Květen 2010

S bordelem se neserem

30. května 2010 v 21:17 co se mi honí hlavou
Tak fajn. Nadchl mě jeden článek - What do I really need in my life - a rozhodla jsem se, že se nechám inspirovat. Krůček za krůčkem už rok vyklízím svůj pokoj. Porůznu se zbavuju nepotřebnejch věcí, kterejch se mi tu všude možně válí tuny. Asi nejvíc jsem toho vyhodila při odstraňování tří skříněk a jejich nahrazování novým nábytkem, ale dělám to průběžně. Jenže je fakt, že ne zrovna cíleně a poctivě, a protože během června chci zatočit se svým pokojem (a potažmo životem, protože novej pokoj vlije i strašnou spoustu nový energie do jeho obyvatel), je na čase s tím pohnout o něco výrazněji.

O co jde? Většina bytů, domů a pokojů je plná bordelu. Nemyslím zrovna odpadky, ale různý nepotřebný věci, rozbitý nebo nefunkční věci, o kterých si už měsíce říkáte, že je opravíte nebo že do těch propisek koupíte novou náplň a budou jako nový, ale přiznejte si to - tu náplň nikdy nekoupíte, a víte proč? Protože jste už dávno pochopili, že se vám s těma starejma hnusnejma propiskama špatně píše, že vás tlačí do prstu a že ty nový, ergonomický, gumový a barevný udělátka máte prostě mnohem radši. Možná že se mýlím, možná že těch starejch padesát propisek psalo dobře a idneska byste je rádi používali, ale i tak - k čemu vám probůh bude padesát propisek?

A nejsou to jenom kancelářský potřeby - i když ty třeba u mě tvoří velkou část seznamu. Jsou to i všelijaký papíry, kterejch máte plnej stůl nebo dva a ani nevíte, co tam máte. Existuje jediný řešení - sednout si k tomu, probrat ty šuplíky a papír po papíru prozkoumat a položit si jednu základní otázku - je vám to k něčemu dobrý? Jasně, spoustu věcí si ponecháte kvůli citový hodnotě, protože jste do toho přece jenom dali kus sebe a něco to pro vás třeba znamená, nebo vám někdo nakreslil nějakej hnusnej obrázek, ale vy si ho necháte, protože ho dělal pro vás (neni můj případ, mně nikdo hnusný obrázky nekreslí :D), ale i tak toho spoustu vyhodíte a šuplíky hned budou lehčí a vy budete mít dobrej pocit.

No, ale jak říkám, tohle už dělám dlouhou dobu a ještě pořád je ten starej stůl plnej. Takže během následujícího týdne každej den proberu aspoň jeden šuplík a zlikviduju, co se dá. V tomhle pokoji je pořád plno braku, kterýho se v klidu můžu zbavit, a to taky udělám. Nemluvě o množství pytlů se starym oblečením, který skladujeme ve skříních (několika!) a ve sklepě. Jakmile to bude jen trochu vhodný, pustím se do nich. Musím říct, že bych to už udělala dávno, kdyby do toho neměla co mluvit máma. Bohužel ji musím přinutit, aby ty skříně prošla se mnou a odsouhlasila, co se může a nesmí vyhodit. Sázím na svou letitou praxi s manipulováním - až se do toho dáme, hafo věcí poletí. Nemůžu se dočkat >:)

Edit 21:40

Tak jsem založila krabičku dárkového zboží. Odkládám do ní drobnosti, které nechci vyhodit, ale hodí se jako dárek pro někoho, koho mám ráda. Doufám, že brzo najdou nové majitele a půjdou do světa. U mě už smrděly dost dlouho :D

Plánuju pokoj. Zase jsem se do toho trochu dostala a konečně mám nápad na záclony; v útulným bytě byly jedny, co by se mi sem mrtě hodily. Jakmile se dostanu do Ikey, koupím si taky nový barevný květináče a něco pěknýho do nich. Ty vyblitě zelený obludnosti, co mi už roky straší na okně, půjdou pryč. Chci kytky a ne polomrtvý vyžilý uschlotiny! A taky to bude chtít nějakej džbánek namísto tý pet flašky, kterou furt zalejvám. Vypadá to hnusně. Kdepak, je třeba zaútočit na drobnosti a udělat tu z toho útulný království. Řada lidí mi říká, že se jim u mě líbí, ale počkejte, až to bude hotový :) To se odsud nehnete ;)

Jaro nás zastihlo plné energie... a ňáké další kecy, blá blá blá

30. května 2010 v 18:01 co se mi honí hlavou
chodníček
Tak jsem se na chatě pro změnu zničila. Tatínek si usmyslel, že by rád zase jednou viděl starodávnej kamennej chodníček, kterej kdysi vedl od branky ke dveřím, a kterej je už dávno totálně zarostlej trávou. No a tak jsme se všichni sebrali a na střídačku skoro celej den vykopávali drny a odstraňovali vrstvu hlíny, která na chodníčku ležela. Musím říct, že už jsem zapomněla, že tam nějakej byl, dokonale zarostl, takže jsme rozhodně měli co dělat. Uznávám, že to teď vypadá docela hezky, ale prosimvás ta dřina? Úplně jsem si tou motyčkou zničila ruce, mám na nich x puchýřů a v kloubech mě bolí, jak jsem pořád mlátila do šutrů. Nemůžu nic stisknout, i chleba se mi blbě krájí :D Taky mám bůhvíproč bolavou kyčel, namožený ramena a co s tím nesouvisí, už od pátku mě solidně bolí v krku. To mě sere nejvíc, protože to nechce přejít a já vůbec nevim, z čeho to může bejt a co s tím. Nemocnit nechci ani nemůžu, zítra jdu do práce a potřebuju bejt fit. Nemohla bych aspoň jednou bejt měsíc v kuse naprosto zdravá?

Když pomineme stěžování si, prohrabala jsem pár starejch čísel útulnýho bytu a zase jsem se hrozně nadchla pro renovaci mýho pokoje, jako ostatně vždycky když si přečtu nějakej magazín o bydlení nebo katalog z Ikey. A tak jsem naklusala do sklepa pro papírový krabice a vyklízím knihovnu. Během příštího týdne to sundám. Neni to velkej krok, ale je to krok kupředu, a když jsem si to tak probrala, bylo by ideální ten pokoj nakousnout tenhle měsíc, pak už nebude vůbec čas. Tak uvidíme, nakolik se mi podaří udržet si tu renovační náladu a nakazit s ní zbytek rodiny. Jestli si někdo myslí, že ten nábytek přestěhuju a pokoj vymaluju sama, tak to mi ten někdo hodně věří.

A ještě na závěr se zmíním o pátečním večeru s panem Božským a s Matrixem. Bylo to příjemný a osvěžující, jednou se nikam nehnat a nic neutrácet, jen jsme si leželi na posteli, čuměli na film, cpali se popkornem a brambůrkama a popíjeli dátá masalu. Prostě fajn večer a  už teď se těším na pokračování :)

A teď dost keců, jdu vyrabovat lednici. See you later!

A věci se zase dějou...

28. května 2010 v 17:38 co se mi honí hlavou
Tak už i ta kočka si myslí, že bych se na tu školu měla vykašlat - pochcala mi desky, v nichž jsem skladovala pozvánky k přijímačkám. Na druhou stranu, nějaká vyšší vůle zabránila jejich znečištění, takže přece jenom jít můžu - ne že by se mi chtělo. Vůbec mě to neláká a asi jsem cvok, že nevyužiju tý příležitosti, ale prostě se mi nechce.

Včera byl krásnej večer. Nějakým zázrakem se v Molekule sešlo prakticky celé osazenstvo, dohromady asi 13 lidí, a najednou to bylo úplně o něčem jinym. Tak třeba minule jsme tam byli čtyři, slovy čtyři, a bylo to k ničemu. Teda ne že by to nebylo příjemný naplnění večera, ale za fenomenální akci bych to rozhodně neoznačila. Oproti tomu ten včerejšek byl ohromně zajímavej. Jen tři věci mi ho krpet zakalily, ale to se přežije. Předně mě mrzelo, že pan Božský odešel na můj vkus příliš brzo - ale na druhou stranu dobře že to udělal, měla jsem na něj takovou chuť, že bůhví jak by to dopadlo... :D Pak jsem byla společně s několika dalšími slečnami poněkud nevhodně osahávána, ale to jsme přičetly pivu a nedělám z toho žádnou vědu, nehledě na to, že to bylo docela milý :D No a pak jeden můj někdejší dobrej kamarád ztropil nejednu scénu a postaral se o nejeden trapas, protože si opět po delší době přihnul, a on když se ožere, tak je průser. Říkám někdejší, protože po tom, co provedl, už nemám nejmenší chuť považovat ho za svýho dobrýho kamaráda. Ale ani z toho si moc nedělám, protože mě to nepřekvapuje. Znám ho už nějakej ten pátek a vím, co od něj můžu čekat. Jsem zklamaná, protože jen pár hodin před tím jsem mu gratulovala ke snížení množstí běžně požívaného alkoholu a cigaret, ale nepřekvapilo mě to. To ovšem nemění nic na faktu, že ten člověk několika mně milým lidem zkazil večer, jednoho polil pivem, na dva hulákal a jednoho praštil. Řekla bych, že už víme, koho příště  nepozveme.

Dojem z večera ovšem napravil nečekanej pokec s jiným člověkem, s nímž jsem doposud nikdy moc nemluvila a skoro jsem si až myslela, že si nemáme co říct. Najednou jsme ale byli takřka vrženi do konverzace, zůstali jsme jediní dva na ocet a chtě nechtě jsme se spolu museli bavit, a tak jsme se prostě bavili :D Zní to jako by nás k tomu něco obzvlášť nutilo, ale ono to šlo samo, až jsem se divila. Tak snad budou od nynějška naše vztahy o něco vřelejší než jen ve stylu "čau" - "čus".

Dneska jsem byla volit. Stála jsem v tý místnosti a měla zvláštní pocit, pocit člověka, kterej možná právě změnil svět. Možná to zní přehnaně, ale věděla jsem, že dělám správnou věc, že můj hlas má váhu a že je hrozně důležitý, abych ho odevzdala. Doufám, že po volbách nebudu zklamaná, ale zatím si udržuju dávku optimismu a víru, že horší to snad nebude.

Od rána mě bolí v krku, což bych ještě přežila, a v břiše, což se mi přežívá už hůř. Ale zatím to jde. Zatím nikam nemusím. Z hodiny angličtiny jsem se vykecala a jinak nic neplánuju. Prostě se zabalím do deky k bedně a nebo si půjdu o něco dřív lehnout. Včerejšek byl nečekaně náročnej a zítra vstávám na chatu. Nevim sice, co tam budu dva dny dělat (dear God, make the sun shine through the weekend!), ale je to tak trochu z povinnosti a pro dobrý svědomí. 

V pondělí mě čeká "seznamovací schůzka" v práci. Nemám moc ponětí, co se tam po mně bude chtít, ale snad budu schopná "podat výkon hodný mé osobnosti" a zalíbít se všem, jímž je třeba se zalíbit :D

V úterý mám nastoupit. A taky mám mít přijímačky na anglistiku. Jedinej obor, kterej mě doopravdy zajímal, a já jsem bez šance. I kdybych se nakrásně celej víkend učila, jakože asi těžko, když budu na chatě, nebudu tam nejspíš moct ani jít kvůli práci. A i kdybych tam jít mohla a byla perfektně našprtaná, požadavky tam jsou šílený a přijímačky dvoukolový - je to asi nejobtížnější z oborů, kam jsem se hlásila. Vzdát se? To jsem neočekávala. Ale už to tak vidim. Hned třetího mě čekají ty na čj a literaturu, další pondělí pak andragogika. Tak snad aspoň k jedněm půjdu. Nečekám úspěch, ale už pro to dobrý svědomí bych tam měla aspoň jít. Patnáct stovek si v truhlíku nevypěstuju. 

Abych nezapomněla - jsem ostříhaná. Bylo to trochu komplikovaný, ale nakonec se nabídla Maude, a co bych to byla za kamarádku, kdybych její nabídku nepřijala XD Pokud jde o výsledek, jsem trochu nešťastná z barvy, která - jako obvykle - vůbec nechytla tak, jak měla. Zvláštní je, že ačkoli mně to teď připadá prakticky stejný jako před barvením, řada lidí mi včera (ještě k tomu ve tmě v hospodě) barvu pochválila a všichni se shodli na tom, že je to takový zlatavý. Tak nevim, jestli se na mě domluvili, já tam fakt žádnej rozdíl nevidim :D Příště prostě odbarvuju celou hlavu a bude.

Co do střihu, moje představa byla jiná, ale s tím se nedá nic dělat - materiál za moc nestál a já myslím, že si s tím moje ultra profi kadeřnice poradila, jak se dalo :) Teď je zapotřebí nechat přední vlasy dorůst, a pak to bude super. Zatím vypadám trochu jako král Kazisvět :D

Psavá opadá, tak mě omluvte, jdu se zase chvíli svíjet do křesla. To břicho mi fakt nedá pokoj. Majte sa :)

A mně se zdála ňáká ztuchlá!

25. května 2010 v 15:55 co se mi honí hlavou
Tak včerejší jedno bylo příjemný. Samo pivo teda bylo hnusný a vyšeptalý, ale příjemná společnost to vyvážila. A taky ta vynikající vanilková horká čokoláda :a

Po posledním srku jsem se ještě stavila domu pro průkazku do školy, kterou jsem jako na potvoru nemohla najít, a pak už jsem běžela vstříc příjemnýmu večeru. Musim říct, že cestou v metru jsem se málem rozbrečela, jakej na mě najednou padl spleen. Sama to moc nechápu a nevím, proč zrovna v tak nepravděpodobnou chvíli, ale zničehonic mi bylo hrozně smutno z celýho mýho momentálního života. Napadlo mě, že neskutečně mrhám svým časem, a že už to nikdy nedoženu. Že se musím co nejdřív osamostatnit, což mi zatím vůbec nejde. Taky mě sebrala Mukova smrt. Nikdy jsem ho nemusela a ani náhodou jsem ho neposlouchala, ale patřil k těm lidem, který jsem odjakživa počítala do svýho života - jako takový kulturní pozadí, který vás sice nijak zvlášť nezajímá, ale je tady, a vy jste na něj tak zvyklý, že vás přece jenom sebere, když se začne rozpadat. Měla jsem podobný pocity jako po smrti Jacksona. Jako by všechno, co jsem kdy znala, umíralo a odcházelo do jinýho světa, zatímco já tu zůstávám sama a očekává se ode mě, že přeberu štafetu a budu tvořit nějakou budoucnost, že udělám pro svět něco velkýho, na co se nezapomene. Tyhle události ve mně vždycky vzbudí kolotoč úvah o smyslu života a smrti a taky o tom, jestli by svět vůbec zaznamenal, kdybych umřela. Já vím, že to jsou bláznivý myšlenky, ale já chci něco pro tenhle svět vykonat a nedám si pokoj, dokud to neudělám. Chci po sobě něco zanechat a trápí mě, že už jsem tolik času ztratila. Ještěže na Vysočanskou to mám jen půl hodiny, kdoví co všechno bych vymyslela, kdybych to měla dál.

Jsem nakonec ráda, že mám kolem sebe lidi, který mě za takový úvahy pošlou do prdele, řeknou, že melu sračky a na rozveselení mi pustěj dobrou komedii :) Přátelství je ta nejkrásnější věc mezi lidma. Přátelství a láska k člověku.

Chcíp a spol.

24. května 2010 v 19:02 co se mi honí hlavou
Náš veterinář nás musí nenávidět. Melsie už několik měsíců pomňoukává, pochcává, co se namane, a ani několikatýdenní pobyt u kocoura nic nezměnil. Už tu mrchu nemůžu ani vidět, neskutečně mě sere, a veterinář se rozhodl píchnout jí cosi, co jí má "pořádně rozmrouskat". Ráda bych věděla, co si pod tím pojmem představuje, protože ty dosavadní scény mi přijdou pořádný až až a rozhodně nemám chuť sledovat, jak se to ještě mnohem víc vyhrocuje. Tak jen doufám, že ten maník ví, co dělá, už nemám skoro nic, co by nebylo označkovaný jejím nezaměnitelným parfémem, a pár mých přátel mě silně nenávidí - ani jejich boty, bundy a trička nezůstaly ušetřeny.

Dneska jsem nějaká chcíplá. Ta debilní střevní chřipka mě nehorázně vyčerpala, a já teď nemám ani sílu, ani chuť cokoli dělat. Včera jsem se teda přinutila jít na chvilku do parku, kde jsem se nerušeně slunila, dokud mě jakejsi týpek nesejmul frisbíčkem. Jako omluvu mi nabídl, abych se k němu a jeho kamarádovi přidala, a já s chutí přijala, takže na nedostatek pohybu jsem si zrovna včera nestěžovala. Večer jsem pak byla na hokeji, takže o společenský akce taky nemám nouzi (mimochodem ta půlhodinová fronta na pivo mě stála hodně nervů. Celou poslední třetinu jsem kvůli ní prosrala). Ovšem dneska? Celej den sedím v křesle, surfuju po netu, čumím na bednu, prostě dělám hovno. Pravda, trochu jsem žehlila, ale to nepovažuju za nějakej velkej úspěch. Už abych začala chodit do tý práce. Tohle ticho před bouří mě deptá a myslím na to každej den. Pořád se hrozně bojím, ale taky se začínám těšit. Bude to výzva a já jsem zvědavá, jak se s ní porvu.

No, ale teď už dost počítače, jdu na jedno. A vy byste tu taky neměli vysedávat. Běžte se aspoň projít nebo něco, tyhlety počítače, to je zmar :D

Back on stage

21. května 2010 v 11:45 | m. |  co se mi honí hlavou
Hej lide! Moje blogový prázdniny sice trvaly o poznání dýl, než jsem zamýšlela, ale všechno jednou skončí, a tak se k vám věrným vracím :D Pořád mě ještě trápí nepsavost (neplést s nespavostí), ale ta mě taky přejde - možná že už přechází :) To víte, zezačátku jsem sice trpěla jak kůň, když jsem neměla kam psát, ale postupem času jsem si zvykla, a teď je ze mě tak trochu neblogger. Ale nebojte, nic není ztraceno a já myslim, že by ty prázdniny musely bejt o hodně delší, aby mě odnaučily psát. To neni jako kouření, tohle jde z vás samotnejch a ten žár nikdo neuhasí, to by vás musel úplně od základů změnit. Ale dost neurčitostí.
Nepřestanu si rvát vlasy s myšlenkou na to, kolik se toho během mojí nepřítomnosti na blogu stalo. Věci, o nichž bych toho strašně moc napsala, kdybych sem mohla - a neptejte se, proč jsem si je nepsala stranou do toho Wordu, já to prostě neumim - a o nichž nemá smysl se zmiňovat zpětně. Snad jen několik nejdůležitějších bodů.
  • Vcelku úspěšně jsem uzavřela ročník u AZ-Smartu a i když jsem ráda, že to mám za sebou, docela mi to chybí. Potkala jsem tam pár dobrejch lidí a zažila hezký chvilky.
  • Už nejsem volnááááá! :D Ujasnila jsem si pár vztahovejch záležitostí a ať to dopadne jakkoli, momentálně už nejsem single a přesto si ten svět krásně užívám. Mít vztah mě vždycky nějakym způsobem omezovalo, aspoň částečně, ale tentokrát je to jiný. Necítím se svázaná ničím jiným než vlastním citem, kterej mi i po několika měsících připadá jen narůstající... A vůbec. Tolik bych toho chtěla napsat, ale nenapíšu, ještě ne. Řekla jsem, že budu mluvit v bodech, a už se tu zase rozepisuju jak stará Hoochová. Muhehe. Zastavte mě někdooo! :D
  • Budu mít práci! Pronásledují mě pochyby a obavy, ale v těch několika schizofrenních hádkách, který jsem vedla sama se sebou, vždycky vyhrála ta část, která do toho chce jít a chce si vydělat na svoje sny. Mám tolik přání! A nejsou to nijak přehnaný přání, ale jsou vroucný a tak dlouho jsem na jejich splnění čekala, že už to nemůžu odkládat. Rok ve finanční tísni mi stačil, chci zase vydělávat.
  • Prodělala jsem střevní chřipku. Nehezká věc, ale už se z ní vzpamatovávám. Jen jsem teď hrozně slabá, ale snad to brzo doženu. Začátek měsíce klepe na dveře a budu potřebovat veškerou možnou sílu, tělesnou i duševní.
  • Čekají mě přijímačky. Na tomto bodě se ovšem trápím. Ano, chtěla jsem se o ně pokusit. A ano, měla jsem i tři prdele času, kor teď v nemoci, abych se na ně našprtala. Přesto jsem to neudělala. Poslední zkoušky ve škole, ačkoli to nebyla pořádná vysoká, mě psychicky hodně vyčerpaly, a ani jejich složení mě k dalšímu učení nenakoplo. Taky vědomí, že se minimálně jedné zkoušky nebudu moct zúčastnit, ve mně podkopalo už tak slabou vůli. A konečně vyhlídky na náročnou práci, který chci tentokrát věnovat všechno, co ve mně je, mi z hlavy vyhnaly poslední zbytky myšlenek na studium. Prozatím. Neříkám, že se o ně nechci už nikdy pokusit, ale jak ví každej, kdo nastupoval na vš později, s přibývajícími léty je těžší se k tomu přimět. Už jsem prostě ochutnala život bez školy a líbil se mi. Líbí se mi být pánem svýho času a netrápit se neustálýma zkouškama. V práci jich budu mít beztak dost - každej novej klient je pro mě obrovskou zkouškou. A tak se stalo, že jsem to prostě vzdala. Nemám z toho radost, mrzí mě, že jsem v sobě tu vůli nenašla, ale teď už s tím nic moc nenadělám. Uvidíme, kde budu za rok.
  • Teda to byl zase bod, to vám řeknu :D

Hááálelůja! Halelůůja!

14. května 2010 v 0:08 co se mi honí hlavou
JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK! JSEM BACK!

JSEM BACK!!! :D
The Puttytribe