Vůbec to celý bylo příjemný a odplavilo to nežádoucí myšlenky, který se do mě draly těsně před odchodem díky jednomu nejmenovanýmu člověku, kterej si teda, pokud jde o mě, svoje rady a postřehy klidně může nechat. Čekala jsem od něj mnohem víc taktu, ale bohužel, takt mu zjevně nic neříká a nejspíš ho vůbec nenapadlo, že bych z toho všeho mohla bejt nějak zničená a že mi ty řeči třeba ubližujou. Nj, nevermind. Posledních pár dní mi dostatečně ukázalo, kdo za co stojí a komu má smysl se svěřovat a koho poslouchat. Ten zbytek ať mi třeba políbí mou bílou zadnici.

Dalším plusem večerní akce byl jeden starší chlápek (jako mladej, ale už to nebyl žádnej klučina, spíš takovej businessman), co po mně u východu srašně krásně koukal :D No jo, řikejte si co chcete, ale tohle je přesně doba, kdy ženská ze všeho nejvíc potřebuje vědět, že jí to sluší, že je skvělá a že je sexy :) Prošla jsem kolem něj dvakrát a v obou případech vypadal, že si mi snad řekne o číslo. No, možná to přeháním, ale potěšilo mě to, tak mi to neberte :D

Tak. A teď, když tu mám tu nádhernou megahustěkrutopřísnou postel, jsem ji chtěla hned zasvětit a pustit si na ní nějakej pěknej film, ale potýkám se s problémy - můj vytouženej Sherlock Holmes není na kinotipu a piratebay mám nějakej pojebanej, takže z toho asi nic nebude :/ K vzteku. To si mám jako číst knihu nebo co?! :D Ne, já mám knihy ráda a asi to tak i dopadne, že zas nějakou vytáhnu - koneckonců myslim že zrovna toho Holmese jsem ještě nedočetla, teda Poslední poklonu, což je soubor povídek. Jen vědět, kam jsem jí při tom balení šoupla... No, to se nějak najde. A i kdyby ne, máme už čtvrt na jedenáct a já jsem docela ospalá. Že bych zase jednou šla spát před půlnocí? Poslední dobou jsem se to docela naučila a pokud zrovna někde nekalím do noci (což není tak častý, jak si někteří z vás myslí :D), snažím se chodit spát brzo. Vůbec se snažím o nějakou lepší životosprávu. Líp jíst, víc se hýbat, pozitivně se naladit... dá to ale fušku, abych já, takovej depres, myslela pozitivně. No ale co, však jsem koneckonců, jak mi lidi řikaj, silná holka :D Lol. No, ale něco na tom asi bude, jinak bych tu už dávno nic nepsala a kdoví, kdo by za půl roku měl blog na týhle adrese. No, ale nedělejte si naděje, já nikam nejdu. Takovou radost vám neudělám >:)


Letišťátko!

30. srpna 2010 v 15:57 co se mi honí hlavou
Tak mám postýlku složenou! :) Dalo to ale pořádnou fušku, hlavně ty rošty, a stejně pořád nevěřím tomu, že mě unese :D Vzhledem k tomu, že jsem náhle "osinglovatěla", jí žádný větší orgie v nejbližší době nehrozí, ale stejně mi to celý přijde fórový. Njn, Ikea.

Hrozně ráda bych pokračovala v renovaci, ale je tu pár problémů, s nimiž se potýkám:
  • stále nemám garnýž a záclony, takže sem je pořád vidět jako do výlohy. V Ikee měli prd, takže budeme muset do Kiky nebo někam jinam, ale už začínáme bejt unavený z toho věčnýho chození po krámech.
  • chybí  mi taky noční stolek, kterej pravděpodobně úplně přestali dělat, takže pokud se neobjeví v novym katalogu, mám smůlu. Podobně jsme na tom s knihovnou. Našla jsem teda jednu hodně podobnou, ale je z jiný série, a tak nad ní ještě váháme. Doufám, že mi jí zatím taky nevyprodají.
  • táta už je nervózní z toho, jak zacláním v předsíni, ale bohužel, dokud nebudu mít knihovnu, nemám kam vyložit ty krabice knih a papírů, co tam stojí. Taky gauč zatím nemůžu skládat, protože ho naprosto nemám kam dát a dokud nevyhodím stůl nebo něco, nezmění se to. Vyhodit stůl je ovšem dost problematický, protože ho docela potřebuju a taky - kam ho dát?
Letišťátko
Zatím teda se vším expanduju do předsíně - bedny plný věcí, starý matrace... i jednu otáčecí židli jsem tam odstavila, protože se mi sem nevejde a vlastně ji ani nepotřebuju - využívá ji jedině Melsie, která na ní obvykle spí,  ale však ona si najde nějaký jiný místo, kde složit tu svoji pruhovanou prdel >:)

Doufám, že ty nejnutnější věci doseženeme a doděláme co nejdřív, tahle rozestavěná verze pokoje mě deprimuje. Ale sestavení postele byl velkej krok kupředu, tak snad to teď poběží dobře dál. Do Vánoc chci mít hotovo!

Btw editovala jsem starší články a přidala něco málo ilustračních fotek ke článkům Útulno v holopokoji a Renovace pokoje, den první. Neni to moc, ale aspoň něco, když už jsem vám to slíbila. M. slovo drží, nebo se o to aspoň snaží :)

Opatrně nakročeno do tvůrčí nálady

29. srpna 2010 v 18:53 co se mi honí hlavou
Možná spíš do šedý nálady. Víkend na chatě byl docela přínosnej, ale jsem ráda, že jsem doma. V sobotu jsem tam z toho šílela, navíc mi nebylo dobře a měla jsem plnou hlavu hnusnejch myšlenek. Po obědě jsem si šla lehnout na půdu a dokonale jsem tam vytuhla - vzbudila jsem se v pět, sešla se dolů napít a zase jsem se vrátila nahoru, kde jsem pak dvě hodiny o samotě přemýšlela a psala Honeymoon, povídku inspirovanou Twilightem. Jedná se vlastně o kapitolu o první společné noci Belly a Edwarda, kterou autorka taktně vynechala a mně to nedalo a jako tisíce jiných, i já se pokusila o její zpracování. Zatím je to takový hodně soft a není v tom asi nic moc převratnýho, ale ještě na tom pracuju. Včera se mi to teda zdálo dobrý, dokonce mě to samotnou vzrušovalo, takže něco na tom snad bude :D

Skořice - b/w
Mám toho ovšem rozepsáno mnohem víc a v dohledné době bych ráda aspoň něco z toho dokončila. Včera se mi povedlo pohnout s Kronikou, což je zatím pracovní název takovýho upírskýho čehosi, co asi nikdy nedotáhnu do nějakýho smysluplnýho konce, neboť se to zakládá na jednom snu a vytřískat ze snu něco logickýho, to máte těžký. Mnohem raději bych se teď zaměřila na dokončení May Day, počinu, kterej jsem začala sepisovat krátce po seznámení s Panem Božským. Zezačátku to bylo naprosto autentický, takovej deník, ale po čase jsem to začala upravovat a to už nebylo ono. Úplně to zkazilo vyznění a mě to tak rozladilo, že jsem se tomu přestala věnovat. Navíc to původně mělo končit špatně, jenže jak jsme se dali dohromady, trochu mi to ten unhappy end nabouralo :) Ironií je, že zrovna teď, kdy bych se s chutí mohla pustit do toho nejdepresivnějšího psaní, na to nemám sílu. Dostat se z toho rozchodu mi jí ubírá příliš mnoho, než abych o tom ještě dokázala psát. Prozatím se vylejvám v písničkách, ty nejsou tak dlouhý a táhlý, tak mě tolik neničí, ale psát o tom nějak zdlouhavěji, to prostě nejde, ještě ne.

A ještě pár dalších věcí mám rozděláno, ale než já se k tomu dostanu... No, doufám, že jednou se mi povede všechny tyhle věci dokončit aspoň tak nějak rámcově. Zatím to mám jako jeden velkej rest.

Dneska jsme mimochodem byli znovu v Ikee, mám konečně matrace a rošty a asi bych se měla pustit do sestavování, ale ani to se mi teď nechce, jen si tu dřepim a čekám bůhví na co. Teda já vim moc dobře, na co čekám, ale to se nestane a asi bych si to konečně měla uvědomit. Na druhou stranu, možná že právě ta naděje mě udržuje naživu a zabraňuje mi v tom, abych se z toho zbláznila. Naděje a nějaký ty prášky. Bleh. Zkurvenej život.


Mluvte, proboha, hlavně mluvte

27. srpna 2010 v 13:24 co se mi honí hlavou
Znáte ten pocit, když přijdete domů a říkáte si, páni, to byl dobrej pokec, to jsem se zase jednou chovala hustě, no a pak se kouknete do zrcadla a zjistíte, že jste celou dobu měli ten největší flek na ksichtě? :D Ne že by na tom v tomhle případě záleželo, teď už se fakt jenom směju. Osud má prostě zvláštní smysl pro humor.

Jinak mám takovou dobrou náladu, takovou divně dobrou. Včera došlo k dalšímu zázraku a mělo to tak silnej efekt, že jsem se na moment přestala trápit a jako bych cítila smíření, jako by se vlastně vůbec nestalo nebo jako by mi to bylo jedno. Trochu se toho pocitu sama bojím, protože jak se znám, bude to nejspíš jen další blokace pocitů, který se časem vrátí a zase budu na dně. Nebo že bych byla skutečně tak silná, že bych se s tak obrovskou věcí dokázala vyrovnat během jedinýho týdne? To asi těžko.

Tím zázrakem bylo, že se Pan Božský zničehonic zjevil a udělal to, co měl udělat už dávno - řekl mi, jak se cítí, a staral se o to, jak se cítím já. Promluvili jsme si jako dva lidi, co jim na sobě záleží, a i když jsem tomu dávno přestala veřit,  teď jsem na chvilku přijala jeho slova, že ho to mrzí a že mě nechce ztratit. Ostatně se na to celou dobu snažím dívat jeho očima a vnímat, jak těžký to muselo bejt pro něj - ať si mi třeba celej svět říká, že je to sráč a že mu na mně nesešlo, já věřím, že to není pravda a že ho to muselo taky hrozně trápit. A vím, že když se budeme oba snažit, můžeme si odteď bejt dokonce blíž než kdy dřív. Zní to asi divně a možná to píšu ještě ovlivněná tím včerejším popovídáním, ale jestli mu mám bejt kamarádkou, dobře. Budu tou nejlepší kamarádkou, kterou si dokáže představit, protože ta láska, co jsem v sobě celou dobu nosila, ta neodešla. Pořád je ve mně a pořád ve mně bude a ať si ke mně třeba nic necítí, já ho budu vždycky nějakým způsobem milovat a vždycky budu chtít, aby byl šťastnej. Vždycky tady pro něj budu.

S vědomím toho všeho doufám, že se mi povede zabránit fázi "nesnáším ho za to, co mi udělal" a že budu dostatečně silná, tolerantní a chápavá (ostatně, to už mě soužití s ním naučilo až v neuvěřitelný míře) na to, abych s ním mohla bejt zadobře. A chci si vychutnat každej moment, kterej mi věnuje, protože dřív mi jich věnoval příliš málo než abych mohla bejt šťastná. Taky jsem mu něco takovýho řekla a dostala jsem ze sebe i pár dalších věcí, který jsem potřebovala, aby věděl. Dokonce se zdálo, že tentokrát mě vnímá, takže si to snad vezme k srdci a snad už nikomu podobným způsobem neublíží. Já to řikám pořád - tyhle lidi nejsou blbý a když jim řeknete, že něco zvorali, pochopí to a poučí se z toho. Silence is not the way, we need to talk about it. Je třeba si to hnusný vyřikat a to hezký jakbysmet. Milujete někoho? Řekněte mu to. Sere vás? Řekněte mu to taky. Nikdy nevíte dne ani hodiny a najednou se může stát, že už vás neuslyší, ať budete říkat co chcete. Nechtějte se do tý situace dostat, za to vám to nestojí.

S touhle myšlenkou ve mně roste síla a odhodlání tyhle lidi napravit. Jako tu jednu jedinou hvězdici, chci tuhle skupinku přátel přesvědčit, aby se zbavili těch hnusů, co v sobě nosej,  aby so to mezi sebou vyřikali a byli zase přátelé. Podle toho, co jsem včera slyšela, jsou někteří z nich na hodně dobrý cestě a to mi dává naději, že to půjde. Nebude to snadný a asi přijdou velký hádky, ale to je přesně to, co tyhle lidi potřebujou, co potřebujou všichni lidi - pročistit hlavu, pročistit vzduch, vyřikat si to a mít pokoj. Už se nepřetvařovat. Protože oni nejsou zlí, jen hloupí, a potřebujou vedení - včera jsem to na nich viděla víc než kdy dřív.

Kéž mám dost síly na to, abych se toho dokázala chopit sama, poučená z vlastních i z cizích chyb. Kéž dokážu pomoct jim i sobě. Lidi mi říkají, že jsem silná. Někdy tomu nevěřím, ale vlastně vím, že mají pravdu. Na to, co už jsem prožila, jsem musela bejt hodně silná - i když to někomu třeba přijde jako úplný hovno oproti tomu, co prožívají jiný lidi. Já to tak ale neberu. Každej si někdy prožije peklo a srovnávat to s problémama jinejch lidí je blbost. Jeden člověk mi řekl, že každej žijeme v jinym světě. Každej se dívá na věci jinak a když se podívá třeba na lampu, každej v ní vidí něco jinýho. Společnej svět s ostatníma máme jen z několika procent, to ostatní je jenom naše a nedá se to srovnávat se světama ostatních lidí, prostě jsme každej úplně jinej. A jediný, na čem záleží, je aby byl člověk šťastnej a aby se lidi domluvili. Nic jinýho mě teď nezajímá.


Postel pro jednoho

25. srpna 2010 v 22:22 co se mi honí hlavou
To je zajímavý, celej den mi bylo fajn, ale teď k večeru se mi udělalo zase mizerně. Zas mám staženej žaludek a trochu mě chytá panika. To proto, že jsme s mámou složily novou postel. Tolik jsem se na ni těšila a těch posledních pár dní jsem plánovala, jak si na ni první noc poležíme s Panem Božským a vyzkoušíme, co unese... Je mi z toho špatně. Mám letiště a nemám se o ně s kym dělit. Ta postel mi teď bude jen připomínat, že jsem sama a že se ráno nemám vedle koho probouzet. Co na tom, že se nemusim srát s holením nohou, když už nikdy neuvidím jako první věc ráno jeho tvář?

Je to holt těžký. Dalo by se říct, že to zvládám dobře, hlavně teda včera mi bylo fajn, ale pravda je, že i tak bude trvat sakra dlouho, než se z toho dostanu a budu jako dřív. Nemůžu na něj myslet, nemůžu ho vidět ani s nim mluvit, a přitom bych si to tolik přála. Tak moc ho chci obejmout a aspoň chvilku cítit, že jsme to zase my dva spolu, jeden pro druhýho tak jako přes pár měsíci. Najednou mi přijde, že kupovat velkou postel byl nesmysl a že mě bude akorát trápit myšlenka na to, že na ní ležím sama a sama se v ní probudím. Pokud vůbec usnu. Vypila jsem čaj na nervy a spolkla tabletku na dobrý spaní, ale zatím nemám pocit, že by to moc pomáhalo. Určitě mi to teda nepomáhá nemyslet na něj, a přitom to bych teď tak ocenila. Ovšem bylo by to správný? Stejně přijde čas, kdy se s ním budu muset znovu setkat - máme prostě společnou partu přátel, to se nezměnilo. Tak jakej efekt by to mělo, snažit se na něj zapomenout, když s ním pak stejně zase budu muset mluvit a tvářit se jako nějaká průměrná kamarádka? Už jen z toho pomyšlení je mi špatně. Jak mám bejt ve stejný místnosti a nesmět ho obejmout a políbit? To není fér. Proč nejsou léky na tohle...

Zachráněná hvězdice...

25. srpna 2010 v 14:39 co se mi honí hlavou
Včerejšek nebyl o moc lepší než pondělí a navíc jsem od rána myslela na to, jestli jít nebo nejít na večerní after-voda-party. No, odpověď byla nasnadě - jasně že nejít, protože bych to nevydržela. Jestli bych tam vůbec došla, udělalo by se mi při pohledu na toho, kdo mi to všechno způsobil, ještě mnohem hůř a to jsem neměla zapotřebí. Jen mě to mrzelo, protože jsem se bála, že kvůli tomu přijdu o fajn přátele. Snad na každym z nich se najde něco, co mi vadí, ale jako jedinci jsou každej moc fajn a mám je ráda. No, nakonec jsem byla uklidněna, že je určitě neztratím, a to mi pomohlo.

Hodně mi taky pomáhá máma. Je se mnou doma, takže mě má pořád na očích, což potřebuju - stejně jako nějaký zabavení a toho mi poskytuje dostatek. Je tak nějak nemocná a špatně se jí chodí, takže mě posílá na nákupy a na různý obíhání všeho možnýho a taky mě  bohatě úkoluje doma. Rozhodně se teda nenudím, spíš je zázrak najít si čtvrt hodinky na sepsání nějakýho toho článku :) Přesně takovej režim teď ovšem potřebuju. Taky to byla ona, kdo mě dokopal jít k tý doktorce.

Když už jsem se tak začala starat o svoje zdraví, nakoupila jsem si taky nějaký bylinkový čaje, kterejch jsem hned asi litr vypila, a jakejsi přírodní preparát na spaní. Hodlala jsem ho hned ten večer využít, protože mi bylo špatně a byla jsem hlavně nevyspalá, což mi vůbec nepomáhalo, ale nakonec se věci vyvinuly tak, že jsem ho vůbec nepotřebovala a spala jako zabitá skoro až do poledne.

Jak se blížil večer, překvapilo mě hned několik lidí, od nichž jsem vůbec nečekala zájem o mou situaci. Došlo mi několik nečekaných smsek a zpráv na fb, z nichž některý byly vysloveně jako ten nejkrásnější balzám na nervy a úplně mě nabily. Nejvíc mě ovšem dostala zpráva z neznámýho čísla, kterou mi poslal jeden "kamarád kamarádky" - doposud prostě milej kluk, kterýho jsem zatím viděla asi dvakrát a kterej mi od začátku připadal fajn. Ale jak moc fajn, to jsem zjistila až včera - aniž bychom se spolu někdy nějak zvlášť bavili, aniž by mě znal, sám od sebe si našel moje číslo a napsal mi, že mě musí vidět, že zná jednu pěknou čajovnu a že se prostě musíme sejít, že mi pak bude určitě líp. V první chvíli jsem nevěděla, co od toho čekat - nestává se mi každej den, aby mi v podstatě cizí člověk nabízel tak rázně pomocnou ruku, ale nějak jsem věděla, že tam jít musim. Věřila jsem mu. A vyplatilo se to.

Západ slunce Vinohrady
Sešli jsme se v osm na Pavláku a procházkou se přesunuli do Jedné básně. Už cestou tam se mi udělalo výrazně líp. Najednou jsem vůbec neměla chuť brečet, cítila jsem takovej zvláštní klid a bezpečí a cítila jsem taky, že tenhle člověk je tu teď pro mě a není v tom žádný nucení, žádnej tlak, bylo to tak spontánní, byl to zázrak a bylo to přesně to, co jsem potřebovala.

Vzal mě teda do čajovny a pomaličku polehoučku jsem zjišťovala, že je to mnohem úžasnější člověk než se zpočátku zdálo. Vyrazilo mi dech, jak moc to měl v hlavě srovnaný a jak moc vidí do lidí a od první chvíle jsem věděla, že si ho odteď budu nesmírně vážit a že to pro mě bude jeden z těch lidí, co stojí za to znát a mít u sebe, jeden z těch úžasnejch lidí, za něž jste světu ohromně vděčný.

Bylo zvláštní, jak jsme se vůbec neznali a jak jsme si přitom rozuměli. Řekl mi nádherný věci, který nezněly kýčovitě nebo nuceně a který mi neuvěřitelně pomohly. Nebylo to rutinní poplácání po zádech a "to zvládneš, bude zase dobře" (na což jsem mimochodem už alergická), byly to opravdu chytrý věty a rady, který sama někde vevnitř vím, ale potřebovala jsem to slyšet od někoho jinýho a svět jako by to věděl, mi ho poslal na pomoc - anděla s kouzelným úsměvem. Strávili jsme spolu povídáním čtyři hodiny a z čajovny jsme se prošli do Grébovky na vyhlídku a pak na Mírák. Uteklo to jako nic a bylo to nádherný. Příroda to kouzlo ještě podtrhla neuvěřitelně kýčovitě barevnym západem Slunce a pak úžasným úplňkem, kterej ozařoval celý nebe a ty potrhaný mraky okolo něj... no, bašta :) O půlnoci jsme se rozloučili na Míráku a já ani nevěděla, jak mu poděkovat. Věděla jsem, že je to typ člověka, co nepotřebuje slyšet díky, ale i tak jsem měla nutkání mu nějak poděkovat a vysvětlit mu, že to, co udělal, byla jedna z nejkouzelnějších věcí na tomhle světě a že mě zachránil. Tak snad to ví i tak.

Je to přesně jako v tý krásný buddhistický průpovídce, kterou mi vyprávěl - o mistrovi a učňovi, co se procházeli po pláži posetý vyvrženýma hvězdicema. Byly jich tam tisíce a mistr se občas sehnul, jednu zvedl a hodil ji do moře. Učeň se ptal, proč to dělá, že to přeci nemá smysl a že když je tam těch hvězdic tolik, je to vlastně jedno, že jich zachrání pár. Mistr zvednul další hvězdici, pravil:"Týhletý to jedno neni." a vrátil ji zpátky vodě.

Moc se mi to líbilo, protože to podporuje moji vizi o světě - a sice že ho nezměním celej a určitě nezachráním všechna zvířata a všechny lidi, ale i tak musím dělat, co se dá, aby byl ten svět lepší aspoň o tu jednu zachráněnou hvězdici. Ostatně, pro tohodle anděla jsem byla právě  já takovou hvězdicí a nedokážu ani vylíčit, jak důležitý to pro mě bylo. Pochopila jsem díky němu, že žiju správným způsobem a že rozhodně má smysl, abych tu byla a dělala to, co dělám - jen se musím ještě hodně učit, abych si to dokázala pořád uvědomovat a abych z toho byla šťastná. K tomu vede dlouhá cesta, ale taky jsem pochopila, že já už po ní koneckonců dlouho kráčím.

Den poté

24. srpna 2010 v 11:31 co se mi honí hlavou
První noc byla krušná, ale vlastně to nebyl takovej rozdíl oproti těm všem nocím z posledního měsíce. Usnula jsem až někdy ráno, a to jen velmi obtížně, bylo mi špatně od žaludku, kterej mě navíc strašně bolel, polejvalo mě střídavě horko nebo jsem mrzla, a třásla jsem se. Chvílema na mě přišly záchvaty breku a paniky, ale pak jsem se nějak zablokovala a už mi bylo jen špatně. Yuki tu byla se mnou, což byl takovej napůl šťastnej nápad - její psychologický rady a doporučení v tu chvíli nezafungovaly právě nejlíp, spíš mě ještě víc ničily, protože v první chvíli člověk prostě nechce slyšet, jak to má překonat a jak se z toho má poučit - nejdřív se musíte vyřvat, vyvztekat a dostat tu správnou pifku na toho, kdo vám ublížil. Teprve pak může přijít nějaký uklidnění. Ale aspoň že to vím, díky těmhle vědomostem si můžu aspoň trochu pomoct sama.

Nicméně v tomhle případě už svépomoc stačit nebude. Už toho mám na sobě navaleno až příliš, a tak jsem se dneska vydala s mámou k doktorce a kromě splnění restu - dojít si na kontrolu a pro žádanku na alergo - jsem si rovnou nechala napsat doporučení k psychologovi. Je asi trochu zvláštní, že vám to tu tak píšu - dosud jsem se tu snažila psát vesele a tyhle vnitřní sračky si nechávat pro sebe, ale tohle je krize a já se z ní musím nějak dostat - čili se obávám, že to tu asi na nějakou dobu sklouzne do výlevů a řešení toho, jak je mi mizerně - předem se za to omlouvám, ale musím to udělat. Žádná veselost, žádná inspirace, žádná naděje na lepší časy ve mně teď není, jen tupý prázdno a neuvěřitelná bolest.

Lidi se na mě tváří jako že jsem to přece věděla už dopředu a že jsem to mohla čekat - no jasně, já to věděla a čekala jsem to, ale nepřipouštěla jsem si to, protože jsem věděla, že to jen těžko ustojím, jestli vůbec, a nechtěla jsem, aby k tomu došlo. Ale přijít to muselo, koneckonců jsem to sama chtěla už xkrát ukončit, abych si tyhle sračky ušetřila, ale neměla jsem na to sílu, a tak to musel udělat on. Průser je ale v tom, že zatímco jeho průběh byl cca zamilovanost-vyšumění-konec, já se snažila natolik, že se mi povedlo to, o co se většina lidí ve vztahu jenom snaží: bláznivě se zamilovat, projít krizí, kdy mě sral, pochopit a přijmout jeho nedostatky a pak už byla jenom láska ke všemu, čím je a co má za sebou. Moc se nesvěřoval, ale věřila jsem, že se mi jednou otevře natolik, abych ho dokázala pochopit se vším všudy a bejt mu právoplatnou oporou - protože když se někomu nesvěříte, jak vás může podporovat? Nj, nedá se svítit. Už ho asi nikdy nepochopím. Už mu nikdy neřeknu, co se mi honilo hlavou celou tu dobu, protože ho to už nikdy nebude zajímat. A on už mi taky nikdy nic neřekne, protože ho nezajímá, co o tom soudím. Konec. Jak se dá pokračovat v životě bez někoho, koho tak zoufale potřebujete?

Konec románu

23. srpna 2010 v 20:34 co se mi honí hlavou
Nemůžu dýchat.
Nemůžu psát.
Nemůžu myslet.
Nemůžu se smát.
Nemůžu nic a nic není.
Nic nebolí, nic nepálí
a nic nezměním.

Ne že bych to původně myslela jako básničku. Ne že bych to vůbec nějak myslela. Ani se mi nechce psát, nevím, co. V hlavě mám prázdno, v srdce mi přestalo tlouct a jediný, co cítím, je žaludek, kterej se mi obrací naruby. A dunění v hlavě. Vidím Vltavu a její břeh, zídku pod jedním stromem a dětský hříště. A hlavně vidím jeho. Tak prázdnýho. Tak chladnýho. Udělal to dřív než já."Už nemůžu dál". Kdo to vlastně řekl? On? Já? Zdá se, že přece jenom máme něco společnýho. Ani jeden z nás už nemohl dál, jen každý z právě opačného důvodu. Já, protože ho miluju víc než sebe, a on, protože mě nikdy nemiloval. Protože se mu protivilo bejt se mnou a tvářit se jako že mu na mně záleží. Protože jsem kamarád...

Už ani nevaruju před výlevama, protože teď ode mě nějakou dobu neuslyšíte nic jinýho. Jestli vůbec něco. Vlastně - co by teď mohlo bejt, když bez něj není nic? Bože, takový slátaniny, poznáváte mě vůbec? Já se podívám do zrcadla a vidím opálenou tvář, orámovanou zrzavýma vlasama - a nic z toho mi nepatří. Já jsem přece bledá a vlasy mám hnědý. A taky jsem šťastně zamilovaná. No ne?

Mám tu tolik porozchodovejch písniček, ale nedokážu si je teď pustit, nemůžu. Udělala jsem si čaj na uklidnění, ale myslím, že hezky rychle poletí ven. Pořád o něm přemýšlím jako o svym posledním pití vůbec. Co kdybych... ne, nesmím nad tím uvažovat, nesmím do koupelny a rozhodně se nesmím přiblížit k nůžkám. Volala jsem Yuki, aby u mě přespala, protože jen to mi teď snad zabrání v dělání "blbostí". Blbostí? Vždyť proč mám žít... Rodiče mě mají za loosera, ten, koho jsem v životě nejvíc milovala, za kamaráda, přátelé se se mnou baví spíš ze soucitu, ale i oni už mě musí mít pokrk - mě, věčně si stěžujícího loosera. O co snadnější by byl jejich život beze mě, o co veselejší. Naši přece chtějí, abych odtud odešla a přestala je stát peníze, tak by mohli bejt jenom rádi. Tomu jedinýmu, komu na mě mělo záležet, na mě nezáleží. Nic jinýho neni. Nic už neni.

Čeho se bojí m.

23. srpna 2010 v 11:23
Spousta lidí tu píše o fobiích a o strachu ze tmy a podobně. Je to tak jednoznačné téma, že ani mě s dávkou fantazie nenapadá jiné využití - i když to může být způsobeno i tím, jak jsem po návratu z vody mimo. Nicméně nedá mi to. Aspoň krátce se chci zmínit o tom, z čeho mám strach já.

  • jehly a ostré předměty - už jako malá jsem se šíleně bála a brečela, když mi brali krev. Na tom ostatně neni nic divnýho, jako malej snad v těch chvílích brečel každej. A asi každýmu říkali,  že až vyroste, přestane tak vyvádět. Žel bohu, u mě se věci vyvíjely spíš opačným směrem. S postupem času je mi z jehel čím dál tím hůř. Před pár lety jsem si myslela, že jsem už dost velká na to, abych se takovým "dětským" fobiím ubránila. V klidu jsem došla k doktorce, celkem v klidu usedla na křesílko a zavřela oči, že se na to teda nebudu dívat, ale jinak že to zvládnu. Pak si pamatuju jenom chladnou jehlu v předloktí, pocit tlaku, rychle procházejícího mým tělem od hlavy k patě jako když stoupáte v letadle, a křik doktorky, ať přiběhne sestra. Ztratila jsem vědomí a svezla se na zem. Položili mě teda na lehátko a nějakou pro mě neurčitou dobu mě tak nechali ležet. Pamatuju si, že na mě ze střešního okna krásně foukal větřík a v rádiu hráli Bad Day. Doktorka mi vynadala, že jsem ji na to neupozornila (jsem snad vědma?!) a že se jí jehla v mým předloktí zvrtla, jak ji nestihla vyndat a že tam budu mít modřinu (no, přesně takový nechuťárny jsem v tu chvíli potřebovala slyšet). Modřina se nakonec nekonala, ale stejně si od té doby raději rovnou lehám - a dobře dělám, protože u toho skoro vždycky omdlím nebo se mi aspoň udělá hodně slabo. Trochu podobný pocity mám když se říznu. Což je zvláštní, protože třeba odřený koleno mě nesere. Zdá se, že na některý věci holt nikdy velká nebudu.
  • výšky - tuhle fobii jsem u sebe zaznamenala před pár lety a bylo to pro mě docela nepříjemný překvapení. Když jsem byla menší, běhala jsem po výškách naprosto bez problémů, dokonce máme někde video z vody, kde přecházím po pár centimetrů tlustym trámu přes jez a pode mnou hluboká propast. Jenže od určitý doby se mi z výšek dělá mdlo, na rozhledně se mi motá hlava a brní mě a cítím silnou nervozitu v žaludku. Výstupy na hory si radši odpouštím a na vyhlídky chodím jen nerada - miluju rozhledy do krajiny nebo po městě, ale dělá se mi tam prostě špatně. Narozdíl od jehel ale výšky čas od času ráda překonám, protože právě ty rozhledy jsou mi krásnou odměnou.
  • pavouci - další oblíbená "dětská" fobie, z níž mi slibovali vyrůst a ono hovno. Přesto zaznamenávám obrovskej posun, dneska už se třeba vůbec nebojím sekáčů a menších pavouků, děsí mě jen ti větší, černí, hodně výrazní a nebo ti, co po mně lezou nebo jsou příliš blízko. I s tím se ale snažím bojovat. Například ve středu večer nás ve frontě na pivo strašil jakejsi týpek s pavoukem na vlákně pavučiny. Ten pavouk byl vážně hnusnej a zuřivě hejbal nohama, aby se nějak uchytil. Měla jsem ho třicet čísel od ksichtu a jo, bylo mi z něj hodně nedobře, ale že bych dělala nějaký scény, to mě ani nenapadlo. Jen jsem si hlídala únikovou cestu, kdyby ho po mně ten idiot chtěl hodit, ale jinak jsem zachovávala klid. Ono taky co z toho, lidi jsou blbý a čím větší z něčeho děláte scény, tím víc je popuzujete k tomu, aby vám to předhazovali - což jsem si ostatně ověřila hned pár dní poté, když jednu slečnu, bojící se hadů, strašili gumovou užovkou. Lidi si prostě vůbec neuvědomujou, jak těžkej je život s fobií a jaký následky může mít, když si s takovou věcí neopatrně hrajete. Například znám svoje psychický rozpoložení ohledně pavouků a vím, že kdyby mě někdo chtěl léčit šokem, dopadne to hodně, ale vážně hodně špatně. Proto mě ani nenapadne dělat si srandu z někoho, kdo se bojí plechovýho hrnku. Je to možná trochu komická fobie, ale je to fobie a ten člověk za to nemůže.
  • duchové atp. - není fobií, ale spíš obyčejným strachem, když se někdo bojí duchů a podobných bytostí. Já například zažila nepříjemný věci, o nichž mi později bylo řečeno, že to pravděpodobně bylo setkání s astrálem nebo něčím podobným, a rozhodně nemůžu říct, že by se mi to líbilo. A kdyby se to stalo jen jednou, ale ono se to občas opakuje a vždycky je to stejně nepříjemný. Proto mám strach z toho, co je za závojem života a co občas proniká do našeho světa. Protože vím, že nám to může ublížit a když ne to, aspoň nás to pořádně vyděsí, protože i kdyby to mělo dobrý úmysly, vysílá to na nás hodně špatnou energii.
  • pocit neužitečnosti - ze všech strachů a fobií je pro mě nejhorší pocit, že na mně nikomu nezáleží, že mě nikdo nepotřebuje a že by se vlastně hovno stalo, kdybych nebyla. Ten pocit mě přivádí k šílenství, který si pak ve mně pohrává i s těma nejhoršíma myšlenkama a někdy je vážně těžký se jim ubránit. Proto se snažím nemarnit čas a dělat věci, který někdo ocení. Ráda dělám dobrý skutky, protože vím, že to má smysl a že to někomu pomůže. Že to udělá svět lepším. To je ostatně můj cíl. Chci po sobě něco zanechat, chci lidi naučit lepšímu a ohleduplnějšímu chování, chci ho změnit. Neni to lehký a chce to spoustu energie, který mám silnej nedostatek, ale i tak se radši strhám než jen tak čumět a mávat nad vším rukou. Doufám, že jednou si mě budou lidi pamatovat jako bojovníka za lepší svět a že je ta vzpomínka třeba donutí popojít těch deset metrů k odpaďáku namísto odhození vajglu do trávy. Nebo že jim dojde, že jejich chování asi neni úplně správný - třeba zrovna chování k lidem, co mají z něčeho strach. Třeba jim dojde, že i jim se v každý minutě naskytne x šancí udělat svět lepším, a tak ho lepším udělají. Pak budu štastná.
  • úřady a veřejná místa - říká se tomu sociální fobie a začíná to třeba tak, že se vám nechce jít na pracák. Tak dlouho to odkládáte, až vám začne bejt špatně při samotný myšlence, že byste tam vážně šli. Při pouhém pomyšlení na to vás jímá hrůza, a tak se na to snažíte nemyslet a třeba i změníte trasu tak, abyste se k inkriminovanýmu místu co nejmíň přibližovali. Samozřejmě že čím dýl to odkládáte, tím horší pak je dokopat se k tomu skutečně tam zajít - normální člověk se prostě sebere a jde, ale vy si na to musíte vyhradit třeba celej den, jen na to přesvědčování sama sebe, a pokud nemáte silnou vůli, potřebujete někoho, kdo vás tam odvleče, jinak to budete odkládat třeba rok a v noci kvůli tomu nespat. No a něco takový postihlo i mě, právě s tím pracákem. A není to jenom tohle, v lehčí podobě se to u mě projevuje pořád - nechce se mi vyjít z domu mezi lidi, je mi nepříjemně na ulici, kde se nemám kam schovat, chytá mě panika z přeplněnýho autobusu nebo se dvě hodiny nutím jít do krámu nakoupit. Nevím, proč se to u mě vyvinulo, ale vyvinulo se to a někdy mám teda fakt velký problémy, abych z toho bytu odešla. Řešení? Bojovat s tím. Nic jinýho na to neplatí, a protože utíkat nelze věčně, musíte se tomu postavit a hlavně si uvědomit, že ten samotnej úkon není ani zdaleka tak nepříjemnej jako jeho odkládání, z nějž si klidně můžete vypěstovat vředy v žaludku nebo něco horšího, protože ten stres je hroznej. Mně osobně pomáhají přátelé, kteří se prostě seberou a tvrdě mě donutí na to který místo jít. Někdy se mnou dokonce jdou - třeba do toho krámu, kde mi pak pomůžou naložit věci, což sama nikdy nestíhám, tam to jde jak na běžícím pásu. Tahle fobie je hrozně zvláštní, objevuje se jen někdy a pokaždý jinak silná - někdy se mi dokonce udělá mdlo v obchoďáku. Zničehonic na mě prostě padne, jak je to tam obrovský, kolik je tam lidí a jak každej lítá od jednoho k druhýmu a šílí. Pak taky ten celej proces nákupu a placení, kde seš za pět minut odbytej a nikdo se s tebou o ničem nebaví. Je to šílený a neosobní a i když jsem z velkýho města a měla bych na to bejt zvyklá, občas se ve mně cosi hne a já se v tom všem hluku ztratím. Hodně nepříjemná věc.

A čeho se nejvíc bojíte vy?


Vltavské vzpomínky: Vylévám vodu z lodi

23. srpna 2010 v 9:52 co se mi honí hlavou
Varování: vážně výlev

Tak mě tu zas máte. A mám hlavu tak plnou dojmů, že ani nevím, kde začít. Po celou dobu jsem se snažila v hlavě sesumírovat ty správný slova, abych vám dokázala vykreslit tu úžasnou atmosféru kolem Vltavy a co všechno se mi přitom honilo v hlavě, ale asi toho na mě bylo přece jenom trochu moc. Mrzí mě, že jsem si nepsala průběh, protože se tam stalo hodně zajímavejch a hodně vtipnejch věcí, ale víte co, mně se o tom ani nechce psát, protože kromě nich jsem si tam zažila peklo a ještě teď mě tak strašně bolí srdce a žaludek, že na to vlastně ani nechci vzpomínat. Zvláštní. Jsou věci, který byste tak rádi hodili za hlavu, a oni vám v ní zrovna strašej a v jednom kuse se vynořujou na povrch, zatímco ty krásný vzpomínky upadají kamsi do tmy a ne a ne najít tu správnou baterku na posvícení.

Jsem mimo a mám poetickou náladu. Utopila jsem sluneční brýle a kraťasy, ale ze všeho nejvíc mě trápí úplně jiný věci, o kterých tu ještě nemám sílu psát. Snad ji ani mít nebudu. Vltava mě neuvěřitelně nabila, ale srdeční záležitosti jsou věc jiná a já musím přiznat, že jsem nejeden večer a dokonce i nejedno odpoledne ztrávila sama ve stanu s nezastavitelným pláčem a takovýma myšlenkama, že je div, že jsem z toho stanu ještě vůbec vylezla živá. Ne, vážně, o takovejch věcech se nežertuje a já vždycky říkám, že miluju život až příliš na to, než abych se ho vzdala, ale myslím, že tentokrát to bylo spíš jenom o náhodě než že bych by byla tak odhodlaná žít. Láska je strašná a mocná věc a když vás ta vaše tak strašně trápí, může vás to i zabít. Nevidí to? Nechce to vidět? Kdo ví... každopádně jsem smutná i ráda, že jsem zpátky v týhle betonový džungli. Vltava mi chybí, ale bolest, kterou jsem tam prožívala každou minutu každý hodiny mě málem přivedla do jejího chřtánu, a já bych to nesnesla ani o den dýl. Každej dobrej skutek sílu vrací, a tak jsem se snažila seč to šlo, abych aspoň někomu připadala důležitá - bezhlavě jsem se vrhala do peřejí pro cizí loď uhánějící pryč, půjčovala jsem, o co si kdo řekl, rozdávala jsem sušenky a vůbec krmivo, který jsem si sebou přivezla, a taky dobrý rady těm, kdo je podle mě potřebovali. Snažila jsem se bejt ta rozumná, snažila jsem se držet partu na nohou při tý ponorce, co se tam pomalu rozlejzala do všech koutů, a snažila jsem se, aby pan Božský pochopil. Jestli jsem uspěla, to nevím. To ukáže až čas. Prozatím jsem bezmocná, protože jakkoli je svět krásnej, pořád v něm existujou škodolibý a pomstychtivý fúrie, který naprosto nezajímá, že na ně doma čeká přítel, dokonce je ani nezajímá, že přítelkyně toho, o nějž si ždímají prsa, stojí přímo naproti nim, prostě se klidně chovají jako kurvy, protože vědí, že tenhle chlap si takový věci nechá líbit. Jestli je to v jeho povaze, jestli si nevšiml, co to se mnou dělá nebo jestli mu to je jedno, to vám vážně nepovím. Nevím, na čem jsem, už od března. A hlasy přátel mě nijak neuklidňují, naopak mi spíš radí, abych to vzdala a radši ho pustila k vodě, než mě zničí. Ale copak já můžu? To by mě zničilo úplně stejně.

Achjo, vážně si přeju nebejt. A zároveň doufám na zázrak. Stejně jako jsem včera celej den koukala po břehu, jestli někde neuvidím svoje uplavaný kraťasy nebo jeho šátek, doufám už několik měsíců, že se stane zázrak a pan Božský udělá něco, co od něj nikdo nečeká, jen já věřím. Já mu věřím. Já ho potřebuju. A snad se jednou dozvím, že je to vzájemný.

Balíme, jedeme + nepříjemná storka ze včerejšího večera

17. srpna 2010 v 19:46 co se mi honí hlavou
Napsala bych něco k víkendu, ale ono se toho zase tak moc zajímavýho neudálo. Dnešek zase probíhal ve znamení balení na vodu, a to jsem prožívala od rána na facebooku v živé konverzaci s ostatními účastníky zájezdu, takže co bych k tomu ještě dodávala :) Dovolím si tedy snad jen drobnou fotodokumentaci, aby byla aspoň nějaká ta sranda.

Díky ti bože, že jsem taková...

17. srpna 2010 v 19:25 co se mi honí hlavou
Tímto článkem reaguju na docela sympatickej článek o Dívčích blozích a smyslu jejich proslulosti. Jako komentář k němu mě napadlo těchhle pár věcí a jelikož komentář obvykle následuje až po článku, nejdřív mrkněte na odkaz, ať taky víte, o co kráčí :) Ale teď už moje postřehy.

Ráda bych předem upozornila, že jsem si vědoma existujících výjimek. Jakkoli generalizovaně tento článek vyzní, rozhodně si nemyslím, že to takhle vypadá "na všech frontách". Takže si odpusťte komentáře typu:"Ale já třeba taková nejsem". Fajn. Budu ráda, když mě odkážete na pár rozumnejch "růžovejch blogů", ale nemusíte mě hned kamenovat informacema o tom, jak zrovna vy jste úžasný. Já vám to ostatně ráda věřím.

Nevidím žádnou diskriminaci v tom, že se do klubu nedostávají "Dívčí" "blogy" (u mě jsou tyhle káči všechno jinýho jen ne "dívky", a pokud jde o jejich pablogy, uráží mě jejich řazení mezi pravé blogy, natožpak nápad jejich přičtení k dlouhému seznamu kvalitních autorských blogů na blog.cz). Přijímající mají plné právo vybrat si do klubu koho chtějí, a ti ostatní ať se zamyslí, kde udělali chybu, že si takovou poctu nezasloužili.

Vůbec mi nejde na mozek, proč by někoho mělo zajímat, jak se kdo cizí obléká, čím se maluje a podobně. Takový věci jsem řešila snad jedině u BJ Armstronga z Green Day, když jsem do něj byla takovej blázen, že jsem chtěla vypadat přesně jako on a používat stejný věci. Ovšem jaká je souvislost mezi napodobováním rockových hvězd a napodobováním náctiletý kozy, to mi uniká.

Slovo "autorský" je ošemetný, ale samozřejmě jde hlavně o tvorbu. Že jste vyfotili sami sebe v novym triku, to je sice fajn, ale těžko se to dá považovat za tvorbu, nemá-li to teda aspoň nějakou uměleckou úroveň. A to tyhle fotky nemají. Stejně tak fotoromány nejsou o ničem, jsou dokonce ještě horší než ty z Bravíčka a to je co říct. "Móda 0.9"? Originalita nula nula prd.

O hezkosti těchto "slečen" bych se hádala. Mně se nelíbí ani jediná z nich, přijdou mi až neskutečně povrchní, většinou se neumí vyjadřovat a nemají žádný hlubší myšlenky. Jen málokterá "růžová" slečna na svůj blog napíše něco, co zaujme nebo co má nápad. To make-up nespraví.

Nejhorší na tom je, že svět se o nich nepřestane bavit, i když si tohle všechno uvědomuje. Pořád je budeme řešit a pořád se budou dostávat do časopisů a všelijakých článků, i když všichni vědí, že ve svém životě nic nedokázaly a že se proslavily spíš svou hloupostí a povrchností než čímkoli jiným. Všichni nad tím kroutí hlavou, ale všichni jim dál dělají reklamu a mluví o nich. Svět je holt divnej. Ještěže na světě existuje pár lidí, který stojí za to znát a číst, ještěže aspoň někteří mají v hlavě víc než piliny a dokážou se zamyslet taky nad něčim jinym než nad kroucením řas a pedikúrou. Pane Bože, díky ti za takový lidi a za to, že mám v hlavě mozek. Amen.


Útulno v holopokoji

14. srpna 2010 v 22:42 co se mi honí hlavou
Je právě tolik, kolik je, a já si tu připadám jako ve výloze. Nemám garnýž, takže závěsy nebo záclony se prozatím nekonají. Díky tomu a díky faktu, jak dokonale jsem umyla okna, je sem teď nádherně vidět, takže voayeři odnaproti mají pré. Ale co je mi do nich, teď je to jenom já a můj pokoj, nic jinýho mě nezajímá :D

Miluju kytky <3
Většina nábytku je na svém místě a na většinu jsem taky hned vyložila nějaký ty "zútulňovadla", aby to tu nebylo tak prázdný. Neměla jsem síly na nějaký větší dekorování, ale hrozně nesnáším prázdný místnosti, nedá se v nich ani bejt, natožpak spát, a tak jsem se aspoň pokusila. Nejvíc se mi líbí parapet. Chybějící záclony mu poskytly tu výhodu, že je krásně vidět, a tak jsem se na něm hned trochu vyřádila a vytvořila takovej malej květinovej koutek :) Mám tam uvadající slunečnici od mámy, která je pořád krásná (jako ta slunečnice, i když o mámě by se to dalo říct taky - mám dobrou náladu :D) a růže od Kláry, pak nádhernou kytku v nádhernym květináči a konvičku - dárky od našich, který jsem ještě dozdobila čínským amuletem a vznešeným motýlem origami - vzpomínkou na lepší časy. Dál tu mám vánoční hvězdu, která si pořád drží krásně tmavě červený listy, a kytku optimistku - dárek od Maude. Musím říct, že jí se na okně mezi kytkama líbí mnohem víc než někde na komodě. Tady je pěkně mezi svýma a na sluníčku, a to má  každej optimista rád :) A taky se jí možná líbí, co vidí - krásně vymalovanej pokoj s příslibem dalšího zútulňování. Jen ten stůl kdyby nebyl bukovej, strašně mi to tu kazí. Ale co naplat, je to fakt dobrej stůl a já se ho zbavovat určitě nebudu.

Tak a to by bylo. Dneska mám tak akorát dost po třech dnech malovacího šílenství, a to ráno vstávám na chatu, kam se mi vůbec nechce. Hlavně proto, že tam budu muset tvrdnout do pondělka, a to se mi vůbec nehodí. Mám tady práce jak na kostele a místo toho budu dva dny čumět do zdi na chatě, kde bude guvno co dělat a určitě bude chcát. A pak budu mít jedinej den na balení na vodu, takže to bude naopak hrozně hektický, což nesnáším. Ale ono se to poddá. Musí :) Zatím se tu mějte, hezkej víkend přeju a snad v pondělí naviděnou. Sayonara ;)
The Puttytribe