na Blog.cz

Procházel jsem krajinou

co za srdce mě vzala

a nešel bych už za jinou

kdyby mě tisíckrát zvala

Pod stromy hučí vodopády

a všade je plno zeleně

proudy, co padají do kaskády

pějíc píseň té květeně

A dřevěné mostky z palisandru

a z kamení, co údolí překlenou

vždy čerstvé vzpomínky na Kasandru

v mlze mé paměti zasklenou

Tu jednu jedinou, milenou

*

Éhm, tak jsem zase byla na chatě a už je znát, že nám začíná letní sezóna :) Posekat tu gigantickou zahradu (přísahala bych, že je každým rokem větší a větší) byl záhul, ale zase jakou lepší posilovnu by si člověk mohl přát - a navíc je to zadarmo. I když bych si teda dokázala představit lepší způsoby trávení tří dnů v lůně přírody.

Bohužel jsme neměli nijak extrovní počasí, až tak v sobotu to začalo bejt k něčemu a mohla jsem si vylízt na terasu a rozvalit se tam ve snaze nachytat nějakej ten bronz - poněkud bezvýsledně, na to jsem tam ležela moc krátce. Nechtěla jsem riskovat, mno, neměla jsem s sebou opalovák a dost to přismažovalo.

Nicméně pokecala jsem zase jednou s tamním kámošem, v podstatě posledním člověkem, kterej mi tam ještě nějak připomíná moje dětství a ty krásný rebelský časy po něm. Je na něm vidět, že na ty časy taky dost vzpomíná, v jeho případě možná až moc, řekla bych, že ten člověk by se měl sebrat a uposlechnout příkazu "get life". I mean present life. Ale nemůžu mu to zazlívat, taky nejsem zrovna ukázkovej případ člověka, co by nějak extra žil, aspoň mi to tak nepřipadá.

No to by bylo fakt divný, kdyby mi tu chyběly čajovny. Co se mi na nich líbí? Asi ta útulnost, kterou mi připomínají něco důvěrně známého, já nevím, domov? Že se tam můžete válet po zemi, mnohdy je to dokonce nezbytnost a najednou to nikomu nepřijde špatný. Sebelepší restaurace, hospoda nebo jakejkoli jinej podnik, všechno je to super, ale má to tu velkou chybu, že je to všechno pořád strojený. Pořád, ať jste, kde jste, musíte dodržovat pravidla pro sebeprezetaci na veřejnosti. Jako že se sedí na židli nebo křesle, že se nedávají nohy na stůl, že se jí spořádaně příborem... Všechno je to fajn, ale chybí tomu přirozenost a jistota, s jakou se pohybujete po vlastním území, u sebe doma.

Nota k notě sedá

píseň nápěv hledá

melodie ukrajuje

kousek dortu, vyzpěvuje

však nášup raději si nedá

*

Prostřeno pod stolem, na stole

ještěs' mě nedostal do kolen

K večeři temná stránka věcí

povaha téměř rozpouštěcí

A o tom si budeme povídat přeci

*

Já vim, já vim, tohle je takovej pofidérní lajk, ale obávám se, že abych byla upřímná, nesmí to tu chybět. Fast foody jsou zlo, ale fakt hrozný zlo. Jenže kdybychom v tom neviděli nic pozitivního, nebyl by to takovej hit.

V podstatě jde o tytéž důvody jako proč mám ráda město. Je to v tý možnosti úplně zapomenout na svoje fyzický potřeby. Znáte to, jak si někdy řikáte, kdybych já nemusel jíst a chodit na záchod, tolik bych toho stihl? Koncept fast foodu se do značné míry postaral o tu první věc. Ne že bychom nemuseli jíst, ale nemusíte nad tím strávit tolik času. A ta úspora je neskutečná. Moje generace si to moc neuvědomuje, protože ruku na srdce, kdo z nás normálně vaří, ale dřív bejvalo úplně normální strávit půlku dne právě nad touto činností, a někdy tomu tak je i dodnes. Vidim to třeba na svojí babičce. U ní je vaření jednoho jídla otázkou i několika dní. Na začátku máte myšlenku, pak musíte sehnat suroviny, ty se musí nějakym způsobem zpracovat, třeba se i nechat odležet a pak se to vaří, peče, smaží a kdovíco se s tim ještě dělá, než se vám to dostane ve finální podobě na talíř. To je neskutečně dlouhej a v podstatě komplikovanej proces, kterej samozřejmě má svoje kouzlo a nechci ho nijak zlehčovat, ale v dnešní době, kdy existuje tolik lákadel, tolik věcí, co můžete dělat, kdo má zájem trávit tolik času vařením a vůbec myšlením na jídlo? Já teda ne.

Tak mě odpoutej

ať už se se mnou nemusíš tahat

odřízni mě

ruká tva ať je rukou vraha

Budu jen sdrce odřízlé od mysli

je mi fuk, co si vymyslíš

pořád ty stejné nesmysly

Pořád jsem tady, marná snaha

*

Ženský se mi vždycky líbily, dávno předtím, než mě svět informoval, že existuje něco jako bisexualita a že se mi můžou líbit nějak jako že vážně. Líbily se mi prostě proto, že jsou tak krásně vymyšlený. Že vypadaj jako housle. Jako rukojeť, jako něco, co můžeš vzít do ruky nebo obejmout a všechno zapadne na svoje místo. Ženy byly stvořeny k objímání. K potěše oka. Žádnej chlap se nedokáže pohybovat s takovou krásou jako dobře vymodelovaná ženská. Jak se nesou, jak boří světy jenom těma svýma bláznivýma křivkama, co se houpou a kolébají ze strany na stranu jako lístek na vodě. Pávice. Královny. Dárek od boha, jestli v něj věříte, pro potěchu, pro radost, aby svět vůbec věděl, co je to krása, co je to umění.

Je to boj

když mám co říct a nevím jak

a vím, že mi zas šplouchá na maják

když doufám v místo ve tvých myšlenkách

Vibrace srdečního svalu, toť mdlé tóny baskytary

ty psí kusy důkaz, že jsem ještě tady

A co je mi vlastně do veršů? co do lidí?

ať hodí kamenem ten, kdo se nestydí

vždyť pro vás ten život nežiju

a co bude, až se zabiju?

...už nic...

Jen rakev, kondolence a možná dary

*

Nejde jen o to ovoce a jeho chuť, ale o celej ten koncept, co ta limetka představuje. Že v tom žádnej nevidíte? Tak já vám něco povim.

Kdysi jsem byla členem něčeho, čemu se říkalo Lime club. Bylo to sdružení takovejch těch alternativních, divnejch, v něčem originálních a výjimečnejch lidí. Každej z nich měl něco do sebe a byl skutečným "předmětem na zkoumání", takže asi chápete, proč mě bavilo se toho účastnit. Miluju divný lidi!

Ten klub měl velice zajímavou představu o tom, co je to limetka, a znělo to přibližně takhle. Limetka je víc než citron. Citron je kyselej, hnusnej, divnej, mainstreamovej, nezáživnej, fádní. Limetka polechtá na jazyku, povzbudí, je neotřelá, osvěžující, bláznivá, originální, svoje, žhavá, fascinující, alternativní, je prostě jiná. Limetka jako člověk je někdo úžasnej, někdo s vlastním názorem na svět a dávkou něčeho, čemu můžete říkat originalita nebo ozvláštnění. Limetky jsou takový ty lidi, u nichž si řikáte "ten člověk fakt vybočuje z normálu a je úžasnej" nebo "chtěl bych bejt takhle hustej"-

Každá limetka v klubu měla nějakou svou "specialitu", někdo třeba sbíral fakt divný věci, psal zvláštní povídky nebo skládal poesii, limetky byly sečtelé, světaznalé a vtipné osobnosti, a vůbec ten klub měl sáhodlouhej popis, kterýmu měla odpovídat každá limetka, ale já myslim, že si to už dokážete představit.