How I Met My Facebook

12. července 2010 v 18:20
Nevzpomínám si, kdy jsem o něm slyšela poprvý, ale vím, co jsem na něm viděla jako první - stěny mých přátel, přeplněný kvízama, aplikacema a jinejma hrůznostma. V tu chvíli jsem věděla, že tudy cesta nevede, a ovlivnilo mě to po zbytek mého facebookového života.



Přišla jsem na něj někdy vloni, už nevím kdy to bylo. Nějakou dobu jsem se mu bránila, jako se ostatně bráním všemu, co dělají všichni, co mají všichni nebo co "musím" mít. Tenhle odpor v sobě mám už pěknejch pár let a chrání mě to před vším tím davovým šílenstvím, co dělá z lidí slintající debily. Udržuju si tak odstup a teprve když přechází první vlna nadšení, nastupuju já, abych zjistila, jak se to s tou danou věcí doopravdy má - neovlivňována neustálýma nadšenýma kecama lidí kolem mě. No a totéž jsem chtěla udělat s facebookem.

Hned po přihlášení jsem poctivě vyplnila veškerý info - to už je takovej zvyk, co jsem si vypěstovala za ty roky pohybování se na internetu a po různejch sociálních sítích. Dělám to ráda. Jednak abych se odlišila od zbytku nevyplněnejch profilů, kterejm nikdy nikdo nenapíše, protože ani nemá o čem - vyplněním profilu se "vyprofiluju" a dám světu vědět, že jsem online, jsem ta a ta, baví mě to a to a o světě si myslim svoje. Vymezím se. A pravda, je v tom i jiná, více psychologická stránka věci. Tím neustálým vyplňováním zájmů a informací si sama připomínám, co mě na tomhle světě těší a zajímá, připomínám tím sama sobě svoje názory a kdo jsem, protože přece jenom strašně zapomínám a tohle mi pomáhá udržet si nějakej obšírnější obrázek sama sebe.

Jako další věc je spřátelování. Rozhodla jsem se, že tentokrát budu opravdu přijímat jen lidi, který osobně znám. Postupem času jsem přidala jednu výjimku, a tou se stali různí umělci, fotografové atp., kteří mě zaujali svým dílem tak, že jsem je chtěla pozdravit, okomentovat jejich tvorbu a nějak blíž se seznámit, bude-li to možné. V současný době mám 196 přátel, s nimiž jsem v kontaktu, a z toho jen asi dva jsem nikdy neviděla. To je slušná bilance, ne?

Abych nespadla do lákavýho "marnění času na fb", stanovila jsem si hranice, který nepřekračuju. Nevyplňuju kvízy, pokud to nejsou nějaký opravdu zajímavý psychologický testy nebo něco skutečně vtipnýho - a takovejch věcí je na fb minimum. Ze všech aplikací jsem si vybrala jednu, který jsem ochotná věnovat pár minut denně, ale určitě se z ní neposeru - to jsem si ostatně ověřila v době, kdy mi nefungoval flash a moje milovaný Mafia Wars nefachaly. No, a neposrala jsem se XD

Taky jsem si slíbila, že nebudu statusy používat namísto blogu. Výlevy a složitější myšlenky patří sem. Statusy jsou jen pro chvilkový nápady, vyjádření nálady nebo pro komunikaci. Jediný povolený výlevy jsou ty šťastný, protože se mi líbí myšlenka pozitivně naladěnýho facebooku. A tím se dostáváme k hlavnímu důvodu, proč tam vůbec pořád chodím - pozitivní statusy. Lidi, který se mi zobrazujou na hlavní straně, jsou lidi zábavný, pozitivní a inspirující. Ráda si čtu, co píšou, protože mi to vždycky zvedne náladu. A je jedno, že píšou dva statusy za hodinu, protože ani tak to nejsou sračky, ale veskrze zajímavý myšlenky. A to o svejch statusech nemůže říct zdaleka každej.

A pak je tu ten nejhlavnější aspekt, na kterej tolik lidí zapomíná - komunikace. Díky fb a nápadu s reálnejma jménama (god bless this idea) jsem našla spoustu ztracenejch kontaktů. Objevila jsem tak lidi, na který jsem už pomalu zapomněla nebo jsem nevěřila tomu, že je ještě někdy dohledám. Díky všem těm přezdívkám, co vládnou internetu, to donedávna byl nemožnej úkol, ale teď už je to hračka. Pokud se váš někdejší kamarád nejmenuje zrovna Jan Novák (bože, doufám, že generace takhle pojmenovanejch lidí už skončila). 

Taky vyřizování vzkazů pro větší množství lidí se stalo hračkou, stejně jako sdílení fotek ze společnejch akcí. Systém tagování (označování) lidí na fotkách je podle mě naprosto geniální a je to jedna z věcí, co dělá facebook tak skvělej.

Já osobně teda s fb nemám žádnej problém - snad jen že někdy, když se opravdu nudím, u něj jsem schopná sedět třeba hodinu v kuse a klikat na Home jen abych zjistila, jestli někdo nenapsal. Ale to jsou stavy vyjímečný a můžu si za ně sama. Nechápu tudíž lidi, co si na fb stěžujou. Otravný aplikace? Kdykoli je můžete vypnout. Blbý lidi? Tak proč je máte v přátelích? Ztráta času? Nikdo vás přece k tomu počítači nepřikoval, kdykoli se můžete zvednout a jít se projít nebo si konečně přečíst knihu, na kterou si "hledáte čas" už měsíce. Je to jenom vaše volba. Tak nehledejte chyby v sociálních sítích nebo kdekoli jinde v internetu. Chyba je  téměř vždycky v nás samotných.
 


Komentáře

1 Dalarius et Laixi Dalarius et Laixi | E-mail | Web | 31. srpna 2010 v 12:13 | Reagovat

S tím davovým šílenstvím jsme na tom stejně. FB jsem taky odmítal, stále odmítal, myslel si o něm svoje… tak nějak se to ani nezměnilo.
Jsem z těch, co by FB nejraději nechali zaniknout. Ale dělám to trochu jiným způsobem. V mém světě pro něj není místo. V Prohlížeči ho mám komletně blokovaný, takže mě neotravuje, nemyslím na něj, a žiju si šťastně, hrdý na to, že jsem jeden z těch, co NEmají FB.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe