Červen 2010

Hrajme si jako malí

29. června 2010 v 0:42
A proč bych to nepřiznala - já si ráda hraju. A mohla bych se tu rozepsat o tisících věcí, o tisíci možností, jak si hrát nebo i konkrétních případech, jak si hraju já, ale to se mi teď nechce. Už jsem unavená, dnešek byl dlouhej a tak chci říct jen jednu věc - u nás doma máme takovej kutloch, takovou mrňavou místnost (no, místnost. má to asi metr na metr, je to prostě jen skladiště), no a v tý místnosti je kromě jinýho bordelu spousta mejch někdejších hraček. A když si to tak vezmu, neni to zase tak dávno, co jsem si s většinou z nich ještě dennodenně hrála. Tak třeba barbíny. Za sebe můžu říct, že ještě v patnácti jsem k nim měla nějakej vztah a dodneška mě mrzí, že jsem je odložila. Protože jsem to vlastně udělala kvůli společnosti. Přestala jsem si s nima hrát, protože si ze mě lidi dělali legraci, a to dokonce i vlastní rodina, že jsem dement a zaostalec, že jsem "jak malá" (jako by to bylo něco špatnýho) a že prostě veskrze to, co dělám, je špatný a snad i zakázaný.

Nějakou dobu mi to bylo jedno, ale když si z vás nejhezčí kluk ze třídy utahuje, že si snad dodneška hrajete s barbínama (což asi nemyslel vážně, ale shodou okolností se docela trefil :D), něco se ve vás hne a vy se radši než vlastní fantazii a potřebám podřídíte standardům společnosti a ty milovaný hračky odložíte, protože "prosimvás, patnáctiletá holka a barbíny?"

A takhle nějak se to asi děje se spoustou dětí. Nemyslim si, že by všichni zanevřeli na svoje milovaný hračky kvůli počítači nebo kvůli tomu, že na ně nemaj čas pro školu a povinnosti. To je přece nesmysl, na hraní se čas najde vždycky. Myslím si, že spousta z nás se svýho dětství a všeho, co k němu patří, vzdala kvůli nátlaku společnosti, abychom nevyčnívali, aby se nám nesmáli a podobně. A přitom - co je na tom, hrát si? Ubližuje to někomu? Neubližuje. Dělá to ze mě hloupějšího člověka? Nedělá. Naopak tím rozvíjím fantazii, sociální schopnosti a určitě to má další spoustu pozitivních vlivů. Tak proč je to špatný?

Není to tak dávno, co jsem se zúčastnila jedný silvestrovský oslavy, kam jsme přitáhli lego. Na tomto místě bych ráda podotkla, že byl hodně špatnej nápad smíchat lega dvou lidí, protože po dvou dnech jsme už neměli tušení, která kostka je čí a kterej panáček komu patří, takže jsme to vlastně nikdy nerozdělili spravedlivě.  Nicméně hlavní je, že jsme si vyhráli. Někde mám dokonce fotky městečka, který jsme postavili, a že bylo báječný. Vymysleli jsme k tomu i spoustu příběhů, co kterej panáček dělá a kdo to je, co stojí v pozadí celý story atp. Bylo to skvělý, bavili jsme se a uvolnili to, co v nás bylo dlouho uzavřený - fantazii.

Za sebe si tudíž myslím, že to je skvělej nápad, občas si takhle pohrát jako děti, a že by bylo hezký někdy uspořádat "kalbu", kam by si lidi místo flašek přinesli plyšáky, barbíny a autíčka, a zkusili si vzpomenout, jak si jako malí s tím vším hráli. Vzpomínáte? "A já jsem doktorka a ty za mnou přijdeš jako že máš nemocnýho pejska a já ho budu léčit. A teď jsme v horách a tenhle prádelník je recepce. A vzadu za domem máme koně, to bude tahle bota"...

Co vy na to? Já myslim, že by to mohlo bejt krásný a zábavný a že by nám to připomnělo hodně z toho, čeho jsme se museli vzdát a po čem se nám možná vnitřně stejská. Tak to někdy zkuste. A když už si k tomu musíte přinýst chlast, nechte doma aspoň předsudky a nesmějte se lidem, že je baví si hrát. Možná že oni se smějou vám, že už to neumíte.

Short version

27. června 2010 v 22:58 co se mi honí hlavou
Trochu jsem se odmlčela. Měla jsem připravenej článek o úspěchu (tohle Téma týdne mě občas docela bere), ale to víte - jak to nedopíšete najednou, už to nedopíšete vůbec. A teď se toho zrovna hrozně moc děje, takže nestíhám psát, jako ostatně už tolikrát. Takže jenom short version.

Mám za sebou náročnou zkoušku v práci. Nejsem spokojená se svým výkonem, ale mám to a když si to tak přebírám, byl to úspěch. Ne přímo u zkoušky, ale mimo ni, na chodbě, když jsem čekala spolu s kolegama a jednu otázku po druhý jsem jim odpovídala, protože valná většina z nich se na to vysrala nebo neměla ponětí ani kde ty informace dohledat. To já ne. Já na tom strávila několik hodin dlouho do noci, a pak ještě dobrou hodinu nebo dvě ráno před odchodem. Nervy v prdeli, ale pokud jde o teoretickou část zkoušky, byla jsem nepřekonatelná. Měli mi z toho celýho dát test, nikdo by mě netrhnul, tomu věřim.

Problém byla ovšem praktická část, ale o tom fakt až jindy, dneska už je pozdě a zejtra mě čeká další školení. Vstávat musím navíc o hodinu dřív kvůli mytí vlasů (nj, mohla bych to sfouknout večer, ale v poslední době si až příliš zakládám na čerstvě vyfénovanejch a nadýchanejch vlasech. Prostě si je nehorázně užívám :))

Takže zatim brou, see you atp. A kdybyste nevěděli, co chytrýho si přečíst, tak tady máte něco k zamyšlení (a doporučuju, abyste si to skutečně vzali k srdci, protože je to zatracená pravda) - How can you actually help with the gulf oil spill

O snech a smrti

18. června 2010 v 22:37
A když už jsme u toho tématu týdne, víte, proč nevěřím tomu, že po smrti nic není? Jednak si prostě neumím představit nic jako konec vědomí, konec existence. Jsou to asi stejný pojmy jako nekonečnost, absolutno nebo nic. Mysl je prostě neumí uchopit, protože se nedají k ničemu přirovnat ani nijak popsat. Je to asi jako když se snažíte představit si, jak vypadá vesmír. Naše mozky jsou naučené na svět určitého prostoru, určitých limitů, a nejsme schopni představit si nekonečnost. Vesmír, logicky vzato, musí někde končit. A kde něco končí, tam něco jiného začíná. Jak by mohl být prostor nekonečný? A kdyby nebyl, co by bylo za ním?

Kdepak, z těchhle úvah se mi vaří mozek, a proto je moc často nerozvíjím. Ale chtěla jsem tím demonstrovat, že jsou věci, které si i přes svou bujnou fantazii neumím představit, a k těm patří i konec vědomí. Vědomí je strašně zvláštní věc. Nebo duše, to je fuk, říkejte si tomu jak chcete. Důležitý je, že to nelze uchopit ani popsat a nikdo netuší, jak vlastně vzniká a co nás dělá tak komplikovanými a přemýšlejícími. Já třeba mám v hlavě tolik myšlenek, tolik otázek a tolik fantazií, že by se to nevešlo do bilionu knih a filmů, kdyby to někdo chtěl zaznamenat. To prostě nejde. Ale jak je to možný? Kde se to ve mně bere? Jak se to může vejít do tý mý prťavý hlavy?

A když to tam všechno je a všechno je to tak komplikovaný a tak rozsáhlý, jak by to mohlo najednou zmizet a nebýt? Ostatně co je to nebýt? Já si neumím představit, že bych nebyla, neumím si představit nicotu a nebytí, protože to jsou zase jen další šílený pojmy, který mi nic neříkají. Věřím tomu, že v té či oné podobě o sobě i po tělesné smrti budu vědět a jestli budu v kontaktu se světem, jak jsem ho znala, to už je jiná věc. Ale nějak někde budu.

Tahle myšlenka mě napadla snad hlavně díky mým snům. Zjišťuju, že mezi mýma známýma není úplně běžný, aby se jim zdávalo o jejich vlastní smrti, ale já už to zažila několikrát. Obvykle se to stalo prostě tak, že jsem žila, žila, a najednou jsem věděla, že jsem mrtvá - i když se mi fyzicky nic nestalo. Najednou jsem si prostě uvědomila, že už jsem skončila taková, jaká jsem byla, a že teď jsem na jiné úrovni. Že už nikdy nebudu moct dělat stejný věci a stýkat se se stejnýma lidma, protože to, co dělají oni, už pro mě není. Ale i tak jsem tu pořád byla, vypadala jsem stejně a skoro stejně jsem se i cítila - jen trochu nehmotně, jakoby moje tělo doopravdy odešlo a já zůstala bez tělesné schránky. Snad by mi to nějakej psycholog rozpitval, ale o to teď nejde. Hlavní je, že jsem si v těch snech smrt zažila (zvláštní spojení), a že si to takhle nějak představuju i pro tu skutečnou. Pokud jde o ostatní detaily, myslím, že obří řezačka na papír mě nezabije a že ani nebudu upírem, ale to vědomí tady někde zůstane.

A protože tomuhle věřím, konce se nebojím, protože po něm něco bude. Ať už to bude cokoli, budu o tom vědět. Takže to vlastně není absolutní konec, protože nic jako absolutno si nedovedu představit. Bude to jen konec jedný etapy bytí a začátek jiný. Ovšem než k tomu dojde, je třeba udělat jednu moc důležitou věc - naplnit svůj život. Udělat něco hodně dobrýho, co po vás zůstane, pomoci tolika lidem, kolika jen stihnete, a snad i dát dar života někomu dalšímu, kdo přijde po vás a bude nosit vaše příjmení. Teda to moje snad ne, to nemám ráda :D Ale víte co myslim.

No, obávám se, že psavá odešla přibližně stejně rychle jako přišla, a že víc toho ze mě dneska nevypadne. Krom toho brzo vstávám a asi bych se na to měla jít vyspat. Tak snad v tom spánku zase neumřu - i když musím přiznat, že mě ty sny docela baví. Užívám si v nich pocitů, který v reálnym světě nepoznám a který jsou tak strašně zvláštní a neznámý, že to tu moji stereotypem znuděnou duši těší. To je furt smutek, radost, nostalgie, bláznění, láska, zamilovanost, opadávající zamilovanost, vztek... prostě furt ta samá nuda dokola. Ale pocit smrti? Superschopnosti (běžně ovládám oheň a lítám, nebo aspoň hodně dobře skáču a lezu po stěnách)? To je něco, co nikde jinde nenajdete. Tak už dobrou :)

Až jednou umřu, ať je veselo. A ať hraje hudba. Ticha budu mít dost po zbytek věčnosti

17. června 2010 v 15:38
Někdy přemýšlím, jaký by to bylo, kdybych umřela. Co by v první chvíli dělali moji blízcí? Komu by volali, aby mu to řekli? Jak by se to dozvěděli moji kamarádi a známí? Který z nich by to nejvíc bolelo? Jak by truchlili? Uspořádali by nějakej brutální obřad na moji poctu? Měla bych pohřeb? A kde bych vlastně potom ležela?

Vlastně mě nikdy nenapadlo přemýšlet o tom, kde bych chtěla po smrti spočinout. Ono se řekne, že je to fuk, protože už o tom nebudete vědět, ale já nějak věřím, že to vědět budu a že mě to určitě bude zajímat. A že na tom záleží. Velká část naší rodiny odpočívá u nás na chatě, na takovym zaprděnym hřbitůvku, kterej mě nikdy nijak nefascinoval. Dřív se mi tam docela líbilo, ale co umřel děda a viděla jsem vnitřek našeho rodinnýho hrobu, nějak mě to přešlo. Nebylo to tak hezký, jak jsem si to představovala. Žádný úctyhodný uložení člověka, kterej má za sebou dlouhej život plnej takovejch či makovejch skutků. Žádnej ceremoniál úcty. Prostě jen hnusná díra v zemi, v níž se vedle sebe tlačí několik urn (uren? whatever...) - a když jsem se zeptala, co je to za lidi, naši mi ani nebyli schopni odpovědět. Chvilku si ty urny prohlíželi a debatovali, kdo v nich asi tak může bejt, která je strejda a která někdo, koho jsem ani neznala. V tu chvíli mě napadlo, že takhle dopadnout nechci. Nechci skončit jako další zaprášená piksla, kterou nikdo ani neumí odlišit od těch ostatních - ta představa mě děsí. A mít nad hlavou těžkou kamenou desku, pod níž nikdy nepronikne paprsek světla? Díky, ale mám jinou představu.

máky2
Až umřu, chtěla bych zůstat taková, jaká jsem byla za života. Ale to by bylo asi těžko proveditelný, a tak se možná přece jenom nechám spálit. Oheň pro mě měl vždycky zvláštní smysl, a když už nemůžu hořet na hranici (což by bylo fakt stylový), ať mě teda spálej v krematoriu. A potom, potom ať mě vezmou někam na louku, kde kvetou máky a kopretiny a kde je klid a ticho. A odkud je výhled do krajiny. Netrvám vysloveně na těch kytkách, ale ať je tam hezky. Vlastně když tak nad tím přemýšlím, louka u nás za chatou by byla docela ideální - je tam krásně, hlavně teda na jaře a v létě, a měla bych to blízko domů. A to se vyplatí.

O pohřeb nestojím. Pohřeb je nudná a divná událost, všichni jsou smutný a vlastně ani nevědí, co jeden druhýmu říct. Nastává trapný ticho a když někoho napadne něco vtipnýho, nemůže to ani říct, protože si řiká, že si o něm pomyslej, jakej je to barbar. Nechci, aby se se mnou lidi loučili takhle. Ať si na mě každej vzpomíná jak chce, ať se s tím každej vyrovná po svym a ať jsou rádi, že mě znali. A jestli se někomu chce smát při vzpomínce na mě, tak prosim, já se zlobit nebudu :)

No ale jestli někdo mermomocí bude mít potřebu uspořádat mi nějakej obřad, tak ať je tam veselo, ať se mluví, ať si jsou lidi blízcí jako nikdy jindy. Vždyť je přece spojuje ten stejnej pocit, ne? Tak by se o něj měli podělit a ne brečet si do kapesníku a nevědět, co říct. A ať jsou tam mí nejbližší. Nestojím o návštěvu vzdálenýho příbuzenstva a lidí, co mě nikdy neznali nebo neměli v lásce, chci tam mít ty, který jsem nejvíc milovala a který měli rádi mě. A ať tam hraje hudba. Žádný dusivý umíráčky, chci tam něco plnýho energie, a jestli to budou Muse, IAMX, Enigma nebo Tata Bojs, to už je jedno, ale hlavně ať je to něco, co jsem měla ráda a co mě vždycky probouzelo k životu. Protože jedině tak to uslyším až tam, kde tou dobou budu, a budu vědět, že se zrovna koná party na mojí počest. A dloubnu do těch okolo mě a budu na ně mrkat:"Slyšíte? To je moje pařba" ;)

Jo, až jednou umřu, chci to mít po svym. Ať je na co vzpomínat. A až se se mnou všichni rozloučí, ať jdou dál. Ať žijou, jak chtějí žít, ať každá minuta jejich života stojí za to, protože nikdy nevědí, kdy ten budík zazvoní a kdy pojedou na tu nejdelší dovču, z níž se nevrátěj. A taky doufám, že po sobě něco zanechám. Něco, co bude mít smysl. No, jdu na tom zapracovat, dokud mám ještě trochu času. A ze všeho nejdřív jdu něco zblajznout, nebo umřu dřív, než jsem čekala - hlady. Maucta :)


Jak se baví elita národa

16. června 2010 v 10:40 co se mi honí hlavou
No prosim, už to začíná - bordel v papírování. Dlouho dlouho nic, a včera večer mi přišel mail z centrály, že prý jsem místo originálu RT přiložila kopii a že ten originál musim urychleně dodat. Moje chyba to samozřejmě nebyla, šéf má snad vědět, že si ode mě musí vzít originál a ne kopii, ale teď to budu já, kdo si užene prdel, aby ten kus papíru doručil kamsi komusi, kdo ani nevim jak vypadá. No ale ne že by mě to zrovna překvapovalo. Zatím jsem nepoznala jedinou organizaci, kde by ten bordel neměli.

Ohledně toho nesuchýho pondělního večera - začalo to poklidně pivečkem a kofolou ve Stanu na Strašnický (mimochodem, báječný místo), a brzy jsme se v dobré náladě dopracovali ke spoustě panáků, dvěma talířům hranolek a jednomu talíři kroket. Bylo nám extrémně dobře, ale trochu zima, takže když nás vyhnali ze zahrádky, nechtělo se nám sedět pod stanem, a po chvilce debatování jsme se rozhodli vyrazit do ulic. Původní plán zněl tak, že někde koupíme flašku něčeho, a budeme pokračovat. Skulina v plánu byla, že v okolí nebylo kde tu flašku sehnat, a na místě za ní chtěli 600, což jako nasrat, žejo :D No a tak jsme se obešli bez flašky a vyrazili.

Ani nevim jak, ale za chvilku jsme se váleli všichni v křoví u cesty, jednomu chlapci se urval pásek o zábradlí, po němž šplhal, a ještě dostal po tlamě od popelářskýho auta, na nějž naskakoval za jízdy (když říkám, že dostal po tlamě od auta, myslím to doslovně, protože řidič přibrzdil a Standa to nějak nečekal, takže narazil hlavou do toho auta). Rozhodně se nedá říct, že bychom se nebavili :D Nicméně to hlavní přišlo až když jsme zapadli do přilehlého parčíku (to byl taky nápad) a objevili v něm takový to pítko na čudlík. Během minuty totiž někoho napadlo (ještě geniálnější nápad), že bychom se tou vodou mohli polejvat a že by to byla ohromná sranda. No, docela byla, ale během chvilky jsme byli všichni totálně mokrý a hele, ono zase takový vedro nebylo :D

Ještě víc se to rozjelo, když jsme všichni shodili vršky (a myslím tím i holky, teda do podprsenek) a nic nám tudíž nebránilo v dalším polejvání. Přesto si říkám, že jsem si měla sundat i kalhoty - ty to totiž po chvilce pořádně odnesly, když zmíněný Standa dostal další úžasný nápad a přitiskl mě na proud z pítka, takže jsem měla během vteřiny totálně zmáčený kalhoty a voda mi po nich ještě stékala. Podotýkám znovu, že nebylo žádný vedro a že mít na sobě nalepený mokrý kalhoty, když ještě potřebujete dojet domů trambajkou, neni zrovna eňo ňůňo. V tu chvíli jsem záviděla Yuki sukni, kterou může vyždímat, a která jí během chvilky uschne větrem. Kdepak úzký kalhoty, to je jiná věc.

Nicméně i když jsme všichni měli evidentně hodně energie, po čase jsme se přece jenom unavili, a tak jsme to rozpustili. Standa navíc ztratil knoflík od kalhot (nechápu, co ten večer vyváděl), a tak je radši rovnou sundal a šel po ulici v trenýrkách (zajímalo by mě, jak se dostal domů). Cesta domů pak byla trochu nepříjemná kvůli všudypřítomný vodě (už jste někdy věšeli prádlo na tyče v MHD?), ale nakonec byl večer příjemně zakončen v suchých peřinách a v teple.

Shrnula bych to asi tak, že to byl báječnej večer, ale příště sebou beru ručník a náhradní pásek, protože jeden nikdy neví ;)

Mimochodem máte rádi závorky? :D (Já zjevně jo :D)

Smashing the silence with a brick of self-control

15. června 2010 v 15:27 co se mi honí hlavou
Teda že by včerejší večer byl suchej, to opravdu nemohu říct :D Ale než vás začnou napadat nějaký sprosťárny, vezmu to hezky popořadě.

Test i dú na školení jsem zmákla v pohodě. Věnovala jsem tomu pár ranních minut a postačilo to na 21 bodů z 25, což se vešlo do kolonky "výborně" (následované kolonkami "prospěl" a "neprospěl"). Takže jakoby vyznamenání. No, v tuhle chvíli šlo ještě o hovno, ale i tak to potěší.


O víkendu jsem byla nucena skousnout dloouhou návštěvu u tátovýho kolegy z práce, kvůli řezání dřeva. Nakonec to nebylo tak zlý. Vzpomněla jsem si, že už jsem na tý jejich zastrčený chatičce kdysi dávno byla. Detaily nevím, ale to místo mi bylo povědomý a pani toho tátova kolegy se hnedka ozvala, že si mě pamatuje a že jsem tam jako malá běhala po zahradě a fotila jejich kokra nebo co. Chvilku jsem na ní koukala jako když mluví o nějakym mym minulym životě, kterej si vůbec nepamatuju, ale bůhvíproč jsem si zapamatovala jejich vchod do sklepa, a když jsem ho teď viděla, vzpomněla jsem si, že jsem tam fakt už byla. Zvláštní, ale ne překvapivé :)

máky
Cestou z návštěvy na chatu se máti rozhodla, že po patnácti letech sedne za volant a doveze nás na tu chalupu sama. Inu. Možná že má ridičák dýl než táta, ale jejím řidičskejm schopnostem zase tak moc nevěřim, takže jsem silně protestovala. Nicméně na moje protesty se tady už pár let ohledy neberou, a tak jsem se jenom hodně křečovitě držela popruhu, jako by mi to snad mohlo pomoct :D Nakonec to nebylo zase takový zlo, ani jsme moc nešňěrovali silnici, jen jsme se vlekli snad čtyřicítkou i tam, kde to táta normálně řeže stovkou. Vim, neměl by, ale jsem na to zvyklá a úsek, kterej díky tomu projedeme běžně za patnáct minut, jsme jeli snad hodinu. No ale zase mi nebylo tak blbě jako obvykle, takže nějaký plusy to snad má :D Tak jako tak jsme se ještě s tátou hodně smáli, když máma parkovala a málem sejmula plot. Ale to bylo tak jediný, co se jí kromě rychlosti dalo vyčíst (pominu fakt, že se neustále ptala táty, jestli neni moc vpravo - což nebyla ani náhodou, kolikrát jsem se bála, že to do nás napálí někdo z protisměru, když se tak roztahujem v půlce silnice :D). No, nakonec jsme teda nějak dojeli a čekal nás výbornej oběd v podobě karbanátku s kaší. A pak už ani nevim, co jsme dělali. Jo, mimochodem, cestou z tý návštěvy jsme jeli kolem úžasnýho pole plnýho máků a řepky a je věčná škoda, že jsme nezastavili, protože z toho mohly bejt mnohem luxusnější fotky, než tadyta věc nahoře (byť ta se mi taky bůhvíproč líbí, i když je to hrozně kýčovitý).

V neděli bylo chladnějš a dusno, tak mi nebylo moc dobře. Hlavu jsem měla jak ve svěráku a těžce se mi dýchalo. Shrabali jsme trávu, což mě obvykle docela baví, ale teď mi to dalo celkem zabrat, pak byl opět vynikající oběd, no a pak si táta ještě něco dodělal a jeli jsme. Mámin návrh, aby řídila, byl jednomyslně zamítnut.

Večer jsem si pak zpříjemnila s Panem Božským a poslední částí Matrixu, která mě ze všech nejmíň baví a kterou jsem nikdy úplně nepochopila, ale co na tom sejde, když máte vedle sebe milovanou bytost, žejo XD (jeez, to jsou hlody, no ale jako fakt :D)

Nevim proč, ale poslední dobou fakt dobře spim. Jako špalek, nic mě nevzbudí (kromě hladu a potřeby dojít si na záchod), i kdyby kolem mě lidi řvali smíchy, koukali na bednu nebo hráli na nenaladěnou kytaru (to si nevymejšlim, to se mi stalo, ale jak řikám, spala jsem jak špalek a vím to jen z vyprávění), a to dokonce i v cizím bytě a v cizí posteli, kde jsem nikdy předtím nebyla schopná usnout na dýl než pět minut. Doufám, že mi to vydrží co nejdýl, ohromně si to užívám. Po nedělním hrabání, Matrixu a dalších věcech jsem usla ani nevim jak a vzbudila jsem se až v půl dvanáctý, dokonale odpočatá. Blahořečený budiž spánek :)

Dneska už mi takový potěšení nebylo dopřáno, noví nájemníci pod náma se konečně rozhoupali k rekonstrukci a úderem osmé ranní hodiny spouští nekonečnou spirálu vrtání, bušení, klepání, řezání a všelijakýho dalšího rámusení. Oplatila jsem jim to třískáním do klavíru, když měli pauzu, ale nemyslím, že mě slyšeli.

Po snídani a ranní ehm rozcvičce jsme se s Panem Božským vydali do knihovny. Už dýl než rok si říkám, že bych tam zašla a obnovila registraci a čtenářskou vášeň, ale to víte, já a dokopat se k něčemu... a tak jsem k tomu byla "donucena" až prosbou o zapůjčení kartičky. Chňapla jsem tu příležitost za pačesy a vydala se tam zaplatit těch šílenejch šedesát korun, no a teď mám zase  jednou pěknou zásobu duševní potravy a jsem zvědavá, jak se mi to bude líbit. Reference jsou vynikající, tak snad se moje ruka při výběru nezmýlila :)

No, už se tu zase vykecávám. Radši čapnu nějakou tu knížku a nebo si možná na chvilku schrupnu, dokud maj ti permoníci zezdola pauzu. Že by se mi nechtělo spát, to se říct nedá.

No a vidíte, já se vlastně nestihla zmínit o tom včerejšim nesuchym večeru. Mno. Později :D

Až se tě zítřek zeptá, cos dělal včera...

9. června 2010 v 21:12 co se mi honí hlavou
A máme tu středu. Aspoň doufám, tenhle tejden v tom mám trochu bordel :D Například nemít FB, doteď bych byla přesvědčená, že na šipkách a kulečníku jsme byli včera, a ono to přitom bylo v pondělí. No není to skvělé, mít ten FB? :D

test

Ovšem co je důležitější, ještě před těma šipkama jsem byla na přijímačkách z andragogiky! Ten vykřičník je tam proto, že dokopat se k tomu mi dalo sakra zabrat. Prosimvás já tady možná celou dobu proklamuju, jak mě to nezajímá a jak se stejně studovat nechystám, ale už dlouhou dobu to ve mně hlodalo v a předvečer zkoušky to dohlodalo na kost. Najednou jsem si řekla, že tu šanci přece nemůžu promarnit (když už pominu tu pětistovku), i kdyby měla bejt sebemizivější (což byla). A že to musim zkusit už pro ten dobrej pocit a taky proto, že se nemám na co vymluvit -  školení jsem ten den neměla a špatně mi už taky nebylo (to jsem si vybrala o víkendu), takže jakýpak copak. Poslední takovou pomyslnou mincí hozenou do vzduchu bylo, že jsem si řekla, že když to nebude brzo ráno, půjdu - no a jak jsem zjistila při pohledu do diáře, bylo to od dvanácti.

Teď, když jsem se rozhodla, jsem ovšem potřebovala najít pozvánku. To nebylo vůbec snadný, protože když jsem se asi před měsícem rozhodla, že na ty přijímačky nepůjdu, nebylo třeba schovávat pozvánky na viditelnym místě, a tak jsem je  v krátký době zašantročila na místo naprosto neviditelný. Když už jsem je hledala asi čtvrt hodiny, začala jsem si říkat, že to je určitě znamení osudu a ten že určitě nechce, abych tam chodila a tak dále... :D No, nakonec jsem ji našla, takže jsem tam chtě nechtě jít musela :)

Sranda to byla už ode dveří. Fronta vedla už od vchodu, táhla se po schodišti až bůhvíkam nahoru a nikde žádný šipky nebo směrovky. Tak žejo od čeho mám hubu, zeptala jsem se nějaký slečny, co stála přede mnou, a ta mi s poněkud vyjevenym výrazem potvrdila, že i ona jde na tu andragogiku a že stojim správně. Nj, jenže nějakej kluk za mnou byl jinýho názoru a prohlásil, že prej musim nahoru, že tam byl v tý místnosti už včera a že tadyta fronta dole je na něco jinýho.  No tak jsem se vybodla na tu vyjevenou holčinu a šla nahoru po schodech do prvního patra, a tam vidim další frontu lidí a pořád nikde žádnou ceduli. Číslo dveří jsem nebyla schopná najít a než jsem se stihla někoho ptát, už za mnou byl zase ten kluk, a že prej ještě vejš. Tak jsem se teda nechala vést a šla s nim, až jsme stanuli u správných dveří - pak jsem ovšem ještě  chvilku stála ve špatný frontě, protože tam byly dvě, podle písmene, a měli to dost debilně označený. V tý správný frontě jsem se pak zase zeptala slečny přede mnou, abych se ujistila, a ona se se mnou dala do řeči, už ani nevím o čem. Po chvilce jsme se dostaly na řadu, dali nám záznamový archy, lípli na ně číselnej kód, a pak už nás hnali do lavic. Nakousla jsem novou řadu a vedle mě se posadil - no hádejte kdo - zase ten kluk z chodby. Chvilku jsme si povídali, byl docela sdílnej a po minutce jsme zjistili, že jsme spolu chodili do AZ Smartu. No to už jsem vůbec nestíhala - tak já ho potkám třikrát na chodbě, pak ještě v tý megaučebně mezi těma stovkama lidí sedíme vedle sebe a nakonec zjistim, že jsme ze stejnýho ročníku, kde jsme se nikdy nepotkali? :D No, jak řikám, byla sranda.

Pak už jsem jen celou dobu poslouchala, jak na to nadává, jaká je to celý píčovina, jak se u toho akorát hrozně baví a historky z minulejch přijímaček, no a pak jsme to nějak napsali a šli jsme. Šlo to rychle. A blbě :D Hafo věcí jsem neměla tušení, tak jsem to prostě jen tipovala. U numerickýho myšlení, který tvořilo docela velkou část testu, jsem špatně pochopila zadání, takže jsem celou tu část totálně zvorala, no a nějaký logický myšlení? Dalo mi hodně práce vůbec pochopit ze zadání, co se po mně chce :D Jak jsem říkala, jsem jenom ráda, že to opravuje počítač, protože jinak by se u toho někdo hodně zasmál a obávám se, že by mi mohli vzít občanku a snad i volební právo :D

Každopádně jsem se u toho nakonec opravdu docela dobře pobavila a ani jsem pak neměla moc špatnej pocit. Mrzí mě jen ta numerická část, ale zase ne moc - s žádnym dobrym výsledkem jsem stejně nepočítala, takže zklamaná nejsem - ba naopak, mám ze sebe dobrej pocit, že jsem se k tomu nakonec přece jenom přiměla.

No a dál? Po přijímačkách jsem se šla na chvilku natáhnout na trávu do parku, pak ty šipky, úterý jsem skoro celý prospala (normálně jsem se vzbudila ve 12:40, a pak se mi povedlo ještě usnout a spát do čtvrt na tři, fakt to nechápu) - takže večer jsem pochopitelně nemohla usnout - dneska jsem vstávala po ani ne sedmihodinovym spánku v sedm ráno, umyla si vlasy a vyrazila na školení, který bylo docela hodně fajn, kupodivu. A zejtra další. To už asi nebude tak fajn, protože mě čeká takovej menší test (teda aspoň doufám, že bude menší), taky mám ještě jedno dú (na který přirozeně nemám ani náladu, ani sílu, takže nevim, kdy ho budu bastlit) a pravděpodobně budeme sehrávat schůzky, což nesnáším. Na druhou stranu už se mi to neprotiví ani zdaleka tolik, jako když jsem byla u ING. Teď si totiž mnohem líp uvědomuju, že se tomu nevyhnu, a že čím líp si to nacvičím na školení, tím líp mi to půjde v terénu. Čímž nechci říct, že bych si to předtím neuvědomovala, ale přece jenom to podvědomí se tomu hrozně bránilo, koukala jsem do stolu a nechtěla jsem bejt vyvolaná, zatímco teď se třeba i přihlásím dobrovolně. No, to zase ne :D Ale prostě už se toho tak nebojím :)

Tak, to by snad ode mě stačilo, myslím, že půjdu spát. Dú a studium holt až ráno. See you later!

Strůčo o polední přestávce

4. června 2010 v 12:14 co se mi honí hlavou
Moje kočka mě má za kocoura. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen normální dolejzání a přítulnost v rámci mrouskání, ale ono už to docela překračuje meze normálního dolejzání. Stal se z ní můj osobní stalker a nedá mi pokoj ani minutu. Když sedim u stolu, skáče mi na něj nebo na stůl a producíruje se tu jakoby nic, když ležim, šlape po mně, když chodim po bytě, běhá furt za mnou. Kudy se hnu, tudy na mě vrká, nastavuje zadek, otírá se a snaží se na mě jakkoli vyšplhat. Ráno jsem třeba seděla chvilku u kompu a ona mi vyskočila za záda, předníma tlapkama se mi opřela o záda a takhle na mě ležela asi pět minut bez hnutí a předla. Je to neuvěřitelně příjemný, ale zároveň hrozně otravný - člověk nemá chvilku klidu. Ale pořád lepší, než kdyby za mnou takhle dolejzal chlap. To by brzo skončil :D

Mám právě polední přestávku od školení a vaří se mi špagety. Nervuju se, bojím se, že je nestíhám. Ale přinejhorším přijdu o něco později a budu první dělat nepříjemný nácviky telefonů, který beztak čekaj všechny a který už včera jeden člověk nakousl - takže vlastně nebudu zase tak úplně první. Načapat na švestkách, co se týče dnešních produktů, by mě neměli, protože to kupodivu docela chápu a už teď před polední pauzou jsem to všem tak hezky shrnula. A proč? Protože se pořád ptám, na každou blbost nebo věc, kterou ostatní pochopili. Dokud to nechápu já, nesmím bejt spokojená. Jak bych to potom vysvětlila klientovi, kdybych tomu nerozuměla sama? Kdepak, to se nesmí stát. A jdu si hlídat špagety, více snad později :)

Edit 17:16

Jsem machrrrr! :D Silné nachlazení, slabých sedm hodin spánku po noční pařbě a brutálně brzké vstávání - nic z toho, dokonce ani tréma, mi nezabránilo v tom, abych si to dneska na školení děsně dávala :D Možná s rozdřípanym nosem a huhňákem á la Kačer Donald, ale na konci školení (prosím pěkně pátek podvečer po třetím celodenním školení), jsem byla první z deseti lidí, kdo během scénky prodal školiteli životní pojištění, a to ve třech minutách. A pak že to nejde :)

Možná je mi mizerně od nachlazení, ale na duši? Už dlouho mi nebylo tak fajn :) Machry machry :D


The Puttytribe