Západy

22. února 2010 v 10:34 |  co se mi honí hlavou
(Tohle jsem psala někdy předevčírem, takže to s tím sluníčkem už není aktuální. Naopak, posledních pár dní nám krásně šajní a to se hned líp vstává)

"Laugh at the fashion, don't ever lie, get rid of your passion and you'll never die." Tahle věta mi proletěla hlavou, když jsem se probouzela. Respektive ještě když jsem spala, protože si pamatuju, jak jsem ji v tom snu viděla napsanou, a to je strašně zvláštní. Už několikrát se mi stalo, že jsem ve snu složila nějakou skvělou báseň nebo dokonce melodii, ale přirozeně už po probuzení jsem neměla šajna. Jenže tentokrát jsem si to začala bláznivě rychle opakovat, a tak se stalo, že jsem si to prostě zapamatovala. Místo "at" tam teda původně mělo bejt "on" nebo "from", myslím, že to mělo bejt něco jako "Směj se z módy, z hecu, prostě proto, že je to cool", ale to by pak nedávalo smysl, tak jsem to upravila. Každopádně jsem z toho na větvi, je to první věc, kterou se mi kdy podařilo pronést přes závoj snění - no, skoro první, ale o tamtěch věcech bych radši nemluvila.

Můj dnešní sen byl, jako obvykle, neobvyklej. A jako vždycky si ho skoro nepamatuju, vím jen, že se jeho část odehrávala u nás na chatě a že tam byla scéna, kdy jsme se s celou rodinou sešli u vrátek a fascinovaně pozorovali západ Slunce. Na tom by nebylo nic divnýho, obyčejně se sice scházíme na zadní zahradě, ale ten západ sledujeme docela často. Co už ale neni úplně běžný, to Slunce zapadalo a zase vylejzalo, jak se mu zachtělo, a v jednu chvíli tam dokonce bylo dvakrát. Navíc jsem na sobě měla svoje žabičkový pyžamo a z okna domu vyhrávala taková divná hudba.

Kolem zrovna prošli dva mí někdejší místní kamarádi, sotva se na mě podívali a asi šli do hospody. Já se chvilku bavila s tátou o tom západu, ale byl nevrlej, tak jsem ho nechala bejt a šla dovnitř do baráku. Chtělo se mi hrozně spát, bylo už pozdě večer, ale věděla jsem, že bych měla jít za těma dvěma do hospody. Tak jsem se začala převlíkat z pyžama a při tý příležitosti jsem přemýšlela, v čem budu spát, když jsem v něm celej den chodila po venku a válela se po zemi. No a pak se to všechno zamotalo a jediný, co bylo přehledný, byla ta poetická a kupodivu i smysl dávající věta. To je totiž další zvláštní věc - když už si něco ze sna zapamatuju, nedává to nikdy smysl. V tom snu mi ho to dávalo, ale jakmile to přitáhnete do reality, je to jen snůška slov a už vůbec nevíte, co se tím původně myslelo.

Musím souhlasit s teorií, která mi byla předložena včera v hospodě. Už tejden totiž nemůžu vstát ráno z postele. Můžu mít tisíc důvodů ke vstávání, pět budíků a já nevim co ještě a stejně nic. A když už se vzbudim a vykopu, jako by svět neměl smysl, jako bych pořád ještě spala a jako bych byla naprosto nejvíc unavená. A to jsem pak celej den až do večera, kdy samozřejmě nejvíc ožiju a vůbec se mi nechce spát. Nefér toto. No, ale ta teorie - že prý je to kvůli Slunci. Samotnou mě to nenapadlo, protože tenhle tejden vůbec nemyslim, ale je fakt, že bejt takhle dlouho bez sluníčka, je nezdravý a nepříjemný. Takhle vyšťavená jsem nebyla ani když jsem byla nachcípaná, a to je co říct.

Chtěla bych toho napsat víc a nějak to celý shrnout a zakončit, ale máma šílí, že jí za dvacet minut přijde návštěva a že nemá vyluxováno, a tak to budu muset jít udělat. Jako by návštěvy přicházely za účelem zkoumání mámina koberce, na kterym stejně neni naprosto vidět, jestli jste ho luxovali minulej měsíc nebo před pěti minutama. No nic :)

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
The Puttytribe