Kde jste se mi zapomněli, čtenáři moji?

1. dubna 2014 v 23:52 | m. |  co se mi honí hlavou
Je to sranda, občas se tu objevit a prolézt nové komentáře. Baví mě vidět, že se ty roky práce vyplatily, zpětné odkazy fungují a moje články si denně rozklikne několik lidí, přestože už sem nepřispívám.

Nedávno jsem si ale všimla jedné věci, která mi nedá spát. Přestože byl de facto ukončen, tenhle blog má pořád ještě 47 následovníků, kteří ho sledují přes Bloglovin. 47! Kdo jste, lidi? A na co tu ještě čekáte?

Ne, vážně, ten zájem a ta důvěra mě těší, ale co by mě potěšilo mnohem víc, by bylo, kdybyste se přidali k těm dvaceti, co si už do hledáčku píchli i mou novou adresu. César nestárne, César jenom zraje, a fénix rozhodně nepřestal blogovat, jen si své hlavní hnízdečko přestěhoval jinam. A že se mu tam líbí.

Vlastní doména je jinej svět. Vlastní pravidla. Svoboda. A vo co jako de. Těch pár stovek za rok ani nepocítíš (ani nevim, kolik platim), a i když mi to zezačátku dalo celkem zabrat, zpunktovat to k obrazu svému, poměrně rychle jsem se zabydlela a už bych neměnila. S Wordpressem jsem spokojená. Mám tam všechno, co potřebuju, a mnohem víc.

A bloguju pořád stejně, aspoň doufám. Pořád hodně melu o kočkách a o Anglii (no bodejť, když se v ní právě nacházím a je mi tam maximálně dobře), furt se něčemu naivně divim, furt stejně na věci nadávám, když se nedějou podle mýho gusta, a pořád si nejsem jistá, co dál se životem. A taky pořád bojuju bitvy, co maj význam. Pořád mě baví podávat pomocnou ruku všem, co chtějí mít ještě trochu zajímavější blog nebo i trochu smysluplnější život.

Tak se za mnou pojďte podívat do nového. Od prosince 37 článků o au-paiření v Anglii, o meditování i o blogování, tak snad je z čeho vybírat :) A kdyby vás nebavilo to, vždycky vám můžu slíbit hafo kočičích fotek či - pokud jste členem či příznivcem, mohlo by zajímat - nemilosrdné pranýře AK blogerů. A zrovna máme koťata, muhaha >:)


338278844250068
 

Wheee, odchod na novou adresu!!! :)

7. ledna 2014 v 16:06 | m. |  Pár slov k Autorskému Klubu a Blogu
Přátelé, odcházím na novou adresu! :)

Nemůžu tomu ani uvěřit, ale nějak se mi podařilo ten Wordpress aspoň trochu rozchodit a prokouknout, a i když ještě pořád bojuju s designem a různýma nastaveníma, na co budu sakra furt čekat, jdeme do toho!

Myšlenka mít blog na vlastní doméně mi byla snem i trnem v patě tak strašně dlouho, že už to snad ani neni cool, když jsem to teď konečně dokázala, s velkou pomocí několika báječných lidí, jmenovitě hlavně Ježíše a Darji, mých dvou IT support pracovníků, jimž chci tímto poděkovat za veškerou snahu a pomoc. Tou HaTlaMatiLkou jste mě sice nechali proukousávat na vlastní nervy, ale aspoň si s tim pak budu umět poradit sama. Nějak si neumim představit mít vlastní web/blog a neumět si tam pohnout ani blbym záhlavím. Ať žije návrat k programování v CSS! Zaškrtávání trapnejch políček je pro másla! (kdybyste mě u toho viděli předevčírem, jak jsem nadávala... :D)

Anyway, k návštěvníkům: za posledních pár měsíců se mi vás tu nahromadilo celých padesát jedna kousků, což je naprostá nádhera a upřímně doufám, že většina z vás bude mít tu odvahu a nervy zkusit to se mnou i v novém. Přiznávám, chvilku mi asi potrvá, než si tam na to zvyknu, při psaní si tam připadám jako úplně jinej člověk a když to pak po sobě čtu, připadá mi, jako by to psal úplnej retard, ale snad se to brzo usadí a já se to naučim nějak líp ovládat.

Co se stávajícího obsahu týče, tak trochu závisím právě na své IT podpoře a hlavně na tom, jestli (nebo spíš jak rychle, ať to nevypadá, že jim nedůvěřuju) bude možné převést zdejší obsah sakumprdum do nové adresy. Pokud to půjde, tak to asi s největší pravděpodobností udělám, protože přece jenom mít všechno na jednom místě... na druhou stranu je tu otázka pozice ve vyhledávačích, kterou jsem si tu čtyři roky budovala a o kterou člověk taky nechce přijít, no, zkrátka uvažuju ještě o jiných možnostech, hlavně teda o možnosti ponechat zatím tenhle blog jako archivní a nově tvořit na novém. Tohle prostě ještě fakt nevím, ale rozhodně vím, čím mi teď můžete nejvíc pomoct - zajděte na můj novej blog, jemuž po zralé úvaze ponechávám stejné jméno, jelikož půjde prakticky o totéž, pouze v novém kabátku s krásnou novou adresou:


a přidejte si ho do Bloglovinu (příslušná ikona je v tamním sloupku, stejně jako jste byli zvyklí tady - v podstatě zatím kopíruju zdejší vzhled, nic lepšího mě stejně nenapadlo :D). Pokud by vás štvalo mít tam to samé dvakrát, tak tuhle adresu klidně zrušte, aspoň mě to donutí sem už nic nepsat, ale upřímně řečeno nevím, jestli to dovedu úplně dodržet... :D Ale budu se snažit, ať v tom nemáte galimatyáš.

Takže - milý Blogu Cézet, so long a díky za ty ryby, ale už toho bylo fakt dost :) Ať se tu s tim posranym zkurvenym nefunkčnim systémem plnym bugů a zapíčeně nepochopitelnou "rychlostí" rozčiluje zase někdo jinej.

Na gify normálně moc nejsem, ale...


Slovo do začátku roku: balanc (a o potřebě získat ho zpátky)

5. ledna 2014 v 19:19 | m. |  Z deníku au-pair
Tak už jsme zase "doma". Začíná se mi motat, kde vlastně doma je. Ale vlastně mi je všude dobře, jen když mám u sebe vždycky někoho, kdo mě má rád a koho mám ráda já, a když mám taky pár příležitostí k tomu, být aspoň někdy úplně sama.

Přijeli jsme do bordelu a k hladovým kočkám - což jsme předpokládali - ale velice pozitivní zpráva je, že Ashleigh nechala puštěné topení, takže je skoro po celém domě (nebo alespoň v obyvatelných částech) příjemně teplo. Samozřejmě s výjimkou našeho vlastního pokoje, odkud nám vzali během Vánoc topítka a vůbec je nenapadlo je třeba včas vrátit zpátky a snad dokonce i zprovoznit, abychom tam neměli mrazírnu, až se vrátíme. Ještě že alespoň kotel byl puštěný, a já se mohla večer naložit do teplé vody. Sice v pokoji o teplotě lednice, ale aspoň ve vlastním. Fakt nerada se chodím koupat do horního patra, kde je nejen zima, ale i strašidelno.

 


Kde spí fénix?

3. ledna 2014 v 21:04 | m. |  poesie
Kde spí fénix?

Ve hvězdách
na planetách
bloudí ve snech
a nemá strach

Plamenem hoří jasné svíce
co nevyhasne a on sníce
pluje s proudem hvězdných vzducholodí
kde z popela se znovu rodí

Vášnivý a zlatý pták
za úsvitu do oblak
vždycky hrdě vzlétá

S nadějí a pochopením
překrásný a nezkrocený
zrozený uprostřed léta

Bez pravidel
bez nápověd
chce vidět kus světa

.



Plány, PF, předsevzetí

1. ledna 2014 v 22:46 | m. |  co se mi honí hlavou
Někdo mi to hrozně nepřeje a já se vůbec nemůžu dostat k psaní a hrozně mě to ubíjí. Snažím se o to už Štědrýho dne a prostě to nejde. Furt se děje něco jinýho a kdykoli to už už začne vypadat jako že budu mít volných alespoň pár hodin, prásk ho a zase někdo přijde na návštěvu nebo jdeme někam my. A mě už to vážně přestává bavit. Takhle jsem si tu dovolenou nepředstavovala. Vím, že ve výsledku asi budu ráda, že jsem těch tří týdnů (bože, kam se poděly?) náležitě využila a jen je neprozevlila, ale na druhou stranu bych právě to dost potřebovala, a z toho, že na to nemám čas a že mě svět momentálně totálně vláčí ze strany na stranu proti mé vůli, mi už kape na karbid. Jsem hrozně unavená a když jsem včera panu M. žehlila jednu jedinou košili, umdlévala mi z toho celá paže a já si nedovedla představit, co to bude za makačku, dostat se v Anglii zpátky do rutiny.

Všechnu tu uspěchanost se ovšem snažím využít a obrátit v něco dobrého. Už pár let si nehraju na předsevzetí, ani moc nebilancuju nad uplynulým rokem. Posledních pár let za to nestálo. Byly to vesměs dlouhé měsíce plné neuspěchů, menších či větších karambolů, únavného boje se systémem a neustálého pocitu prohrávání. Když už se mi přestal osud tak krutě vysmívat a věci začaly konečně docela šlapat, pořád mě na patře pálila hořká pachuť vědomí, že před rokem touhle dobou jsem horečnatě hlásala, jak budu příští rok zcela určitě v Anglii, a ono zase nic. Pořád jsem jen snila a ten sen mi čím dál tím víc unikal mezi prsty - a to se člověku přirozeně moc bilancovat nechce. A k čemu plánovat, když už teď vím, že se k tomu stejně zase nedostanu? Nějak jsem si v sobě vypěstovala určitou beznaděj a snad jsem i zlomila hůl sama nad sebou a přestala jsem se snažit o nějaké konkrétní plány a o klišovitá předsevzetí jako že letos zcela určitě zhubnu.

Naučila jsem se to dělat jinak. Nejen v prosinci a lednu, ale po celý rok se snažím soustředit na svoje priority a na dobrý pocit ze života i ze sebe sama. Je mi jedno, kam se vrtnu a co budu dělat, ale snažím se dávat si pozor na to, aby to bylo něco, co chci skutečně dělat a ne k čemu se jen nutím z různých důvodů. Ale takové věci si člověk musí poměrně často připomínat - aby si vzpomněl, že měl nějaký plán, co se mu líbil a co fungoval, ale že z únavy na něj zapomněl dohlížet, a na sebe taky. Proto si píšu tenhle článek jako připomínku, že jsem v těch posledních měsících trochu poztratila to svoje dokonalé štěstí a že o něj musím bojovat.


Další články


Kam dál

The Puttytribe