O snech a smrti

18. června 2010 v 22:37
A když už jsme u toho tématu týdne, víte, proč nevěřím tomu, že po smrti nic není? Jednak si prostě neumím představit nic jako konec vědomí, konec existence. Jsou to asi stejný pojmy jako nekonečnost, absolutno nebo nic. Mysl je prostě neumí uchopit, protože se nedají k ničemu přirovnat ani nijak popsat. Je to asi jako když se snažíte představit si, jak vypadá vesmír. Naše mozky jsou naučené na svět určitého prostoru, určitých limitů, a nejsme schopni představit si nekonečnost. Vesmír, logicky vzato, musí někde končit. A kde něco končí, tam něco jiného začíná. Jak by mohl být prostor nekonečný? A kdyby nebyl, co by bylo za ním?

Kdepak, z těchhle úvah se mi vaří mozek, a proto je moc často nerozvíjím. Ale chtěla jsem tím demonstrovat, že jsou věci, které si i přes svou bujnou fantazii neumím představit, a k těm patří i konec vědomí. Vědomí je strašně zvláštní věc. Nebo duše, to je fuk, říkejte si tomu jak chcete. Důležitý je, že to nelze uchopit ani popsat a nikdo netuší, jak vlastně vzniká a co nás dělá tak komplikovanými a přemýšlejícími. Já třeba mám v hlavě tolik myšlenek, tolik otázek a tolik fantazií, že by se to nevešlo do bilionu knih a filmů, kdyby to někdo chtěl zaznamenat. To prostě nejde. Ale jak je to možný? Kde se to ve mně bere? Jak se to může vejít do tý mý prťavý hlavy?

A když to tam všechno je a všechno je to tak komplikovaný a tak rozsáhlý, jak by to mohlo najednou zmizet a nebýt? Ostatně co je to nebýt? Já si neumím představit, že bych nebyla, neumím si představit nicotu a nebytí, protože to jsou zase jen další šílený pojmy, který mi nic neříkají. Věřím tomu, že v té či oné podobě o sobě i po tělesné smrti budu vědět a jestli budu v kontaktu se světem, jak jsem ho znala, to už je jiná věc. Ale nějak někde budu.

Tahle myšlenka mě napadla snad hlavně díky mým snům. Zjišťuju, že mezi mýma známýma není úplně běžný, aby se jim zdávalo o jejich vlastní smrti, ale já už to zažila několikrát. Obvykle se to stalo prostě tak, že jsem žila, žila, a najednou jsem věděla, že jsem mrtvá - i když se mi fyzicky nic nestalo. Najednou jsem si prostě uvědomila, že už jsem skončila taková, jaká jsem byla, a že teď jsem na jiné úrovni. Že už nikdy nebudu moct dělat stejný věci a stýkat se se stejnýma lidma, protože to, co dělají oni, už pro mě není. Ale i tak jsem tu pořád byla, vypadala jsem stejně a skoro stejně jsem se i cítila - jen trochu nehmotně, jakoby moje tělo doopravdy odešlo a já zůstala bez tělesné schránky. Snad by mi to nějakej psycholog rozpitval, ale o to teď nejde. Hlavní je, že jsem si v těch snech smrt zažila (zvláštní spojení), a že si to takhle nějak představuju i pro tu skutečnou. Pokud jde o ostatní detaily, myslím, že obří řezačka na papír mě nezabije a že ani nebudu upírem, ale to vědomí tady někde zůstane.

A protože tomuhle věřím, konce se nebojím, protože po něm něco bude. Ať už to bude cokoli, budu o tom vědět. Takže to vlastně není absolutní konec, protože nic jako absolutno si nedovedu představit. Bude to jen konec jedný etapy bytí a začátek jiný. Ovšem než k tomu dojde, je třeba udělat jednu moc důležitou věc - naplnit svůj život. Udělat něco hodně dobrýho, co po vás zůstane, pomoci tolika lidem, kolika jen stihnete, a snad i dát dar života někomu dalšímu, kdo přijde po vás a bude nosit vaše příjmení. Teda to moje snad ne, to nemám ráda :D Ale víte co myslim.

No, obávám se, že psavá odešla přibližně stejně rychle jako přišla, a že víc toho ze mě dneska nevypadne. Krom toho brzo vstávám a asi bych se na to měla jít vyspat. Tak snad v tom spánku zase neumřu - i když musím přiznat, že mě ty sny docela baví. Užívám si v nich pocitů, který v reálnym světě nepoznám a který jsou tak strašně zvláštní a neznámý, že to tu moji stereotypem znuděnou duši těší. To je furt smutek, radost, nostalgie, bláznění, láska, zamilovanost, opadávající zamilovanost, vztek... prostě furt ta samá nuda dokola. Ale pocit smrti? Superschopnosti (běžně ovládám oheň a lítám, nebo aspoň hodně dobře skáču a lezu po stěnách)? To je něco, co nikde jinde nenajdete. Tak už dobrou :)
 


Komentáře

1 Dalarius et Laixi Dalarius et Laixi | E-mail | Web | 31. srpna 2010 v 20:45 | Reagovat

Co když je vesmír koule otevřená sama do sebe (převrácená na ruby)? A co když náš vesmír není jediný, ale existuje nekonečno paralelních, kde je jiná verze naší reality? A co když každý z těch vesmírů má nekonečno dimenzí? A co když mezi tím vším lze procházet? Jak si pak představit tohle?
Ne, musíme se vyvinout, abychom pochopili.

2 Lilly Lilly | E-mail | Web | 12. června 2012 v 21:27 | Reagovat

Veľmi pekne napísané! :)

3 m. m. | Web | 13. června 2012 v 12:27 | Reagovat

[1]: Sním o smrti jako o okamžiku, kdy to pochopím.

[2]: Děkujuu :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe