Litanie z polikliniky (muhehe, řekněte to desetkrát a rychle za sebou :D)

16. července 2010 v 12:17 |  co se mi honí hlavou
Uáách! Tak jsem zpátky od doktorů, a to množný číslo používám zcela záměrně, protože jsem jich dneska viděla víc než za poslední rok. Nebo spíš oni viděli mě, záleží na úhlu pohledu.



Včera jsem dobrala antibiotika, ale že bych se cítila nějak výrazně dobře, to se říct nedá. Po ránu mě příšerně bolelo v krku a pořád jsem kašlala. Ten kašel mě trápí už několik dní, a to ve dne v noci. Nebo spíš ve dne večer - a že večer mívám opravdu nehezký záchvaty. No a tak jsem si řekla, že to nebudu přecházet, protože už mě to víc než sere, a šla jsem na nedomluvenou kontrolu se strachem, že mi doktorka řekne, že antibiotika nezabraly, a dá mi další dávku.

To se sice nestalo, ale dobrý zprávy jsem si taky nepřinesla. Doktorka, říkejme jí třeba Ethel, protože se tak jmenuje, mě začala strašit astmatem, říkala, že špatně dýchám a že kočka musí z baráku. Abych to uvedla na pravou míru - Ethel žije v domnění, že máme doma jednu jedinou kočku (muhehe), a tu se z našeho bytu už dva roky snaží vystrnadit různejma hláškama o astmatech, alergiích a bůhvíčem dalším, což obvykle podpoří dávkou historek o lidech, co po patnácti letech soužití s kočkou najednou dostali anafylaktickej šok a umřeli. Takže možnost, že by mi mohla diagnostikovat astma, jí zajisté přišla velmi vhod. Využila tý příležitosti k tomu, aby mě postrašila příběhem nějakýho týpka, co byl alergickej a jeho přítelkyně kvůli tomu vyhodila z bytu kočku. Tři měsíce pak ten byt čistila, a když už se zdál bejt alergenůprostej, i pozvala si ona děva svého milého, milý dostal šok a umřel. Konec šmitec.

Ethel se teda o mojí kočce vyjadřovala celkem jasně - musí jít z bytu. Žertovala, že přece když rodiče uvidí, že jsem nemocná, bude volba dcera vs. kočka jasná. Nj, jenže to ona právě neví, že ty kočky jsou čtyři a mají tudíž silnou početní převahu :D Navíc se rodiče nemůžou dočkat, až vypadnu a osamostatním se. V tomhle zápase bych tedy pravděpodobně neobstála.

Ethel ovšem není vědma (to by o těch kočkách věděla), a tak mě poslala na plicní. No a tím se dostáváme k dnešnímu dopoledni, který teda nebylo nic moc.

Začnu už včerejším večerem. Mizernou náladu ještě podpořily silný záchvaty kašle a první dvě kapitoly z Pana Theodora Mundstocka. Nějak mi to nesedlo a usínala jsem s chmurnýma myšlenkama. Zdálo se mi pak mimojiné, že náš byt je doupě upírů, z nichž jeden jsem byla i já. Zrovna jsem vysvětlovala spolubydlící, že dveře se špatně dovírají a když se s nima moc třískne, zase se otevřou, když se dovnitř protáhl nepřítel. Nejdřív to byla nějaká bloncka a pak se změnila v Pana Božského. Věděla jsem, že teď je to buď my nebo on, a tak jsem popadla nůž a začala do něj bodat a řezat. Jenže on vůbec nekrvácel, ani ho ty rány nijak nerozrušovaly, a máchal nožem proti mně. Takže kromě toho, jak ho zabít, jsem se musela soustředit na uskakování před jeho nožem. Po chvilce jsem začala bejt zoufalá, a tak jsem popadla velkej nůž na chleba a tím tupým ostřím (zvláštní spojení) jsem do milého Pana Božského rubala jako sekerou do dřeva. Skoro jsem mu usekla hlavu a on pořád nic, jen se smál. V tu chvíli už toho na mě bylo moc, přišlo mi to zvrácený, a tak jsem se probudila, zděšená vlastními sny. Trápí mě, to jo. Ale to jsem na něj vážně tak nasraná, že bych ho nejradši ubodala?

Moc jsem toho teda nenaspala - večer kašel, pak ty sny a v šest zazvonil budík, potvora jedna, a začal mě tahat z postele. V šest dvacet se mi povedlo se vykopat, malátně jsem snědla kus housky a vyběhla na to plicní. Tam jsem chvilku bloudila, je to neuvěřitelnej labyrint, ale nakonec jsem plicní našla a pani doktorka i sestřička byly úžasný a příjemný, a to člověka takhle po ránu potěší, no ne? Trochu to zkazil fakt, že mě sestra hned poslala do Spálený na rentgen, ale kdo by se na ni zlobil s tak milym hlasem, a tak jsem šla.

Přijde mi zvláštní, že pacienti plicního, co maj potíže s dechem, jsou hnáni několik bloků pryč kvůli rentgenu. V tý budově je snad milion chodeb a ještě víc místností, a to nemají ani v jedný rtg?

Rtg proběhl rychle. V čekárně jsem byla jediná (!), tak jsem zazvonila podle pokynů na zvonek a hned vyšla sestra a poslala mě dovnitř. Přimáčkla mě na takovou divnou desku, zlámala mi ruce podle svýho přání a požádala mě, ať si "rozhrnu prsa". Myslim, že i tak jsem se zrovna netvářila moc nadšeně, ale tohle tomu muselo ještě dodat. Prej rozrhnout. Jako bych jich měla deset a plandaly mi ke kolenům. To se snad řiká o vlasech, ne? :D

Pak jsem chvilku nedýchala a bylo to. Dostala jsem cédéčko v papírový obálce a šla zpátky na plicní. V tu chvíli mě napadlo, jak je ta doba zase jiná. Neni to tak dlouho, co jsem byla na rtg a k doktorce jsem si pak nesla pěkně velký snímky v obálce, co se nedala nijak přeložit a nevešla se ani do igelitky. A dneska? Daj vám to na cédéčku. Ach, ty moderní technologie :)

Protože se mi nechtělo znova obcházet celý Tesco způsobem, jakym jsem přišla, prubla jsem nějakou ulici, kterou jsem nikdy nešla, a která se zdála vést správným směrem. Problém je v tom, že těch uliček je tam hrozně moc a nejsou rovnoběžný, takže někdy si myslíte, že skončíte někde, a ono vás to přitom dovede někam úplně jinam. S mým orientačním nesmyslem je pravděpodobnost takovýho výsledku prakticky stoprocentní :D Tentokrát jsem ovšem zabodovala. Nejen že jsem správně odhadla směr, dokonce jsem skončila mnohem blíž než jsem čekala, takže jsem si ušetřila spoustu kroků. Dobře já >:)

Na rtg nic nebylo, změřili mi puls a tlak a nechali mě funět do roličky od hajzlpapíru. No, to asi neni přesně to, z čeho ty náhubky dělaj, ale mně to tak vždycky připadalo :D Zdálo se, že všechno je ok. Zvláštní. Skoro nemůžu dejchat, jak pořád kašlu, ale podle toho jejich funistroje dýchám dobře. Nemám ráda, když mi nějaký přístroje tvrděj opak toho, jak se cítím.

Pani doktorka z plicního se mě pak zeptala, jestli mám čas, že by mě poslala "nahoru" na ORL. Tak, čas jsem měla a "nahoru" znělo slibněji než "támhle někam do Spálený", takže jsem s další, už asi stou žádankou běžela o patro vejš. Celou dobu jsem si říkala, jak mi to krásně odsejpá a že budu brzo doma. No, ale to by nebyli doktoři, abych aspoň někde nemusela dvě hodiny čekat.

Hladová, unavená, upocená, vzteklá. V čekárně bylo milion lidí a vůbec se to nehejbalo. Bylo tam taky několik maminek s dětma, který měly furt nějaký dotazy, byly hyperaktivní nebo prostě všelijak rozčilovaly všechny ty unavený lidi okolo včetně mě. Jedno dítě tam začalo řvát, že se uhodilo. Vařilo to ve mě a měla jsem chuť dát mu k tomu řvaní pořádnej důvod, když přišla sestra a konečně si od nás vybrala průkazy - to bylo asi po hodině a půl čekání. Došla jsem si pak konečně na záchod a hned mi bylo líp, i když teda hlad jsem měla pořádnej a vyhlídky na brzký "odbavení" nic moc.

Po návratu do čekárny jsem se opět svalila na lavici, prohodila se spolutrpícími pár vtipnejch vět na uvolnění a pak jsem se jenom ovívala vejířem a modlila se, ať to utrpení skončí. Čekárna pořád plná, ne-li plnější, vzduch žádnej, zleva malá hyperaktivní holka, zprava malá hyperaktivní holka a jejich unavený maminky. Ta nalevo byla obzvlášť otravná. Pořád chtěla po mámě, ať jí čte nápisy, co tam visely na nástěnce, a tak jsme všichni museli poslouchat, jak maminka unaveně předčítá nezáživný reklamy, který už jsme tou dobou všichni měli stokrát přečtený. Tu holku to zjevně bavilo, nás už teda míň.

Když už si konečně sedla na zadek, pořád se na lavici mlela a šťouchala do mě, což mi kupodivu nijak nevadilo. Asi mateřskej instinkt nebo co. Kdyby do mě šťouchal dospělej, zarazila bych mu vějíř do oka, ale takhle jsem jenom seděla a bylo mi to jedno. Najednou se ta holka otočila ke mně, položila si loket do mýho klína, do rukou mi vrazila Čtyřlístek a začala mi v něm něco ukazovat, jako bysme se bůhvíjak znaly. Jak řikám, já mám děti ráda a byla jsem vděčná za trochu rozptýlení, takže jsem s ní tu její hru na "jsme kamarádky" hrála. Jen jsem pořád musela přemýšlet, co by na mym místě dělala nějaká prudérnější osoba. Dokázal by tý otravný nevinný tváři někdo říct "Táhni k čertu a nehrabej na mě"?

Když jsme prodiskutovaly několik okýnek komiksu, zmerčila můj vějíř. Nějak se jí povedlo si ho ode mě půjčit a v tu chvíli se z ní stal odborník na vějíře. Jako bych ho v životě neměla v ruce a přišla k ní o radu, začala mi detailně vysvětlovat, k čemu všemu může vějíř sloužit a v čem je výhodný ho mít. Kupodivu přitom vůbec nezmínila fakt, že se s ním dá ovívat, což je v těchhle vedrech k nezaplacení (Řikejte si co chcete a dívejte se na mě jako na staromódního blázna, ale s tim vějířem se mám stokrát líp než kdokoli jinej, kdo si to jen tak nezajímavě kráčí ulicí. Já mám aspoň co dejchat :)). Dozvěděla jsem se, že se dá vějíř nastavit do různých velikostí, že se dá pověsit na zeď a jestli chci, dá mi slečna číslo na opraváře, co mi ho na tu zeď povesí, taky že se dá položit na papír, obkreslit a vystříhnout, nebo že podle obrázků na něm můžu namalovat totéž na papír a poslat to jí. Ty věci, co mi říkala, mi většinou vůbec nedávaly smysl, ale ona to zjevně měla dokonale promyšlený. Napadlo mě, že dětská mysl je úžasná. Kdoví, co se jí všechno honí v hlavě, co žádnej dospělej nikdy nepochopí. Pak se mě zeptala, jestli umím čarovat, a slíbila mi, že mi přinese kouzelnickou knihu, díky níž se naučím dělat kouzla s vějířem, ale "musíš počkat až do neděle, to hned tak nebude". Slíbila, že mi knihu donese až domů, a pak se naprosto nevinně zeptala, kde bydlím. To už na mě bylo trochu moc. Ne že bych měla problém se sdělováním adresy malýmu skrčkovi, kterej si to stejně nezapamatuje stejně jako si nepamatuje adresu k sobě domů, ale čekárna byla pořád plná lidí, kteří celou dobu náš úchvatnej rozhovor poslouchali, a co já vim, jestli mezi nima nesedí nějakej úchyl. A tak jsem z ní ten vějíř vymámila nazpět (což nebyla sranda ani s pomocí její mámy, která jí hrozila seřezáním a injekcí od pana doktora. Holka zjevně nebyla moc poslušný dítko) a pro jistotu jsem nasadila ignoraci.

Naštěstí tou dobou byla odbornice na vějíře na řadě, takže jsem mohla vydechnout. Netrvalo dlouho a došlo i na mě. Sbohem, dítě. A nezapomeň přinýst tu kouzelnou knihu.

Pan doktor byl fajn. Docela mladej, tak pětatřicet, ale do všech stran ho bylo hodně, takže těžko říct, kolik let pod těma kilama schovával. Položil mi ty stejný otázky, na který už jsem toho dne odpovídala třikrát, pak se mi pošťoural v nose a krku a pak mi napsal dlouhou zprávu pro plicní a Ethel a taky recept. Mimochodem, je k nevíře, jak ti lékaři neuměj psát na pc. Jeho zpráva byla dlouhá jako kráva a plná překlepů. Taky nechápu ty jejich mezerníky. Za každym slovem je asi tak deset mezer a neuměj používat interpunkci. Hlavně že má vtipný kecy, frajer. Hlášky typu "Já na vás nic špatnýho nevidim, právě naopak" a "Přeju vám krásný den, rád jsem vás poznal a mějte se" mě dostaly XD

Vypadla jsem odtamtud jak od matury a letěla zpátky dolů na plicní. V čekárně seděla taková pěkná mladá pani, tak jsem s ní prohodila pár slov, pak přišla setra a vzala si ode mě  všechny ty papíry, že prý jestli mi paní doktorka nebude chtít napsat ještě něco. Když zapadla do dveří, utrousila jsem jen tak pro sebe, že to určitě bude zapotřebí, protože toho mám málo. Ta  mladá pani se rozesmála, koukla mi do receptu a řekla, že když mám prášky na ráno a prášky na večer, měli by mi napsat taky něco k obědu. No, sranda ohromná :D >:E Jako ne že ne, ale už bylo jedenáct a já tam trčela od sedmi, takže můj smysl pro humor už poněkud ochaboval.

Nakonec pani doktorka souhlasila s panem doktorem (haleluja) a že můžu jít domů (amen!). Příští týden si teda zavolám panu doktorovi o výsledky z výtěrů a do tý doby se budu futrovat práškama a držet mimo sluníčko (to je mi novinka). Taky na mě dělali příšerný bububu, že nemám pít nic s bublinkama, že to jsou hrozný jedy a že ani ovocný čaje nebo džusy, prostě nic. Jen vodu z vodovodu. Teda dámy, pokud vám přijde jako jed trocha rajce nebo limonády, zkuste tu naši úúžasnou vodu z vodovodu, rezavou a tvrdou jako šutr. Smrdí odpadem a špatnejma trubkama, ale jinak je moc dobrá a výživná :D Pche. Jdu si nalejt kofču :)

Takže závěr je asi takovej - čtyři hodiny na poliklinice, další dvě krabky bůhvíjakejch prášků bůhvínaco, výsledky budou příští týden. Ale dobrá zpráva je, že astma to asi nebude. Kočky prozatím zachráněny :)
 


Komentáře

1 Bels Bels | Web | 16. července 2010 v 12:55 | Reagovat

Skvělý počteníčko :D Člověku se to tlemí nad článkem, když sám si tu hoví ve stínku u počítače a nikam nemusí :D
Na tvém místě ych asi být nechtěla :D I když j si toho taky dost užila před rokem. Doktoři nestvůrný, pořád s něčím otravujou. :))

2 m. m. | 16. července 2010 v 14:41 | Reagovat

Škodolibost nezná mezí :D No, naštěstí tam byli fakt milí lidi, takže mi taky zůstala dobrá nálada :)

3 Bels Bels | Web | 16. července 2010 v 19:15 | Reagovat

Vidíš, aspoň nějaké pozitivum :) To já vždycky natrefím na ty největší protivce :D

4 m. m. | Web | 16. července 2010 v 19:23 | Reagovat

To si taky vždycky řikám a vida -
sestra i doktorka z plicního byly bezkonkurenční, obě mi tykaly, a to dokonce zdrobnělinou :D (nemohla jsem se zbavit dojmu, že mi při odchodu daj lízátko) A když se rozhovořovaly o kvalitě balený vody, nebraly si servítky co do sprostejch slov :D Prostě skvělý baby :)

A pan flirtující doktor byl taky skvělej :D

Prostě - nevzdávej to, jistě i ty jednoho krásného dne narazíš na milou doktorku nebo úřednici :D Jsou těžko k nalezení, ale jsou ;)

5 Maude Maude | Web | 16. července 2010 v 20:51 | Reagovat

Teda, to je dlouhá story, sotva se můžu rozhodnout, na co ti napsat koment dřív. Každopádně jsem ráda, že se koček zbavovat nemusíš a že jseš snad "relativně" zdravá, a nebo že se doma nebudou zbavovat tebe;)

A koukám, že sny jsme měly dneska obě prapodivný..

6 Gabriella Gabriella | E-mail | Web | 17. července 2010 v 21:31 | Reagovat

Předvčerejškem jsme taky navštívila nemocnici a utvrdila jsem se v tom,že tam zase dlouho nepáchnu. A to jsem šla pouze jako doprovod. Prvně mě seřvala sestřička kvůli naprosté hovadině a pak jako bonus poslala  mého přítele přes celopu nemocnici do laborky a to i přesto,že tam přišel  s rozseknutou holení,kterou mu šili a nemoh skoro chodit jak ho to bolelo! A to nemluvim o tom,jak se mě vždycky doktorka ptá,jaktože vlastně ještě žiju když mám tak strašně nízkej tlak:-D Velice povzbudivé:-D

7 m. m. | 18. července 2010 v 19:00 | Reagovat

[6]: To ona tě ta doktorka tak buzeruje proto, aby ti ten tlak zvedla :D

Taky mě dostává, jak ty nejnemocnější lidi posílaj po všech čertech. Čím hůře se ti chodí, tím dál si musíš dojít a čím hůř ti je, tím dýl tam budeš čekat.

[5]: Mně se snad za poslední dobu nezdálo nic normálního, všechno jsou to psychopatický magořiny :D

8 GABULQA GABULQA | Web | 18. července 2010 v 19:13 | Reagovat

moc dekujŮůů tak já jdu vymýšlet! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe